ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.765.2001.1
sp. zn. 33 Odo 765/2001-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně L.S., zastoupené advokátem, proti žalovanému PhDr. P.D., CSc., o zaplacení částky 15.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 302/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. února 2000, č.j. 40 Co 1136/98-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 2. 2000, č.j. 40 Co 1136/98-145, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 9. 1998, č.j. 10 C 302/95-119, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 15.600,- Kč s příslušenstvím, rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni uloženo zaplatit České republice na soudním poplatku 624,- Kč. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci. Nadále je přesvědčena, že právní vztah vznikl toliko mezi ní a žalovaným a že žalovaný je ve věci pasivně věcně legitimován. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. – a ty v daném případě nebyly dovolatelkou namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v ustanoveních §238 odst. 1 ani §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodů.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, žádné náklady v tomto řízení nevznikly a žalobkyně na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu