ECLI:CZ:NS:2001:32.CDO.3004.2000.1
sp. zn. 32 Cdo 3004/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu na povolení zápisu změn F.B., a.s., do obchodního rejstříku, vedené u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. B 2251, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2000, č.j. 5 Cmo 83/2000 - 227, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2000, č.j. 5 Cmo 83/2000 - 227 a v zamítavém výroku i usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 28. února 2000 č.j. B 2251, F 37057/99-21, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 28.2.2000 č.j. B 2251, F 37057/99-214 v napadeném výroku, kterým tento soud zamítl návrh na povolení výmazu usnesení valné hromady společnosti ze dne 24.5.1999 o zvýšení jejího základního jmění a následného výmazu dosavadní zapsané výše základního jmění a zápisu nové výše základního jmění po jeho zvýšení (6,700.000,- Kč) a zápisu 1 ks akcie na jméno o jmenovité hodnotě 2,000.000,- Kč.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že podle ustanovení §59 odst. 7 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.\") může být se souhlasem valné hromady vkladem do základního jmění i v nominální hodnotě vložená pohledávka, kterou má vkladatel vůči společnosti (kapitalizace pohledávky). Vklad je splacen ke dni účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky; k témuž dni pohledávka a jí odpovídající dluh zanikají.
Odvolací soud zjistil z obsahu spisu, že k návrhu na povolení zápisu zvýšení základního jmění kapitalizací pohledávek připojila obchodní společnost i smlouvu o upsání akcie ze dne 23.11.1999, kterou soud prvního stupně přehlédl a ze které odvolací soud zjistil, že F.T., s. r. o. touto smlouvou postupuje navrhovatelce všechny v této smlouvě dle faktur specifikované pohledávky, které valná hromada ocenila jako nepeněžitý vklad ve výši 2,000.000,- Kč.
Odvolací soud vycházel z toho, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1.11.1999, č.j. B 563/2, F 2129/99, F21391/99, F 30950/99, F 30973/99-177, byla ukončena první fáze zvyšování základního jmění navrhovatelky. Poté již odvolací soud přezkoumával pouze, zda došlo k řádnému upsání akcie. „V tomto řízení je jisté,\" uvedl odvolací soud, že navrhovatelka rozhodla o zvýšení základního jmění upsáním nové akcie o jmenovité hodnotě 2,000.000,- Kč, a to nepeněžitým vkladem předem určeného zájemce, F.T., s. r. o. Nepeněžitý vklad měly představovat jednotlivé pohledávky, které měl předem určený zájemce vůči navrhovatelce. Základním předpokladem pro řádné upsání akcie je podle ustanovení §59 odst. 7 obch. zák. řádná smlouva o postoupení pohledávky. Ke dni její účinnosti se totiž má za to, že vklad je splacen a k témuž dni pohledávka a jí odpovídající dluh zanikají.
Odvolací soud dospěl k závěru, že „smlouva o upsání akcie, kterou lze posuzovat jako smlouvu o postoupení pohledávky\", je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť nesplňuje základní náležitosti právního úkonu, a to jeho určitost, když jednotlivé pohledávky, které měly být vloženy jako nepeněžitý vklad do základního jmění navrhovatelky, byly ve smlouvě nedostatečně konkretizovány pouze fakturami a tedy neurčitě. Ze samotného obsahu faktury nelze zjistit, zda a kdy vznikla pohledávka vkladatele za navrhovatelkou a zda tato pohledávka dosud trvá. Bez přezkoumání těchto skutečností nelze postavit najisto, že nepeněžitý vklad byl řádně splacen a akcie ve lhůtě upsána. Již z tohoto důvodu nebylo možno vyhovět návrhu na povolení zápisu do obchodního rejstříku. Nebylo-li zvýšeno základní jmění navrhovatelky, nemohlo být vyhověno ani jejímu návrhu na výmaz usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění.
Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, protože nemá za to, že by se jednalo o rozhodnutí zásadního významu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §239 odst. 2 a §238a odst. 1 písm. a), co do důvodu, na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
V dovolání uvedla, že ji soud v rámci řízení o zápisu usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění vyzval pouze k tomu, aby mu předložila faktury, kterými prokáže, že pohledávky existují. Tento požadavek soudu splnila. K předložení dalších důkazů ji soud nevyzval. V další fázi zvyšování základního jmění Krajský obchodní soud v Ostravě návrh na povolení zápisu zvýšení základního jmění zamítl, neboť nepokládal existenci pohledávek za dostatečně prokázanou. Navrhovatelka již v odvolání namítla, že soud není oprávněn ve druhé fázi rozhodování o zvýšení základního jmění zkoumat, zda byla dostatečně prokázána existence kapitalizovaných pohledávek. Namítla též, že soud prvního stupně neprovedl důkaz listinou - smlouvou o upsání akcie, kterou navrhovatelka doložila k návrhu. Pro případ, že by odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, navrhovatelka požádala, aby odvolací soud připustil dovolání o tom, zda pravost a výše pohledávek vkládaných do základního jmění, včetně prokázání jejich existence, má zkoumat pouze soud, který rozhoduje o zápisu usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění anebo i soud, který rozhoduje o zápisu zvýšení základního jmění.
Dovolatelka soudí, že z toho, že zákon č. 142/1996 Sb. vrátil do českého právního řádu předběžnou soudní kontrolu usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění, jejímž účelem je předcházet situacím, kdy následně dojde ke zmaření celého procesu upisování, lze dovodit, že zkoumání „pravosti\" usnesení valné hromady bylo zcela přeneseno na soud, rozhodující o zápisu tohoto usnesení a soud, který rozhoduje o zápisu zvýšení základního jmění znovu platnost usnesení valné hromady hodnotit nemůže. Pokud by soud rozhodující ve druhé fázi rozhodování hodnotil platnost usnesení valné hromady, neměla by předběžná soudní kontrola smysl.
Za nesprávné považuje dovolatelka i posouzení platnosti smlouvy o upsání akcie. Tato smlouva je právním úkonem podle obchodního zákoníku a při jejím výkladu je třeba postupovat podle ustanovení §35 a 37 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.\") a ustanovení §266 obch. zák. Podle těchto ustanovení se má projev vůle vykládat podle úmyslu jednající osoby, pokud byl tento úmysl druhé straně znám. Při výkladu se vezme náležitý zřetel i ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, následného chování stran a praxe, kterou mezi sebou strany zavedly. Tímto způsobem odvolací soud nepostupoval. Dovolatelka se domnívá, že za okolnost související s projevem vůle je možné považovat jednání valné hromady, které uvedené pohledávky ocenilo, uznalo jejich výši i existenci a ani jedna ze stran nevyslovila pochybnosti o kterékoli z těchto skutečností. Obě strany pak projevily vůli pohledávky převést, což vyplývá jednak z podpisu smlouvy, jednak z prohlášení společnosti F.T., s. r. o., kterým vkládá do základního jmění navrhovatelky pohledávky, které vůči této společnosti má a rovněž prohlášením navrhovatelky, že upisovatelka splatila svůj vklad. Navrhovatelka má za to, že teorií i praxí požadovaná specifikace převáděných pohledávek, totiž uvedení jejich důvodu a výše, byla v projednávané věci splněna.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve sbírce soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
258
Dovolatelka požádala o připuštění dovolání o tom, zda pravost a výši pohledávek vkládaných do základního jmění, včetně prokázání jejich existence, má zkoumat pouze soud, který rozhoduje o zápisu usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku anebo i soud, který rozhoduje o zápisu zvýšení základního jmění.
Dovolací soud dospěl k závěru, že právní otázka, ohledně které dovolatelka požádala o připuštění dovolání je právní otázkou zásadního významu, neboť se týká mezí přezkumu splnění podmínek povolení zápisu do obchodního rejstříku a splňuje všechny předpoklady shora uvedené.
Povinností rejstříkového soudu při rozhodování o povolení zápisu zvýšení základního jmění nepeněžitými vklady do obchodního rejstříku je zejména zkoumat, zda bylo do obchodního rejstříku řádně zapsáno usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění a zda byly nepeněžité vklady na toto zvýšení řádně upsány a splaceny. To ovšem nevylučuje zkoumání i dalších otázek, jestliže o nich vznikne pochybnost.
Jestliže tedy bylo povinností rejstříkového soudu zkoumat, zda došlo k řádnému splacení vkládaných pohledávek, musel zkoumat též, zda tyto pohledávky v okamžiku splacení existovaly a zda byla smlouva o jejich postoupení platně uzavřena. Protože jednou z podmínek platného uzavření smlouvy o upsání vkladu spočívajícího v pohledávce, stejně jako smlouvy o postoupení pohledávky, je i dostatečná identifikace této pohledávky, byl rejstříkový (a tedy i odvolací) soud povinen zkoumat i zda jsou pohledávky ve smlouvě dostatečně identifikovány. V tom směru odvolací soud tedy nepochybil a nelze mu proto ničeho vytýkat.
Závěr odvolacího soudu, že základním předpokladem pro řádné upsání akcie je podle ustanovení §59 odst. 7 obch. zák. řádná smlouva o postoupení pohledávky, však není správný. Základním předpokladem pro řádné upsání akcie je platné uzavření smlouvy o upsání akcie. Uzavření smlouvy o postoupení vložených pohledávek je splacením řádně upsaného vkladu spočívajícího v pohledávce - pohledávka je splacena ke dni účinnosti smlouvy. Odvolací soud tedy měl zkoumat jednak zdali byl nepeněžitý vklad spočívající v pohledávce upisovatelky vůči navrhovatelce řádně upsán a rovněž jestli byl řádně splacen.
Pokud jde o smlouvu o upsání akcie, kterou odvolací soud posoudil jako neplatnou, dovolací soud uzavřel, že předpokladem pro platné uzavření takové smlouvy je, kromě jednoznačného projevu vůle účastníků, vložit a přijmou vklad do základního jmění uvedený ve smlouvě, též jednoznačná identifikace vkladu, tj. v projednávané věci pohledávek vkladatele za společností a rovněž to, že tyto pohledávky v době uzavření smlouvy skutečně existovaly. Posuzovaná smlouva identifikuje vkládané pohledávky odkazem na faktury, kterými upisovatelka fakturovala navrhovatelce dodávky zboží. Protože v uvedených fakturách je označeno jak zboží, jehož dodávka založila nárok na zaplacení, tak fakturované částky (tj. je u veden důvod i výše pohledávek), je tato identifikace dostačující k jednoznačnému určení předmětu vkladu a nelze proto uzavřít, že smlouva je neplatná z důvodu neurčitosti. Je pravdou, že uzavřená smlouva není postačujícím dokladem o tom, že upisované pohledávky v okamžiku uzavření smlouvy existovaly. Takovým důkazem by však nebylo ani uvedení smluv ze kterých pohledávky vznikly (nehledě na to, že tyto smlouvy nemusely být uzavřeny písemně). K prokázání existence vkládaných pohledávek v okamžiku uzavření smlouvy, resp. v okamžiku splacení tedy měl odvolací soud navrhovatelku vyzvat, přičemž takový průkaz může být učiněn jakýmkoli dostatečně věrohodným způsobem. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], přičemž jeho právní posouzení smlouvy je neúplné pokud jde o existenci pohledávek a nesprávné, pokud jde o neurčitost smlouvy.
Kromě toho odvolací soud pochybil i v tom, že považoval smlouvu o upsání akcie za smlouvu o splacení vkladu. Ve smlouvě se sice uvádí, že vklad byl splacen „písemným prohlášením upisovatele podle §60 obch. zák. a předáním veškerých podkladů k výše uvedeným pohledávkám\" přesto je však třeba zkoumat, zda ke splacení skutečně došlo.
Před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. obchodní zákoník v ustanovení §59 odst. 5 určoval, že spočívá-li vklad nebo jeho část v převodu pohledávky, použijí se přiměřeně ustanovení o postoupení pohledávky, tj. ustanovení §524 a násl. obč. zák. Je tedy třeba zkoumat, zda k postoupení vkládané pohledávky, tj. k platnému uzavření smlouvy o jejím postoupení, v projednávané věci došlo.
Kromě toho je ještě třeba uvést, že jestliže nebyla platně uzavřena smlouva o upsání akcie, tj. zejména jestliže postupované pohledávky v době uzavření smlouvy neexistovaly a smlouva tedy nebyla platně uzavřena pro počáteční nemožnost plnění, nedošlo k platnému upsání akcie. Jestliže pak nebyla platně uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, ať již proto, že smlouva nebyla uzavřena vůbec, nebo proto, že nebyla uzavřena platně, nedošlo ke splacení akcie. Jestliže byla akcie platně upsána ale nebyla splacena, trvá povinnost upisovatele vložené pohledávky splatit.
259
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že jak plyne z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně tento soud smlouvu o upsání akcie nepřehlédl, ale posuzoval ji - správně - pouze jako smlouvu o upsání akcie, nikoli o jejím splacení. Jestliže pak uzavřel, že ke splacení vkladu spočívajícího v pohledávce nemůže dojít na základě jednostranného právního úkonu vkladatele, ale pouze smlouvou o postoupení pohledávek, tomuto jeho závěru nelze - jak plyne ze shora uvedeného - ničeho vytýkat. Bylo tedy třeba navrhovatelku vyzvat, aby předložila doklad o tom, že vklad byl skutečně splacen, tj. smlouvu o postoupení pohledávek, popřípadě jí též vyzvat, aby prokázala, že pohledávky v okamžiku uzavření smlouvy existovaly. Přitom podle názoru dovolacího soud nebrání povolení zápisu to, bude-li smlouva o postoupení vkládaných pohledávek platně uzavřena až k výzvě soudu, ovšem před povolením zápisu (když povinnost tuto smlouvu uzavřít trvá), ovšem za předpokladu, že byla platně uzavřena smlouva o vkladu.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle §243b odst. 1, části věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. června 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu