ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.118.2001.1
sp. zn. 33 Odo 118/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J.J., proti žalovanému Ing. K.J., o 2 759, 70 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 233/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2000, č. j. 21 Co 334/2000 - 24, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. března 2000, č. j. 20 C 223/99 - 17 výrokem I. zastavil řízení ohledně částky 2 759,70 Kč, výrokem II. uložil žalovanému zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 19 % z částky 725 Kč od 20. 6. 1997 do 2. 3. 2000, z částky 1 022, 33 Kč od 20. 6. 1998 do 2. 3. 2000 a 12 % úrok z prodlení z prodlení z částky 1 022, 33 Kč od 20. 6. 1999 do 2. 3. 2000 a výrokem III. co do zbytku úroku z prodlení 7 % z částky 1 022, 33 Kč od 20. 6. 1999 do 2. 3. 2000 žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí blíže specifikovaných v katastru nemovitostí - domu a pozemku v katastrálním území Ř., přičemž žalobce je spoluvlastníkem dvou ideálních třetin těchto nemovitostí a žalovaný jedné ideální třetiny. Soud dospěl k závěru, že podle ust. §137 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje podíl při podílovém spoluvlastnictví míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, proto je žalovaný povinen podílet se na úhradě nákladů spojených s vlastnictvím nemovitosti z jedné třetiny. S ohledem na skutečnost, že žalobce vzal před jednáním zpět žalobu ohledně částky 2 759, 70 Kč, neboť žalovaný dlužnou částku ve výši 2 759, 70 Kč v průběhu soudního řízení zaplatil, soud řízení ohledně této části předmětu řízení zastavil, ale přiznal žalobci úhradu úroků z prodlení z částek, s jejichž zaplacením se dostal žalovaný do prodlení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. června 2000, č. j. 21 Co 334/2000 - 24 odvolání žalovaného odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalovanému byl doručován rozsudek do vlastních rukou dne 26. 4. 2000 a protože nebyl zastižen, ač se v místě doručování zdržoval, byl vyrozuměn o novém pokusu o doručení na následující den. Ani 27. 4. 2000 nebyl v místě bydliště zastižen, proto byla zásilka s rozsudkem soudu prvního stupně uložena na poště, kde si ji žalovaný převzal dne 11. 5. 2000, přičemž odvolání pak podal 24. 5. 2000. Soud dospěl k závěru, že odvolání podané dne 24. 5. 2000 bylo podáno po uplynutí odvolací lhůty, která skončila 17. 5. 2000, neboť podle ust. §47 odst. 2 o. s. ř. platí, že nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této třídenní lhůty za den doručení, což v daném případě bylo úterý 2. 5. 2000, když třetí den 30. 4. 2000 připadl na neděli a 1. 5. 2000 byl svátek.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. f) a §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. s tím, že v průběhu řízení u soudu prvního stupně mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a dále s tím, že usnesení odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel namítá, že z nařízeného jednání soudu I. stupně na den 16. 3. 2000 se omluvil a předpokládal, že soud odročí jednání na jiný termín. Soud ale jednal bez jeho nepřítomnosti pouze na základě tvrzení žalobce a předložených důkazů. Tím, že soud jednal bez přítomnosti žalovaného, nemohl žalovaný uvést důležité skutečnosti k uzavření mimosmluvní dohody se žalobcem, kdy před nařízeným soudním jednáním se žalobce se žalovaným dohodli na vzájemných úhradách pohledávek a bylo dohodnuto, že žalobce vezme v dané věci žalobu zpět a nebude požadovat na žalovaném žádné další platby. Dovolatel dále nesouhlasí s odmítnutím jeho odvolání, neboť při druhém pokusu o doručení rozsudku soudu prvního stupně dne 27. 4. 2000 si v důsledku pokračujících bolestí zad nemohl zásilku převzít, protože byl u lékaře a následně na to od 27. 4. 2000 do 15. 5. 2000 byl v pracovní neschopnosti. Dovolatel má za to, že odvolací lhůta běžela až od 11. 5. 2000, kdy si zásilku s rozsudkem při cestě na kontrolu k lékaři převzal a odvolání bylo tedy podáno včas. Žalovaný navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.„).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR jde o odnětí možnosti jednat před soudem i tehdy, jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka. Jde tedy o to, zda taková situace v předmětné věci vskutku nastala.
48
Podle ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř. soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Ve sporném řízení jde zásadně k tíži nedostavivšího se účastníka, že soud je oprávněn jednat v jeho nepřítomnosti.
Z obsahu spisu je patrno, že žalovaný se k jednání konaném dne 16. 3. 2000, ke kterému byl řádně a včas - ve shodě s §115 odst. 2 o. s. ř. - předvolán, nedostavil, přičemž svou nepřítomnost předem omluvil. Výklad podávaný soudní praxí je ovšem jednotný potud, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 38/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podání žalovaného na č.l. 11 spisu žádost o odročení jednání nezahrnuje a žalovaný uvedl, že jednání v této věci pokládá za bezpředmětné, neboť na základě jednání s žalobcem došlo k dohodě o určitém způsobu vyrovnání vzájemných pohledávek a součástí dohody je i poukázání žalované částky žalobci. Ze spisu na čl.l. 15 bylo zjištěno, že dne 13. 3. 2000, před jednáním konaným dne 16. 3. 2000, bylo doručeno na soud podání žalobce o částečném zpětvzetí žaloby, z něhož vyplývá, že žalobce bere svůj návrh zpět v částce 2 759, 70 Kč, neboť ji žalovaný dne 2. 3. 2000 žalobci zaplatil, ale trvá na zaplacení příslušenství z dlužné částky a nákladů řízení. Žalovaný se tedy již před jednáním, konaným dne 16. 3. 2000, z něhož se omluvil, mohl seznámit s rozsahem zpětvzetí učiněného žalobcem a je tedy neopodstatněná jeho námitka vznesená v dovolání, že předpokládal, že žaloba bude vzata zpět v celém rozsahu. Postup okresního soudu, který přes omluvu žalovaného dne 16. 3. 2000 o věci jednal a rozhodl, byl v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. a jako „nesprávný\" jej hodnotit nelze. Soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem po jednání, k němuž se žalovaný nedostavil. Nepřítomnost žalovaného není na překážku tomu, aby soud mohl jednání provést, jestliže bylo předvolání žalovaného vykázáno (§101 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Odvolací řízení tedy vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. postiženo, proto dovolání z tohoto důvodu není přípustné.
Dovolání je ale v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.) podle ust. §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.
Výrok napadeného usnesení vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno po uplynutí lhůty, stanovené v §204 odst. 1 o. s. ř. Poněvadž běh této lhůty počíná od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně, zahrnuje logicky i zjištění, že bylo účastníku doručeno řádně; jen řádné doručení má za následek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které bylo doručováno. Posouzení, zda v konkrétním případě byla vyslovená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručování) a z výsledku šetření o okolnostech, které jsou z hlediska této úpravy významné.
Napadené usnesení není zpochybnitelné prostřednictvím dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Tím, že soud hodnotí včasnost odvolání, totiž nepřijímá skutková zjištění, nýbrž zkoumá podmínky, za kterých je oprávněn odvoláním napadené rozhodnutí věcně přezkoumat. O dokazování ve smyslu ustanovení §120 a násl. o. s. ř., ke kterému se dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. váže, tu nejde.
Nesprávnost závěru o opožděnosti dovolání lze v tomto konkrétní případě v dovolacím řízení napadnout prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Dovolací soud přezkoumal usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo napadeno, tedy z hlediska správnosti zjištění, kdy byl dovolateli doručen rozsudek soudu prvního stupně, a z něj vycházejícího právního posouzení včasnosti odvolání, a poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Odvolací soud při odmítnutí odvolání vycházel z údajů na doručence, přičemž aplikaci ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil závěrem, že žalovaný nebyl v místě svého bydliště dne 26. 4. 2000 zastižen, proto byl po výzvě učiněn nový pokus doručení dne 27. 4. 2000, a protože se ani tento den nepodařilo rozsudek žalovanému doručit, byl uložen na poště. Nebylo zjištěno, že by se na adrese svého bydliště žalovaný v době, kdy mu byl doručován napadený rozsudek, nezdržoval, proto byl rozsudek v souladu s ust. §47 odst. 2 a §57 odst. 2 o. s. ř. doručen žalobci dne 2. 5. 2000.
Z výsledků šetření na č. l. spisu 40 až č. l. 44 bylo zjištěno, že žalovaný se v době doručování rozsudku soudu prvního stupně, to jest dne 26. 4. 2000 a 27. 4. 2000 v místě doručování zdržoval. Ze záznamu zaměstnavatele žalovaného v potvrzení o pracovní neschopnosti vyplývá, že dne 26. 4. 2000 žalovaný u svého zaměstnavatele se sídlem v P. pracoval, odpracoval celou směnu 8,5 hodin, tudíž se dne 26. 4. 2000 zdržoval v místě svého bydliště. V potvrzení o pracovní neschopnosti je uvedena adresa v době jeho pracovní neschopnosti od 27. 4. 2000 - P., tedy stejná adresa, jaká byla uvedena na zásilce k doručení. Tudíž i v tomto případě se žalovaný zdržoval v místě svého bydliště.
49
V posuzovaném případě odvolací soud posoudil věc podle ust. §47 odst. 2 o. s. ř., které předpokládá, že adresát se v místě doručování zdržuje. Pokud v konkrétním případě se adresát - žalovaný v čase a místě doručování zdržoval, nelze odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není tedy v dané věci naplněn.
Podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout k vadám uvedeným v §237 o. s. ř. a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože takové vady se z obsahu spisu nepodávají, nezbylo, než dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítnout ( §243b odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu