ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.270.2001.1
sp. zn. 33 Odo 270/2001-112
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce M.P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L.S., zastoupenému advokátem, o zaplacení 560.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7C 84/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2000 č.j. 11 Co 93/99-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 560.000,- Kč s tím, že tuto finanční částku si od něho žalovaný vypůjčil a ve sjednané době, resp. dosud ji nevrátil.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 23. března 1998 č.j. 7 C 84/97-32 žalobu o zaplacení částky 560.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 22. 9. 1995 do zaplacení zamítl a žalobce uznal povinným zaplatit žalovanému na nákladech řízení 33.625,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. ledna 2000 č.j. 11 Co 93/99-83 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci 560.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 22. 9. 1995 do zaplacení a na nákladech řízení 13.450,- Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovanému stanovil povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradě 20.175,- Kč.
Zatímco soud prvního stupně na základě provedených důkazů dovodil, že žalovanému se podařilo prokázat, že vypůjčený obnos 560.000,- Kč žalobci ve splátkách vrátil, odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že žalovaný neprokázal, že žalobci půjčku vrátil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž s odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že na rozdíl od soudu prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, zejména výpověď svědka N., který potvrzoval, že žalovaný žalobci postupně půjčku splácel, jakož i výpověď svědkyně S., pokud dospěl k přesvědčení, že žaloba je důvodná. Pouhá skutečnost, že žalovaný nemohl předložit písemné potvrzení o vrácení půjčky totiž neznamená, že půjčka vrácena nebyla. S rozhodnutím odvolacího soudu tak nelze souhlasit, když vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu. I když žalovaný v dovolání zmiňuje rovněž dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., veškerá obsahová argumentace je zaměřena k tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy k důvodu uvedenému v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
113
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalovaného, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními ústícími v závěr, že žalovaný neprokázal, že dlužnou částku žalobci uhradil, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti. Žalovaný zároveň vychází z odlišného skutkového závěru, než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní - od odvolacího soudu odlišné - právní posouzení věci.
Skutkový závěr dovozující, že žalovaný neprokázal, že by žalobci vrátil částku 580.000,- Kč, kterou si od něho podle písemné smlouvy o půjčce, uzavřené dne 21., resp. 23. 8. 1995, vypůjčil, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování; zdůvodnil přitom dostatečně a zcela logicky, proč uvěřil tvrzení žalobce, že jeho pohledávka vůči žalovanému nebyla ani zčásti uspokojena, tedy tvrzení, které korespondovalo s výpověďmi svědkyně L. G. a svědka R., jakož i s faktem, že neexistuje písemné potvrzení o vrácení dluhu, zatímco nevěrohodnou shledal výpověď svědka M.N., která měla osvědčit pravdivost tvrzení žalovaného, že dlužnou částku žalobci ve splátkách uhradil. Řádně a logicky pak odvolací soud zdůvodnil rovněž to, proč výpovědím svědkyň L.Ř. a I.S. nepřiznal význam z hlediska důležitosti pro dané řízení.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu – jak je tomu v posuzovaném případě – v tomto směru vytknout žádné pochybení (ze spisu je totiž zřejmé, že odvolací soud hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř. a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor – okolnost že odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti, event.věrohodnosti údajům o splácení dluhu, a naopak shledal pravdivým poznatek, že dlužná částka nebyla žalovaným žalobci ani zčásti uhrazena, pravidlům logického myšlení neodporuje), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, tedy namítat, že měl uvěřit jiným svědkům. Jestliže odvolací soud považoval svědeckou výpověď L.G. za věrohodnou a přesvědčivou, zatímco výpověď svědka M.N. nikoli, a vylíčil proč takovým způsobem hodnotil tyto důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), nemůže dovolací soud, ať je uplatněn jakýkoli dovolací důvod, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
Protože žalovaný brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jeho požadavku, aby rozhodnutí odvolacího soudu shledal dovolací soud nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., přisvědčit.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska ve skutečnosti výlučně uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a dovolatelem ani tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §124 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení neúspěšný žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
114
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu