ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.1039.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 1039/2000-187
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Ing. H.F. zastoupeného advokátem, proti žalované V.B., zastoupené advokátem, o 360.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 11 C 2759/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2000 č.j. 10 Co 569/99-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2000 č.j. 10 Co 569/99-167 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná společně a nerozdílně s tehdy rovněž žalovanou J.J., zaplatily 360.000,- Kč, s 3 % úrokem od 22. 11. 1991 do zaplacení. Uváděl, že v době, kdy udržoval známost s J.J., zaslal k její žádosti na účet žalované obnos 20.000 DM, který měl být, podle předchozího ujednání použit na nákup domu v ČSFR pro žalobce. Dům zakoupen nebyl a žalované získaly na úkor žalobce neoprávněný majetkový prospěch.
Okresní soud v Mostě - poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 26. května 1993 č.j. 11 C 2759/91-42 byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. dubna 1996 č.j. 10 Co 577/93-62 v napadené části, tedy pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu k žalované, zrušen pro nedostatečně zjištěný skutkový stav - rozhodl rozsudkem ze dne 25. února 1999 č.j. 11 C 2759/91-152, kterým stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 360.000,- Kč s 3 % úrokem od 6. 12. 1991 do zaplacení; v části, jíž byly po žalované žalobcem požadovány úroky z prodlení za dobu před 6. 12. 1996, jakož i v části, jíž bylo zaplacení 360.000 Kč s příslušenstvím žalobcem požadováno společně a nerozdílně po tehdy rovněž žalované J.J., žalobu zamítl. Současně pak rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. ledna 2000 č.j. 10 Co 569/99-167 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tedy pokud jím bylo opětovně rozhodnuto ve vztahu k žalované) změnil tak, že žaloba se zamítá; současně rozhodl o nákladech řízení.
Zatímco soud prvního stupně uvěřil tvrzení žalobce a vycházel ze zjištění, že žalobce zaslal na bankovní účet žalované 20.000 DM poté, kdy mezi ním, žalovanou a její sestrou (původně rovněž žalovanou) J.J. bylo předem ujednáno, že žalovaná sežene pro potřeby bydlení žalobce a své rodiny rodinný dům a že uvedený obnos byl určen na koupi tohoto domu, která se však nerealizovala, odvolací soud uzavřel, že žalobce své důkazní břemeno o tom, že uzavřel se žalovanou smlouvu o obstarání nemovitosti a že právě proto jí poukázal 20.000 DM jako zálohu na kupní cenu, neprokázal; naopak uvěřil verzi žalované, že částka 20.000 DM, která jí byla žalobcem poslána na její bankovní účet představovala dar pro J.J.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a současně že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že v řízení prokázal, že finanční obnos, který je předmětem řízení, J.J. nedaroval, na čemž nemůže nic změnit ani údaj na platebním příkazu, vepsaný pracovnicí banky pro ryze statistické účely, ani úvaha odvolacího soudu, že mnohé ženy nepohrdnou hmotným darem při příležitosti známosti. Žalobce připomněl, že od samého počátku řízení tvrdil, že hodlal se žalovanou uzavřít smlouvu o obstarání věci (koupi domu), ale byl jí a její sestrou oklamán, resp. tyto ženy z něho peníze, které si on byl nucen půjčit, vylákaly; správně proto měla být věc po právní stránce posouzena z hlediska ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku. S odkazem na uvedené dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanou osobou (žalobcem), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Dovolací soud je podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. Z úřední povinnosti posuzuje pouze vady taxativně vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost) a - je-li dovolání přípustné - jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); zatímco vady způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu tvrzeny nebyly a jejich existence nevyplývá ani ze spisu, trpí řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zásada, podle níž odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, ke kterým tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod čísly 64/66 a 92/68). Neučiní-li tak, lze považovat jeho skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s ustanoveními §132, §211 a §213 o. s. ř.; odvolací řízení je v takovém případě postiženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 977/96, ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 635/96).
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně, poté, kdy jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soud pro nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušen, doplnil dokazování doplňujícím výslechem žalobce, výslechem svědků E.P., V.P., B. K. a listinnými důkazy (duplikátem platebního příkaz, fotokopií smlouvy o zřízení devizového účtu a oznámením banky, a.s.). Hodnocením všech důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. - odkazuje přitom na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí v dané věci - učinil zjištění, že žalobce k žádosti J.J., s níž udržoval v té době známost, zaslal finanční obnos 20.000 DM na bankovní účet žalované s tím, že bylo dojednáváno, že žalovaná v České republice vyhledá a zakoupí pro potřeby své rodiny a žalobce rodinný dům. Sestra žalované, J.J., však bezprostředně po odeslání peněz známost s žalobcem ukončila, záměr s koupí domu nebyl realizován a žalobce nabyl přesvědčení, že obě ženy z něho peníze pouze vylákaly. Jak soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, „řešil skutkový spor ve prospěch verze žalobcovy“, neboť byla podpořena svědeckými výpověďmi S.H. a L.B., kterým přiznal význam z hlediska závažnosti a věrohodnosti, zatímco tvrzení žalované, že 20.000 DM žalobce zaslal na bankovní účet žalované coby dar J.J., podpořenému výpověďmi osob žalované blízkých – J.J. a svědka M. B. - neuvěřil. Ostatní svědecké výpovědi nebyly shledány pro posouzení věci důležitými. Pokud jde o listinné důkazy, důležitým byl soudem prvního stupně shledán pouze platební příkaz (poukaz) B.V., z něhož si soud ověřil, že rubriku účelu platby nevyplnil sám žalobce, nýbrž bankovní úřednice pro „účely ryze statistické“. Lze uzavřít, že soud prvního stupně při zjištění skutkového stavu věci čerpal zejména z výpovědí jím slyšených účastníků řízení a svědků H. a B. a na hodnocení pravdivosti, resp. věrohodnosti těchto důkazů svůj skutkový závěr založil. Odvolací soud naproti tomu při jednání dne 19. ledna 2000 - aniž opakoval důkaz výslechem účastníků řízení a svědků H. a B. (§213 odst. 2 o. s. ř.) - provedl, resp. zopakoval pouze dva z listinných důkazů (bankovní příkaz v německém jazyce spolu s „vyjádřením zást. B.b.“) a přečetl výpověď svědkyně K., a na tomto základě - při konstatování, že „tvrzení žalované a její sestry o daru je sice poznamenáno určitými logickými nesrovnalostmi a také i zjevným zájmem na výsledku řízení“ tomuto tvrzení uvěřil s tím, že „je podloženo alespoň jediným písemným důkazem, a to bankovním poukazem vydaným B.V., kde je výslovně a jednoznačně poznamenáno, že účelem předmětné soukromé platby byl dar“. Čině skutkové závěry odlišné od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně, s odkazem na ustanovení §220 odst. 2 o. s. ř. pak rozsudek soudu prvního stupně změnil, maje za to, že skutkový stav věci zjistil po regulérním doplnění dokazování.
Lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu