ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.2781.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 2781/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně D. Š. proti žalovanému J. H. o zaplacení částky 137 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 268/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2000 č. j. 39 Co 628/99-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. prosince 1997 č. j. 8 C 268/97-20 zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 137 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 0, 01 % za každý den od 1. 10. 1993 do 7. 5. 1996 a dále ve výši 0, 01 % z dlužné částky za každý den prodlení od 8. 5. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zaplacení uvedené částky se žalobkyně domáhala s tím, že jde o nevrácenou částku, kterou žalovanému půjčila podle smlouvy o půjčce ze dne 30. 6. 1993. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce podle §657 a násl. občanského zákoníku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. června 1998 č. j. 14 Co 178/98-30 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby provedl další dokazování.
Soud prvního stupně poté po doplnění řízení dalšími důkazy rozsudkem ze dne 11. března 1999 č. j. 8 C 268/97-50 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 137 000 Kč S 16% úroky od 1. 10. 1993 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 10. května 2000 č. j. 39 Co 628/99-74 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil jen tak, že se zamítá žaloba ohledně 13% úroku z prodlení z částky 137 000 Kč od 1. 10. 1993 do 14. 7. 1994, jinak ho potvrdil. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli počátkem července 1992 ústní formou smlouvu o půjčce podle §657 občanského zákoníku, podle níž žalobkyně půjčila žalovanému částku 137 000 Kč. Po ukončení spolupráce pak účastníci uzavřeli 30. 6. 1993 písemnou smlouvu, ve které žalovaný uznal převzetí této půjčené částky a zavázal se ji žalobkyni zaplatit do 31. 8. 1993.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. d) a §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání přitom podal z důvodů upravených v §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o. s. ř. Žalovaný uvedl, že žaloba byla v této věci podána u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 13. 5. 1996, tedy době, kdy již bylo zahájeno řízení na základě návrhu stejné žalobkyně proti žalované P. spol. s r. o., která byla právní nástupkyní žalovaného jako fyzické osoby. Žaloba byla podána pro částku 247 955 Kč, přičemž součástí této částky byla i částka 137 171, 88 Kč, kterou podle svého tvrzení žalobkyně poukázala s. r. o. P. Tyto prostředky měly být firmě P. s. r. o. k dispozici jako vklad oběžných prostředků pro financování nákupu zboží. Protože se jednalo o stejný nárok vznesený proti právnímu nástupci žalovaného, byla zde překážka litispendence podle §83 o. s. ř. Tato překážka trvala až do 27. 8. 1997, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997 č. j. 64 Ro 988/95. Soud prvního stupně v původním rozsudku žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že smlouva o půjčce mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně uzavřena. Teprve na základě pokynu odvolacího soudu dospěl k opačnému názoru. Za situace, kdy žalovaný nepopírá přijetí žalované částky, je podanou žalobou proti s. r. o. P. prokazováno, že žalovaná (zřejmě žalobkyně) tuto částku vložila do této firmy k dispozici jako vklad oběžných prostředků. Žalobkyni bylo přitom vráceno o 107 000 Kč více, než skutečně vydala. Soudy obou stupňů zcela pominuly důkazy svědčící pro žalovaného a na základě této skutečnosti došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci, nejen pokud jde o základ nároku, kdy soud přisoudil částku, která byla vrácena, ale i v otázce promlčení nároku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné v případech uvedených v §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v dané věci nenastala. Soud prvního stupně sice v rozsudku ze dne 11. března 1999 č. j. 8 C 268/97-50 rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 11. prosince 1997 č. j. 8 C 268/97-20, nikoliv však proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud totiž v usnesení ze dne 19. června 1998 č. j. 14 Co 178/98-30 stanovisko k právnímu posouzení nezaujal, nelze tedy dospět k závěru, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud v přezkoumávané věci dovolání nepřipustil a ani žalovaný před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání nenavrhl.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání přípustné, trpí-li řízení a rozhodnutí odvolacího soudu vadami vyjmenovanými v §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá, že je dán důvod přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. Námitka žalovaného však není opodstatněná. O stejnou věc se jedná tehdy, jestliže v pozdějším řízení jde o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. V dané věci překážka litispendence nenastala. Účastníkem řízení u Krajského obchodního soudu v Praze vedeného pod spisovou značkou 64 Ro 988/95 na straně žalované byla totiž s. r. o. P. , nikoliv J.H. Není tedy dán ani důvod přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud ze spisu neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů tedy dovolání není přípustné proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Dovolání však není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. V tomto rozsahu není žalovaný k dovolání subjektivně oprávněn /§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma. Odvolací soud však změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve prospěch žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2001
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová