ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.318.2001.1
sp. zn. 33 Odo 318/2001-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců: A) A.B., zastoupeného advokátkou, B) I.L., zastoupené advokátkou, a C) V.B., proti žalovaným: 1) Ing. L.B., zastoupené advokátem, 2) Ing. M.F., zastoupené advokátkou. a 3) J. F., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 3,001.659,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 495/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2000, č.j.55 Co 459/2000-140, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18.2 1999, č.j. 18 C 495/95-62, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 1. 8. 2000, č.j. 18 C 495/95-126, uložil žalovaným povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobcům společně a nerozdílně 3,613.658,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 8. 12. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení z částky 1,533.658,50 Kč. Žalobu, v části požadující zaplacení 17 % úroku z prodlení od 1. 1. 1996 do zaplacení z částky 1,533.658,50 Kč, zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Při rozhodování vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobci prodali žalovaným smlouvou ze dne 31. 7. 1992 nemovitosti – dům ve S.S., se stavební parcelou č. 2110 o výměře 152 m², zahradou p. č. 2111, díl 1. o výměře 59 m², parcelou č. 2111, díl 2., o výměře 700 m˛, vše v katastrálním území D., za kupní cenu 2,700.000,- Kč. Část kupní ceny ve výši 640.768,50 Kč zaplatili žalovaní žalobci A) již dne 20.7.1992 před podpisem kupní smlouvy a zbytek kupní ceny měl být doplacen nejpozději do deseti dnů od registrace smlouvy státním notářstvím. Pro případ nesplnění uvedené povinnosti byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý započatý týden prodlení. Kupní smlouva byla tehdejším Státním notářstvím v Č.L., registrována dne 27. 11. 1992, takže doplatek kupní ceny ve výši 2,059.231,50 Kč měl být žalobcům uhrazen nejpozději do 7. 12. 1992. Žalovanými však bylo dosud uhrazeno celkem pouze 1,166.340,50 Kč. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům 1,533.658,50 Kč s příslušenstvím z titulu doplatku kupní ceny a 2,080.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty, když pouze tato částka je žalobci po žalovaných na smluvní pokutě požadována.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č.j. 55 Co 459/2000-140, rozsudek soudu prvního stupně ohledně vyhovujícího výroku co do částky 3,001.659,50 Kč s úroky z prodlení z částky 921.659,50 ve výši 3 % od 8. 12. 1992 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení potvrdil; ve zbývající částce 611.999,- Kč s příslušenstvím výrok soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dovodil, že soud prvního stupně učinil správné skutkové i právní závěry, ale pochybil při výpočtu dosud dlužné kupní ceny, když nesplacena zůstala toliko částka 921.659,50 Kč. Po právu uznal nárok žalobců na zaplacení smluvní pokuty v jimi požadované výši 2,080.000,- Kč, když uzavřel, že ujednání o výši smluvní pokuty neodporuje dobrým mravům. Změněn pak byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice soudní poplatek nikoli ve výši 144.548,- Kč, jak vyčíslil soud prvního stupně, nýbrž částkou 120.068,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení, kdy namísto soudem prvního stupně vyčíslených 218.555,- Kč zavázal odvolací soud žalované k povinnosti uhradit žalobcům na těchto nákladech 113.208,- Kč. V návaznosti na rozhodnutí o věcí samé pak odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání první žalovaná, která nesouhlasí s právním posouzením z nichž rozsudky obou soudů vychází. Namítá, že soud nesprávně posoudil povinnost žalovaných jako společnou a nerozdílnou, kdy z kupní smlouvy plyne, že každý je zavázán plnit jen jednu třetinu kupní ceny nebo smluvní pokuty. Dále namítá, že předmětná kupní smlouva je od počátku neplatná, jelikož žalobci se nikdy nestali vlastníky uvedených nemovitostí, když tyto jim byly prodány Městským úřadem v D., jenž nemá právní subjektivitu. Na základě neplatné kupní smlouvy nelze po žalovaných vymáhat zaplacení kupní ceny ani smluvní pokuty. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podali rovněž žalovaní 2) a 3) s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu, shodně jako předtím rozhodnutí soudu prvního stupně, vychází z nesprávného posouzení otázky výše kupní ceny a otázky platnosti smlouvy o založení tiché společnosti mezi žalobcem A) a žalovaným 3), kdy soud prvého stupně ji posoudil jako neplatnou a odvolací k existenci smlouvy o tiché společnosti nepřihlédl vůbec. Na vypořádání tiché společnosti však žalobce A) dluží žalovanému 3) částku ve výši 300.000,- Kč, kterou žalovaní navrhli vůči kupní ceně za prodávané nemovitosti započíst. Tuto možnost však soudy žalovaným upřely, přičemž dospěly k nesprávnému právnímu závěru rovněž tím, že kupní smlouvu mezi žalobci a žalovanými posoudily jako platnou, přestože byla uzavřena v tísni a omylu na straně žalovaných. Tíseň je dána skutečností, že „před podpisem kupní smlouvy zaplatili částku ve výši Kč 640.768,50 na úvěr, ve vztahu na který vázlo na předmětných nemovitostech zástavní právo, čímž umožnili výmaz tohoto zástavního práva, díky čemuž byli žalovaní následně v tísni a pod přímo hrozícím nebezpečím, že nemovitosti prodají žalobci osobám třetím, , čímž hrozilo reálné nebezpečí, že žalovaní přijdou o již dosud vložené statisícové finanční prostředky“. V omyl byli žalovaní uvedeni tím, že cílem uzavření kupní smlouvy bylo uspořádání vztahů ze smlouvy o tiché společnosti, k čemuž nedošlo. Ujednání kupní smlouvy bylo proto namístě posuzovat v souvislosti s ujednáními ve smlouvě o založení tiché společnosti a ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní. Otázka vypořádání tiché společnosti je rozhodující pro stanovení výše kupní ceny a tím i pohledávky žalobců. Vedle toho považují žalovaní rozsudek odvolacího soudu za zmatečný, neboť jeho výrok jednoznačně nerozlišuje povinnost k zaplacení jistiny a povinnost k zaplacení smluvní pokuty. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud zrušil v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a zároveň i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že obě dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ačkoliv žalovaná 1), na rozdíl od žalovaných 2) a 3), výslovně nespecifikovala, proti kterému z výroků rozsudku odvolacího soudu dovolání podává, z obsahu dovolání vyplývá, že její dovolání - stejně jako dovolání ostatních žalobců - směřuje toliko proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v části žalobě vyhovující (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. – a ty v daném případě nebyly dovolateli namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o.s.ř.
Jde-li o rozsudek, resp. tu část rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud – pokud jde o rozhodnutí ve věci samé – částečně potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalovaní před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v ustanoveních §238 odst. 1, ani §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243b odst. 4 věty prvé o.s.ř. ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání žalované 1) i dovolání žalovaných 2) a 3) jako nepřípustná bez jednání odmítl, aniž se jimi mohl věcně zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobcům, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, žádné náklady v tomto řízení nevznikly a žalovaní na jejich náhradu nemají právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu