ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.235.2001.1
sp. zn. 33 Odo 235/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně M.M., zastoupené advokátem, proti žalované M. N., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 22 C 4/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. února 2001, č.j. 19 Co 34/2001-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 100.000,- Kč, sjednaný úrok 2.468,- Kč, vše s úrokem z prodlení ve výši 26 % za období od 7. 6. 1997 do zaplacení. Uváděla, že částku 100.000,- Kč půjčil její manžel M.M. dne 5. 3. 1997 žalované, která se zavázala vrátit mu ji spolu s 17 % úrokem do 5. 6. 1997. Manžel žalobkyně dne 9. 4. 1998 zemřel a předmětná pohledávka na ni přešla na základě rozhodnutí vydaného v dědickém řízení. Žalovaná dluh dosud neuhradila a odmítá peníze vrátit.
Okresní soud v Českých Budějovicích shledal žalobu po právu co do důvodu i výše a rozsudkem ze dne 28.5.1999, č.j. 22 C 4/99-33, žalované stanovil povinnost zaplatit žalobkyni 102.468,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 7. 6. 1997 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29.9.1999, č.j. 19 Co 2699/99-43, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 30. 11. 1999, č.j. 22 C 4/99-52, žalobu zamítl. Po doplnění dokazování vycházel ze zjištění, že částku 100.000, - Kč si manžel žalobkyně u žalované pouze uschoval, a ta mu ji dne 8. 3. 1997 vydala.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31.7.2000, č.j. 19 Co 1795/2000-69, i v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu s pokynem, že je namístě opakovat některé důkazy, neboť byly soudem prvního stupně nesprávně provedeny v nepřítomnosti žalobkyně, resp. jejího zástupce, a žalobkyni tak byla odňata možnost klást svědkům otázky a vyjádřit se k provedeným důkazům. Soudu prvního stupně pak bylo rovněž vytčeno, že jím provedené hodnocení důkazů postrádá ve smyslu §132 o. s. ř. přesvědčivost a odporuje pravidlům formální logiky, takže rozhodnutí je z hlediska skutkových závěrů a jim odpovídajícího právního hodnocení nepřezkoumatelné.
Okresní soud v Českých Budějovicích, poté co opakoval provedení důkazů v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudkem ze dne 25. 10. 2000, č.j. 22 C 4/99-85, žalobu znovu v celém rozsahu zamítl, když dospěl opětovně ke skutkovému zjištění, že peněžní částku, jíž se žalobkyně po žalované domáhá, si manžel žalobkyně u žalované pouze uschoval a tato mu uschovaný finanční obnos dne 8. 3. 1997 vydala.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 2. 2001, č.j. 19 Co 34/2001-97, tento rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil s tím, že soud prvého stupně při stanovení výše nákladů vycházel z nesprávné hodnoty úkonu právní služby poskytnuté žalované advokátem. Pokud jde o věc samu uzavřel, že soud prvního stupně již dostatečně objasnil skutkový stav věci a na jeho základě dospěl ke správnému právnímu závěru. Návrh žalobkyně na připuštění dovolání z důvodu „nesprávného hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř.\" odvolací soud zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně „ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/, c/ o. s. ř.\" dovolání. Namítá v něm, že „soudy obou stupňů důkazy hodnotily v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. a dostatečně se nevypořádaly s právní stránkou věci pokud dospěly k závěru, že věc je nutno posuzovat podle §51 obč. zák. s tím, že došlo k uzavření jakési blíže nespecifikované smlouvy o úschově\". Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že peníze, které si její manžel u žalované uložil, mu byly dne 8. 3. 1997 vráceny. V rámci polemiky s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu připomíná, že v listině nazvané smlouva o půjčce, kterou soudu předložila, je uvedeno, že její manžel žalované částku 100.000,- Kč půjčil se 17 % úrokem a že tato částka je splatná 5. 3. 1997; prokázáno bylo rovněž, že obnos 100.000,- Kč vyzvedl manžel žalobkyně z banky v den, kdy ho žalované předal. Sjednaný úrok podle žalobkyně svědčí o tom, že jím měla být kompenzována ztráta na úrocích v bance.. Podle žalobkyně nelze uvěřit žalované, že by za situace, kdy svým podpisem stvrdila převzetí peněz, nepožadovala písemné potvrzení o jejich vrácení, písemné potvrzení o zpětném předání peněz manželu žalobkyně však neexistuje a peníze nebyly manželem žalobkyně ani vráceny na účet v bance. Výpovědi v řízení slyšených svědků hodnotí žalobkyně jako nevěrohodné. Podle žalobkyně měla být věc posouzena podle §657 a násl. obč. zák. a pokud tak soudy neučinily, posoudily věc nesprávně. Z uvedených důvodů navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí některou z vad taxativně vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
107
Přestože dovolatelka uvádí, že dovolání podává „ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/, c/ o. s. ř.,\" nelze tuto skutečnost vykládat tak, že napadá dovolání pro některou ze zmatečnostních vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (tj. občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, který - jak bylo výše zdůvodněno je na věc nutné aplikovat), konkrétně proto, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník řízení, neměl způsobilost být účastníkem řízení (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) či proto, že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); tyto vady dovolatelka v dovolání nezmiňuje, jejich existenci nenamítá. Procesní úkon účastníka soud posuzuje nejen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání je zřejmé, že je-li v něm činěn odkaz na příslušná ustanovení občanského soudního řádu, je při jejich označení nesprávně čerpáno ze znění, účinného ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolatelka tak ve skutečnosti netvrdí, že by řízení trpělo vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., nýbrž dovolává se přípustnosti dovolání odkazem na ustanovení odpovídající svým obsahem ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 2 o. s. ř. Lze uzavřít, že vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nejsou v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je proti němu přípustné dovolání; přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. tak nepřichází v úvahu. Protože potvrzen byl v pořadí již třetí rozsudek soudu prvního stupně a protože dovolatelka před jeho vyhlášením učinila návrh na připuštění dovolání, je namístě uvážit přípustnost dovolání jak z pohledu ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., tak i v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ je mimo jiné existence rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zrušil rozsudek soudu prvého stupně a zavázal jej právním názorem ve zrušovacím rozhodnutí obsaženým (§266 o. s. ř.) a následně odvolacím soudem potvrzený rozsudek je přímým důsledkem takového závazného právního názoru odvolacího soudu.
V posuzované věci odvolací soud dvakrát rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ani v jednom případě však ve svém zrušovacím usnesení nezavázal soud prvého stupně svým právním názorem. Usnesením ze dne 29. 9. 1999, č.j. 19 Co 2699/99-43, byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a soud prvého stupně byl odvolacím soudem toliko vyzván k doplnění dokazování o výslech navržených svědků. Posoudil-li soud prvního stupně následně věc po právní stránce odlišně od původního zrušeného rozhodnutí, učinil tak toliko z důvodu jiného skutkového zjištění. Jestliže totiž odvolací soud ve zrušovacím usnesení uložil soudu prvního stupně provést další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nelze hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takový „právní názor\" obsahuje pouze pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje.
Rovněž v pořadí druhé zrušovací usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 7. 2000, č.j. 19 Co 1795/2000-69, neobsahuje právní názor, jímž by byl soud prvého stupně vázán potud, že by zde byla dána příčinná souvislost mezi zrušovacím usnesením a následným, od zrušeného odlišným, výrokem soudu prvého stupně. Odvolací soud i v tomto případě zrušil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně nikoli pro nesprávné právní závěry soudu prvního stupně, ale z důvodu jeho procesního pochybení při provádění důkazů výslechy svědků; v usnesení soud prvního stupně vyzval, ať předmětné výslechy zopakuje a nato se řádně vypořádá se všemi provedenými důkazy, které zhodnotí podle principu obsaženém v ustanovení §132 o. s. ř., tj. podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné shodě. Ani v tomto případě tedy nebyl soud prvního stupně odvolacím soudem zavázán právním názorem, který by jej jakkoli omezoval v jeho vlastní úvaze o právním posouzení dané věci. Z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není proto v dané věci dovolání přípustné.
Předpokladem případu přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. je, že dovolací soud posoudí napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako po právní stránce zásadně významné. Dovolání může být podle zmíněného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
108
Dovolatelka v dovolání sice namítá, že soudy „nesprávně posoudily věc po právní stránce\", z obsahu dovolání však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu, a s jeho skutkovými závěry.
Odvolací soud na základě dokazování, provedeného již soudem prvního stupně, akceptoval závěr soudu prvního stupně, že peníze (finanční obnos ve výši 100.000,-Kč), které si M.M. (manžel žalobkyně) u žalované dne 5. 3. 1997 uschoval, mu byly dne 8. 3. 1997 žalovanou vráceny a že šlo o plnění z innominátní smlouvy, resp. smlouvy o úschově peněz. Podle názoru dovolatelky však nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaná částku 100.000,- Kč, kterou jí manžel žalobkyně dne 5. 3. 1997, tedy v den, kdy tuto částku vyzvedl z banky, předal, tomuto vůbec vrátila; dovolatelka současně předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů a na základě odlišných zjištění činí jiné skutkové a právní závěry než odvolací soud (z provedených důkazů dovozuje, že k vrácení částky 100.000,- Kč, kterou její manžel žalované dne 5. 3. 1997 půjčil, dosud nedošlo).
Otázka, zda žalovaná měla finanční obnos 100.000,- Kč, který ji manžel žalobkyně dne 5. 3. 1997 svěřil, v držení z titulu půjčky či z titulu úschovy, nemá pro posouzení věci význam. Dovodil-li totiž odvolací soud, že tyto peníze, které žalovaná od manžela žalobkyně převzala dne 5. 3. 1997, dne 8. 3. 1997 tomuto vydala, učinil tak skutkový závěr, který byl rozhodný pro právní posouzení věci v tom smyslu, zda je žalovaná povinna zaplatit dovolatelce jako dědičce M.M. požadovanou částku. Tím, že dovolatelka uvedený závěr zpochybňuje, nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž nesprávnost jeho skutkových zjištění. Činí-li dovolatelka jiný právní závěr než odvolací soud, není to zapříčiněno mylnou aplikací právních předpisů odvolacím soudem na soudy zjištěný skutkový stav věci, ale odlišným skutkovým závěrem, vybudovaným na základě jiného hodnocení důkazů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka ve skutečnosti ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska uvedeného dovolacího důvodu však dovolací soud nemohl přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, s nímž účastník nesouhlasí, popřípadě které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Lze uzavřít, že v posuzované právní věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je jako nepřípustné v souladu s ustanovením §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1, věta první, o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. července 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu