ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.104.2001.1
sp. zn. 33 Odo 104/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce JUDr. J.V., proti žalovanému Z.H., o zaplacení částky 30 058,50 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 977/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. září 2000 č.j. 35 Co 106/2000-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. ledna 1997 č. j. 30 Co 690/96 –38 zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 1996 č. j. 10 C 977/95 – 14, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 30 058, 50 Kč směřující proti Z.H., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně trpělo vadou řízení, když soud prvního stupně nepoučil účastníka o jeho povinnosti odstranit procesní vadu spojenou s přistoupením dalšího účastníka do řízení a nevyzval účastníka k odstranění vady podání.
Okresní soud v Liberci po připuštění, aby na straně žalovaného jako další účastník přistoupila vedle žalovaného Z.H. i H. společnost s ručením omezeným, se sídlem v L., /dále jen H./ jako druhý žalovaný, rozsudkem ze dne 4. prosince 1997 č. j. 10 C 977/95 - 58 zamítl žalobu proti oběma žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce uzavřel s druhou žalovanou dne 11. 2. 1994 smlouvu, kterou lze podřadit pod příkazní smlouvu podle ust. §724 a násl. obč. zák. a s ohledem na zjištění, že tato žalovaná byla zapsána do obchodního rejstříku až 17. 2. 1994, byla smlouva uzavřena s neexistujícím subjektem. Vůči žalovanému Z.H. soud zamítl žalobu proto, že jako fyzická osoba nebyl ve sporu pasivně legitimován.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. listopadu 1998 č.j. 30 Co 382/98 - 75 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu ve vztahu k žalované H. a ve výroku o nákladech řízení mezi těmito účastníky potvrdil /výrok I./; ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným Z.H. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení /výrok II./. Dospěl k závěru, že i když žalovaná společnost jako obchodní společnost ještě v době uzavření smlouvy neexistovala, může tato smlouva zavazovat k plnění fyzickou osobu, která ji uzavřela. Soud učinil závěr, že ze smlouvy ze dne 11. 2. 1994, která je svým obsahem smlouvou příkazní, je zavázán vůči žalobci žalovaný jako fyzická osoba, neboť obsah smlouvy je projevem vůle i žalovaného, který smlouvu podepsal a soud prvního stupně se musí nadále zabývat jednotlivými nároky, které z této smlouvy žalobce vyvozuje.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18. 10. 1999 č. j. 10 C 977/95 – 88 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že vůle žalovaného k uzavření předmětné smlouvy ze dne 11. 2. 1994 jako osoby fyzické nebyla projevena, tudíž nemohlo dojít ke vzniku smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným. S ohledem na předchozí názor odvolacího soudu, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k platnému uzavření příkazní smlouvy, zabýval se soud i jednotlivými žalobcem uplatněnými nároky a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by za služby prováděné pro žalovaného byla smluvena jakákoli odměna, nebyl prokázán přesný počet zajištění klientů, doba zpracování, počet hodin, kdy mělo být jednáno, ani náklady za telefony, fotodokumentaci a trajekt.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. září 2000 č. j. 35 Co 106/2000-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud opustil svůj nesprávný právní názor vyslovený předešlým svým rozsudkem a dospěl k závěru, že smlouva o agenturním prodeji zájezdů a ostatních služeb H. L. ze dne 11. 2. 1994 je neplatná od samého počátku. Vyšel přitom ze zjištění, že smlouvu podepsal žalobce a pod razítkem H. jsou podepsáni Z.H. a T.P. Žalovaný Z.H. jako fyzická osoba pod obchodním jménem H. nikdy nepodnikal, fyzická osoba podnikající pod tímto obchodním jménem právně neexistovala, jednalo se tedy o zajištění prodeje zájezdů pro právně neexistující subjekt a smlouva uzavřená dne 11. 2. 1994 je proto absolutně neplatná pro počáteční nemožnost předmětu plnění (ust. §37 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud dále dospěl k závěru, že úmyslem žalovaného i T.P. bylo smlouvu uzavřít jménem právnické osoby H. společnost s ručením omezeným, se sídlem v L., ale tato v době uzavření smlouvy dne 11. 2. 1994 ještě neexistovala a pokud tedy Z.H. a T.P. učinili úkon za neexistující subjekt, jde o úkon absolutně neplatný pro rozpor se zákonem (ust. §39 obč. zák.); mimoto zajištění prodeje zájezdů pro neexistující právnickou osobu je důvodem pro právní závěr o absolutní neplatnosti smlouvy podle ust. §37 odst. 2 obč. zák. pro právní nemožnost předmětu plnění. Z absolutně neplatné smlouvy pak nemohou být vyvozovány jakékoliv nároky žalobce. Dále uzavřel, že žalobce se nemůže domáhat náhrady za poskytnuté plnění vůči žalovanému ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobcem uplatněné náklady spojené s obstaráním zájezdů, pokud byly vynakládány, pak byly vynakládány až po 17. 2. 1994, tedy po vzniku právnické osoby H. společnost s ručením omezeným a pokud tyto náklady vznikly, mohlo to být pouze ve prospěch této společnosti a nikoliv ve prospěch žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání z důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolatel namítl, že v novém projednání soud prvního stupně nerespektoval právní názor odvolacího soudu vyslovený ve zrušujícím rozhodnutí a rozhodl opět o zamítnutí žaloby. Dále uvedl, že v odvolacím řízení konaném dne 27. 9. 2000 nemohl uplatnit skutečnost, že před podpisem písemné smlouvy ze dne 11. 2. 1994 byla mezi žalobcem a žalovaným dojednána dne 10. 2. 1994 ústní smlouva o činnosti žalobce pro žalovaného jakožto smlouva mezi fyzickými osobami, přičemž tato smlouva upravovala veškeré úkony a vztahy jako smlouva příkazní ve smyslu ust. §724 a násl. obč. zák. Jednání konaného dne 27. 9. 2000 se žalobce nezúčastnil, a ani se neomluvil, neboť se o jednání dozvěděl až po jeho skončení, jelikož sousedka paní Č., která dopis s předvoláním převzala, mu jej předala až 27. 9. 2000 v podvečer. Žalobce ve své neúčasti u jednání spatřuje i příčinu změny právního názoru odvolacího soudu, který na rozdíl od dosavadního svého právního názoru přijal závěr, že předmětná smlouva ze dne 11. 2. 1994 byla od samého počátku neplatná. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").
134
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.
Podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele směřující k uplatnění přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR jde o odnětí možnosti jednat před soudem i tehdy, jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka. Jde tedy o to, zda taková situace v předmětné věci vskutku nastala.
Podle ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř. soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Ve sporném řízení jde zásadně k tíži nedostavivšího se účastníka, že soud je oprávněn jednat v jeho nepřítomnosti.
Nepřítomnost žalobce není na překážku tomu, aby soud mohl jednání provést, jestliže bylo předvolání žalobce vykázáno alespoň dokladem o jeho náhradním doručení (§101 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Podle ust. §46 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Z obsahu spisu na č.l. 110/verte a ze samotného dovolání žalobce je patrno, že předvolání na jednání dne 27. 9. 2000 bylo doručeno náhradním doručením dne 22. 9. 2000 sousedce, paní Č. Neopodstatněná je i námitka dovolatele, že neměl možnost osobně upozornit na to, že před podpisem smlouvy dne 11. 2. 1994 dojednal se žalovaným ústní smlouvu o činnosti žalobce pro žalovaného. Z obsahu spisu /č.l. 71/verte, 85/verte/ vyplývá, že tuto skutečnost již v řízení žalobce tvrdil, tudíž jeho nepřítomnost nemohla být v tomto ohledu na újmu řádného zjištění skutečného stavu věci.
Vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. tedy řízení netrpí a dovolání není podle tohoto ustanovení přípustné.
Ostatní vady řízení, mimo dovolatelem uplatněnou vadu řízení podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§242 odst. 3 o. s. ř./, nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle §238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a nejedná se ani o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem nerozhodl jinak, naopak každým svým rozsudkem rozhodl stejně, a to tak, že žalobu zamítl.
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ust. §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí a žalobce o připuštění dovolání ani nežádal.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není z hledisek ust. §237, §238 a §239 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce – aniž se mohl věcí dále zabývat - podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. a ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Ve smyslu ust. §243a odst. 1, věty první o. s. ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
135
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo nemá a z obsahu spisu bylo zjištěno, že v souvislosti s podáním dovolání žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu