ECLI:CZ:NS:2001:32.CDO.2940.2000.1
sp. zn. 32 Cdo 2940/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců: A) J.M., B) R.N., C) P.M., všichni zastoupeni advokátem, proti žalovanému: S. T. C. a. s. P., o zaplacení Kč 1,966.874,35, k dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000 čj. 1 Cmo 4/98 - 56, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, čj. 1 Cmo 4/98 - 56 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. 9. 1997, čj. 3 Cm 249/94 - 35 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 9. 1997, čj. 3 Cm 249/94 - 35 v bodě I. výroku zamítl žalobu v částce Kč 1,966.874,35, jíž se žalobci domáhali společně a nerozdílně po žalovaném zaplacení částky Kč 3,666.874,35, představující pohledávku ze smlouvy o dílo, kterou zhotovitelé postoupili žalobcům smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 5. 1994 a v bodě II. výroku rozsudku přiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému, když předtím usnesením ze dne 19. 4. 1996 zastavil řízení v částce Kč 1,700.000,- pro částečné zpětvzetí žaloby. Soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky podle ust. §37 zak. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník) v návaznosti na ust. §524 občanského zákoníku pro neurčitost a nesrozumitelnost tohoto právního úkonu, neboť smlouva postrádá jednoznačnou individualizaci postupovaných pohledávek.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (bod I. výroku), zavázal žalobce společně a nerozdílně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému (bod II. výroku) a současně připustil proti svému rozsudku dovolání (bod III. výroku). Shodně se soudem prvého stupně posoudil smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 19. 5. 1994 jako neplatnou pro neurčitost specifikace postupované pohledávky podle ust. §37 občanského zákoníku, avšak nejen z důvodů uvedených soudem prvního stupně, ale i proto, že na nárok zhotovitelů na zaplacení ceny díla v částce Kč 11,513.900,- uhradil žalovaný celkem Kč 13,798.332,-, takže žalovaným byly hrazeny i jiné nároky než ze smlouvy o dílo, a proto ve světle tohoto zjištění je tvrzený závěr žalobců o dostatečné určitosti postoupené pohledávky zcela neudržitelný. Neurčitost specifikace postoupené pohledávky spatřoval odvolací soud též v tom, že zatímco podle bodu II. smlouvy o postoupení pohledávky postupitel postupuje pohledávku uvedenou v článku I. této smlouvy, v bodě I. však není uvedena jediná pohledávka, nýbrž pohledávky tři. Tento nedostatek neřeší podle odvolacího soudu ani dodatek č. I. této smlouvy, předložený žalobci až dodatečně v odvolacím řízení. Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále naznačil své pochybnosti v otázce platnosti smlouvy o dílo a v otázce aktivní solidarity žalobců a jejich věcné legitimace, výslovně uvedl, že žádný závěr v těchto otázkách nečiní, a to s ohledem na svůj právní závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro její neurčitost.
Dovoláním ze dne 10. 6. 2000 napadli všichni žalobci rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích uvedených v bodě I. a II. Přípustnost dovolání spatřovali v naplnění podmínek ust. §239 odst. 1 o. s. ř., protože odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Za dovolací důvody označili důvody uvedené v ust. §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Vytýkali odvolacímu soudu, že nepoužil interpretační pravidlo uvedené v ust. §35 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž na svých pochybách o vůli účastníků úkonu založil svůj nesprávný závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, který pak ve svém důsledku měl nebo mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé trvali na tom, že pohledávka postoupená smlouvou o postoupení pohledávky z 19. 5. 1994, ve znění jejího dodatku ze dne 20. 5. 1994 (který se žalobci obávali předložit soudu prvého stupně z důvodu ochrany obchodního tajemství týkajícího se výše úplaty), je existentní a zcela dostatečně identifikovaná a tím i určitá, přičemž nesouhlasili s gramatickým výkladem odvolacího soudu o nejasnosti počtu postupovaných pohledávek. K pochybnostem odvolacího soudu v otázkách shora uvedených dovolatelé dovozovali jak platnost smlouvy o dílo, uzavřené sdružením podnikatelů na straně zhotovitele, tak svoji aktivní legitimaci i oprávněnost aktivní solidarity na své straně. V těchto případech, jakož i v otázce skutkového zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaní na cenu díla zaplatili více, než bylo sjednáno, dovolatelé namítali, že nebyli soudem k uvedeným otázkám vyslechnuti a že odvolací soud opřel své skutkové závěry o neúplné zjištění skutkového stavu, neboť nebyly zjištěny všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Vadná skutková zjištění soudů obou stupňů pak vedla k nesprávnému právnímu posouzení věci. Proto dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudky obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádření k dovolání nepodal.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání z hlediska ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31 .12. 2000, a to s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (dále jen „o. s. ř.\") a konstatoval, že dovolání bylo podáno za stanovených podmínek a s požadovanými náležitostmi.
Přípustnost dovolání shledal Nejvyšší soud v naplnění podmínek ust. §239 odst. 1 o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, přičemž odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, jen z dovolacího důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c) o. s .ř.). Proto Nejvyšší soud při své přezkumné činnosti vymezené v ust. §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. se zabýval pouze dovolacím důvodem uvedeným v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
80
Protože odvolací soud ve výroku, jímž vyslovil přípustnost dovolání současně nevymezil otázku, která činí z daného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, lze v dovolání uplatnit dovolací důvod uvedený v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. k jakékoli právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Z přezkumné povahy dovolacího řízení pak vyplývá, že dovolací soud může na základě uplatněného dovolacího důvodu, upraveného v ust. §241 odst. 3 písm d) o. s. ř., přezkoumávat jen takové právní posouzení, na kterém spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Právními otázkami na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, se dovolací soud nemůže zabývat ani v případě, že jde o otázky významné pro posouzení věci a odvolací soud kvůli řešení těchto otázek připustil proti svému rozhodnutí dovolání.
Dovolacím důvodem uvedeným v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s .ř., jak jej dovolatelé obsahově v dovolání vymezili, napadli odvolací rozsudek pro nesprávné právní posouzení nejen otázky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu její neurčitosti, nýbrž i ostatních právních otázek shora zmíněných, ohledně nichž odvolací soud neučinil právní závěr a na kterých tudíž napadený rozsudek nespočívá. Proto se dovolací soud v rámci své přezkumné činnosti mohl zabývat pouze právním posouzením neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu neurčitosti právního úkonu podle ust. §37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť pouze na tomto právním závěru rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu spočívá.
S právním posouzením postupované pohledávky jako neurčité pro její nedostatečnou specifikaci, z něhož odvolací soud (i soud prvního stupně) v odůvodnění rozsudku dovodil právní závěr o neplatnosti projevu vůle - smlouvy o odstoupení pohledávky podle ust. §37 odst. 1 občanského zákoníku, se nemůže dovolací soud ztotožnit.
Z obsahu spisu se podává, že v bodě I. smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 5. 1994 je uvedeno: „ Podle Smlouvy o dílo ze dne 30. 7. 1992, uzavřené mezi postupitelem a S. T. C. a.s. P. má postupitel pohledávku:
1) ze dne 6. 9. 93 Kč. 3,039.274,- + DPH 5% 151.963,70 splatnou 24. 9. 93
2) ze dne 1. 9. 94 Kč 178.073,45,- splatnou 10. 9. 93
3) doplatek faktury ze dne 28. 5. 93 ve výši Kč 172.500,- splatnou 1. 6. 93
tzn. celkem Kč. 3,541.811,15 (slovy: třimilionypětsetčtyřicetjedentisícosmsetjedenáct 15Kč) vůči S. T. C. a. s.\".
Bod I. dodatku č.1 ze dne 20. 5. 1994 obsahuje toto ujednání: „postupitelé předávají postupníkům podklady a dokumentaci a informace ve smyslu čl. III. smlouvy o postoupení pohledávky, které mají k dispozici. Zejména specifikaci pohledávky podle čl. I. smlouvy. Postoupené pohledávky jsou tyto:
1) faktura č. 36/93 ze dne 6. 9. 1993, znějící na částku Kč 3, 039.274,- + DPH 5% Kč 151.963,70, splatnou dne 24. 9. 1993
2) faktura č. 35/93 ze dne 1. 9. 1993 znějící na částku Kč 178.073,15 splatnou dne 10. 9. 1993
3) doplatek faktury č. 15/93 ze dne 28. 5. 1993 znějící na částku Kč 472.500,- splatnou 1. 6. 1993 ve výši Kč. 172.500,-
tedy pohledávku v celkové výši Kč 3, 541.811,15 (slovy: třimilionypětsetčtyřicetjedentisíc- osmsetjedenáct, 15 Kč)\".
Z uvedených citací, a to bez nutnosti vyložit projev vůle v nich obsažený pomocí interpretačních pravidel dle ust. §266 zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen obchodní zákoník), nepochybně vyplývá, že postupovaná pohledávka sestává ze tří dílčích pohledávek, z nichž každá je dostatečně určena údajem o čísle příslušné faktury, datu jejího vystavení a datu její splatnosti a o příslušné fakturované částce. Jednotlivé faktury pak obsahují též označení provedených prací, za něž jsou fakturované částky účtovány. Těmito údaji je postupovaná pohledávka dostatečně určena způsobem nevzbuzujícím pochybnost o její identifikovatelnosti a nezaměnitelnosti s případnými jinými pohledávkami. Proč uvedené údaje o postupované pohledávce odvolacímu soudu nepostačovaly pro závěr o určitosti právního úkonu, z odůvodnění odvolacího rozsudku nevyplývá. Dovolací soud v této souvislosti dospěl k závěru o dostatečném určení postoupené pohledávky již v bodě I. smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 5. 1994 bez zřetele na upřesnění označením jednotlivých faktur v dodatku č. 1 ze dne 20. 5. 1994, neboť jednotlivé dílčí částky, z nichž postoupená pohledávka sestává, jsou označeny datem „ze dne ...\" a datem splatnosti, přičemž jak z úmyslu jednajících osob, tak i z následného jednání stran (§266 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku) lze dovodit, že postupovaná pohledávka je právě ta pohledávka, která byla již v době před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky věcně vymezena uvedenými fakturami, jejichž datové údaje jsou shodné s daty uvedenými v bodě I. smlouvy o postoupení pohledávky.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., uplatněný v dovolání, je naplněn, protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu neurčitého vymezení postupované pohledávky, při kterém odvolací soud nesprávně aplikoval ust. §37 odst. 1 obč. zákoníku. Proto Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil podle ust. §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i tento rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle ust. §243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. S ohledem na zákon č. 215/2000 Sb. je nyní tímto soudem s účinností od 1. 1.2001 Městský soud v Praze.
O věci bude dále jednat soud prvního stupně, který bude vázán právním názorem dovolacího soudu, přičemž v novém rozhodnutí o věci rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. června 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu
81