ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.309.2001.1
sp. zn. 33 Odo 309/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce K. K., správce konkurzní podstaty úpadce A., spol. s r.o., proti žalovaným 1) J.Č., 2) I.Č., 3) J.Z., a 4) R.Z., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 111/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2001, č.j. 14 Co 618/2000-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 2. 2001 č.j. 14 Co 618/2000-163 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (soudu prvního stupně) ze dne 28. 6. 2000 č.j. 5 C 111/99-136, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „obchodní společnost A. s.r.o.v konkurz, je vlastníkem pozemkové parcely číslo 816/1 v katastrálním území H.T. \" a rozhodnuto o nákladech řízení. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání „dovozuje podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.\" (zkratkou „o.s.ř.\" dovolatel označuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) a uvádí tvrzením, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku po právní stránce zásadního významu. S výslovným odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, neboť kupní smlouva je neplatná jak ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku v návaznosti na ustanovení §27 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, tak z pohledu ustanovení §37 a 49a občanského zákoníku. Neplatnou ji pak lze podle dovolatele shledat i pro rozpor s dobrými mravy, neboť výkon práv z této smlouvy nepřiměřeným způsobem zasahuje do práv dalších osob.
Podle ustanovení Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (žalobcem) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), není však v dané věci přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. – a ty v daném případě ve skutečnosti nebyly dovolatelem namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o.s.ř.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud potvrdil v pořadí sice druhý, nicméně výsledkem shodný (vždy žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravení v §238 odst. 1, ani §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 4 věty prvé o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněného dovolacího důvodu.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu