Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.01.2001, sp. zn. 33 Cdo 2633/98 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.2633.98.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.2633.98.1
sp. zn. 33 Cdo 2633/98 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce ČR - Školského úřadu v N., proti žalovanému M.B., zastoupenému advokátem, o 257.560,40,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1034/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 1998 č.j. 22 Co 161/98-115, 22 Co 162/98-115, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 1998 č.j. 22 Co 161/98-115, 22 Co 162/98-115 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 11. 1997 č.j. 9 C 1034/93-78 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 21. 11. 1997 č.j. 9 C 1034/93-78 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 257.560,40 Kč s 3 % úrokem od 1. 7. 1992 do 14. 7. 1994, s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do 25. 10. 1994, s 17 % úrokem od 26. 10. 1994 do 25. 6. 1995, s 20 % úrokem od 26. 6. 1995 do 20. 6. 1996, s 21 % úrokem od 21. 6. 1996 do 26. 5. 1997 a s 26 % úrokem od 27. 5. 1997 do zaplacení. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí soud vycházel ze zjištění, že žalovaný na základě hospodářské smlouvy uzavřené 4.11.1991 s Obcí L. n. C. prováděl stavební práce na dokončení stavby základní školy. Vzhledem k tomu, že na počátku roku 1992 neměla obec na stavbu školy dostatek finančních prostředků, uzavřel žalovaný se žalobcem tzv. překlenovací smlouvu o poskytnutí zálohy na akci "ZŠ L. n/C - 2. etapa", podle níž se žalobce jako odběratel zavázal poskytnout žalovanému - dodavateli zálohu ve výši 1.200.000,- Kč a žalovaný se zavázal tuto zálohu použít pro výstavbu a vybavení školy a řádně doložit fakturaci s tím, že vyúčtování zálohy bude provedeno konečnou fakturou v měsíci červnu 1992. Ústně pak bylo dohodnuto, že žalovaný použije tyto peníze na stavbu školy a z peněz, které dostane od obce L. n. C., nakoupí vybavení pro školu učebními pomůckami. Žalovaný předal dokončenou stavbu Obci L. n. C. , stavbu ji vyúčtoval konečnou fakturou, kterou dosud obec nezaplatila, a zakoupené učební pomůcky vyúčtoval žalobci. Ze zálohy 1.200.000,- Kč nevyúčtoval částku 257.560,40 Kč ani ji žalobci nevrátil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že záloha nebyla zcela prostavěna nebo byla spotřebována jinak než prostavěním, a dovodil, že bezdůvodné obohacení vzniklo na straně obce tím, že za ni žalobce plnil ve smyslu ust. §454 obč. zák., a není žádný důvod k tomu, aby žalovaný něco vracel. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 1998 č.j. 22 Co 161/98-115, 22 Co 162/98-115 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 257.560,40 Kč s 3 % úrokem od 1. 7. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části ohledně úroků za dobu od 26. 10. 1994 přesahující 16 %. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dovodil, že z tzv. překlenovací smlouvy vznikl žalobci závazek poskytnout firmě žalovaného zálohu a zároveň závazek firmy žalovaného tuto zálohu vyúčtovat do konce června 1992, přičemž termín vyúčtování byl jejich dohodou posunut do 27.11.1992. Vzhledem k tomu, že firma žalovaného nedodržela to, k čemu se ve smlouvě zavázala, a z poskytnuté zálohy nevyúčtovala částku v zažalované výši, odvolací soud dovodil, že žalovaný je o tuto částku bezdůvodně obohacen ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák. Podle smlouvy měla být totiž záloha použita na výstavbu a vybavení školy podle hlavy II. rozpočtových nákladů, tj. na vybavení specielních učeben, a nikoli na její stavbu. Námitku žalovaného, že věc měla být posouzena podle obchodního zákoníku, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť účastníci smlouvu výslovně nepodřídili obchodnímu zákoníku a nejedná se o smlouvu vyplývající z jejich vzájemné obchodní činnosti. Proti tomuto rozsudku, pokud jím došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání. Namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť vzhledem k ustanovení §9 odst. 3 písm. a/ odst. b/ o.s.ř. měla být věc projednána krajským obchodním soudem a měla být posouzena podle obchodního zákoníku. Poukazuje na ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. s tím, že v daném případě byla splněna podmínka zajišťování veřejných potřeb, čímž jsou typicky míněny stavby škol, a existoval zde smluvní vztah mezi státem (školským úřadem) a dovolatelem, na jehož základě žalobce jako podnikatel prováděl stavební práce a dodával vybavení z prostředků žalobce, přičemž překlenovací smlouva obsahuje ujednání, že žalovaný použije poskytnutou zálohu na vybavení školy. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, neboť správným je názor soudu prvního stupně, že dovolatel nezískal bezdůvodné obohacení, když částku prostavěl, popřípadě vynaložil na vybavení, a nebyla prokázána nesprávnost vyúčtování. Poukazuje na to, že ve věci, která měla být posouzena podle obchodního zákoníku, platí ust. §267 obch. zák., podle nějž se nemůže neplatnosti úkonu dovolávat účastník, který tuto neplatnost vyvolal. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle §52 odst. 1 ve spojení s §51 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, vystupuje v řízení nadále jako žalobce stát. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné. Dovolatel především namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Okolnost, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu, může zakládat jinou (tj. v §237 odst. 1 o.s.ř. neuvedenou) vadu řízení, která je způsobilým dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., pokud mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a/ odst. bb/ o.s.ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je-li navrhovatel podnikatelem, který není zapsán v obchodním rejstříku, a odpůrce je podnikatelem, který v obchodním rejstříku je zapsán, přičemž částka požadovaná navrhovatelem převyšuje 50.000,- Kč. Podle ustanovení §2 odst. 2 obch. zák. podnikatelem podle tohoto zákona je : a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění na základě zvláštních předpisů, d) fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Věcná příslušnost krajského obchodního soudu podle §9 odst. 3 písm. a/ odst. bb/ o.s.ř. byla v dané věci vyloučena už vzhledem k tomu, že žalobce (navrhovatel) není podnikatelem, takže ve vztahu mezi účastníky se nejedná o právní vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a protože nejde o spor ze smlouvy o úvěru, nepřichází v úvahu ani příslušnost podle §9 odst. 3 písm. b/ odst. nn) o. s. ř. Dovolací soud se však nemohl ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého se vztah ze smlouvy mezi účastníky posuzuje pouze podle občanského zákoníku. Odvolací soud pominul, že ust. §261 odst. 2 obch. zák. přiznává obchodní režim i vztahům, v nichž jsou podnikatelé jen na jedné straně. Jedná se o závazkové vztahy mezi státem či samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb. Nezbytným předpokladem tedy je, že jde o vztahy týkající se zabezpečování veřejných potřeb, tedy uspokojování potřeb neurčitého počtu lidí bez ohledu na to, zda jde o celou společnost nebo její část. V daném případě žalovaný jako fyzická osoba je subjektem, který odpovídá charakteristice podnikatele. Jeho závazek ze smlouvy ve vztahu k žalobci - výstavba a vybavení školy (hlava II. rozpočtových nákladů), tj. vybavení specielních učeben základní školy v L. n. C., na něž mu byly žalobcem zálohově poskytnuty finanční prostředky, má přímou souvislost se zajištěním veřejných potřeb v oblasti školství. Je proto třeba přisvědčit dovolateli v tom, že vzhledem k ust. §261 odst. 2 obch. zák. se vznik závazkového vztahu účastníků, založeného smlouvou, řídí obchodním zákoníkem. Z tohoto hlediska se však odvolací soud, který uplatněný nárok posoudil jako nárok vyplývající z nedodržení smluvního závazku žalovaného vůči žalobci, věcí nezabýval. Námitka dovolatele, že zažalovanou částku použil na stavbu školy, není však opodstatněná, neboť stavební práce prováděl na základě smlouvy uzavřené s Obecním úřadem v L. n. C. a z výsledků řízení nevyplývá povinnost žalobce vůči žalovanému k úhradě ceny za provedení tohoto díla. Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nelze rozsudek odvolacího soudu považovat za správný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §243b odst. 1 zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo podle §243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. zrušeno i rozhodnutí okresního soudu a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů původního i dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17.ledna 2001 JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/17/2001
Spisová značka:33 Cdo 2633/98
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.2633.98.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18