ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.113.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 113/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2001 stížnosti obviněných M. A. A. R. T. a M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 12 Ntv 3/01, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Výše citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto podle §71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení vazby obviněných J. F., M. A. A. R. T., P. J. a M. M.e do 17. 12. 2001.
Proti tomuto usnesení podali v zákonné lhůtě stížnosti obvinění M. A. A. R. T. a M. M.
Obhájkyně obviněného M. A. A. R. T. v odůvodnění stížnosti nesouhlasí s deklarovaným vazebním důvodem podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť o něm nesvědčí žádná konkrétní skutečnost. Prodloužení vazební lhůty obviněného do 17. 12. 2001 pokládá za účelové, neboť v tento den mu uplyne čtyřletá, tedy maximální doba vazby, kterou trestní řád připouští. V závěru proto byl podán návrh, aby napadené usnesení bylo zrušeno a obviněný byl propuštěn na svobodu.
Obhájce obviněného M. M. podanou stížnost do doby jejího projednání a rozhodnutí blíže neodůvodnil. Sám obviněný pak zdůraznil, že je z trestné činnosti podezříván neprávem, neboť s ní nemá nic společného. Nesouhlasí ani s prodloužením vazby do 17. 12. 2001, neboť celá věc se mu nejeví složitá natolik, jak je to hodnoceno v napadeném usnesení. Jako cizinec nepřijel do České republiky páchat trestnou činnost, ale studovat. Požádal zde přitom o politický azyl a na území Maroka, jehož je státním příslušníkem, nemá důvod se vrátit, neboť tam byl pronásledován. Navrhl proto, aby usnesení vrchního soudu o prodloužení vazby bylo zrušeno a on propuštěn na svobodu, přičemž by se jako žadatel o politický azyl zdržoval v uprchlickém táboře.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1, 2 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení v části týkající se osob stěžovatelů, jakož i příslušnou část řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že podané stížnosti nejsou důvodné.
Návrh na prodloužení vazby obviněných byl podán ve smyslu §71 odst. 5 tr. ř. osobou k tomu oprávněnou, a ve lhůtě, která je k tomu vymezena v ustanovení §71 odst. 6 tr. ř.
Vrchní soud v Praze ve svém usnesení zcela důvodně poukázal na závažnost a rozsáhlost trestné činnosti, pro níž jsou oba obvinění na území České republiky stíháni (pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák.), když kromě nich je ve společném řízení stíháno dalších 27 obviněných, přičemž jejich jednání, z něhož byli dne 4. 7. 2001 obžalováni u Krajského soudu v Praze, jsou vzájemně provázána a souvisí spolu.
Za opodstatněná a správná je třeba označit i zjištění učiněná vrchním soudem, kdy na základě nich u obou obviněných i v této fázi trestního řízení spatřuje vazební důvody podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obvinění nejsou na území České republiky nikterak pevně vázáni, a to jak pracovními tak i případnými jinými vztahy, což spolu s okolností, kdy jsou stíháni za zvlášť závažný trestný čin a hrozí jim uložení vysokých trestů odnětí svobody v trestní sazbě modifikované ustanovením §44 tr. zák., stále vyvolává obavu, že by po propuštění z vazby na svobodu uprchli nebo se skrývali, aby se tak dalšímu průběhu trestního stíhání, event. hrozícím trestům vyhnuli. V tomto ohledu je nutné veškeré výhrady vznesené stěžovateli odmítnout a naopak je třeba dát za pravdu závěrům, které vyslovil již Vrchní soud v Praze. Současně musí být zdůrazněno, že od posledního rozhodnutí o prodloužení vazby obviněných usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 6 Ntv 7/01, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 7 Tvo 95/2001 a to do 31. 8. 2001 na straně obviněných nedošlo k žádné takové změně, která by byla způsobilá rozptýlit oprávněné obavy již shora zmíněné.
Nejvyšší soud nemá výhrady ani k tomu, že vazba obviněných byla podle §71 odst. 3 tr. ř. opětovně prodloužena nad základní dvouletou lhůtu, u obviněného M. A. A. R. T. se tak stalo až do konce maximální čtyřleté lhůty, která u jeho osoby ve smyslu §71 odst. 4 tr. ř. připadá v úvahu. V daném případě se nade vší pochybnost jedná o projednávání věci obtížné svou rozsáhlostí co do počtu osob i spáchaných útoků, čemuž odpovídá i množství důkazního materiálu, se kterým se bude muset Krajský soud v Praze seznámit a rozhodnout o případných dalších úkonech, jimiž bude trestní stíhání pokračovat. Tyto okolnosti pak ve své podstatě zapříčinily, že trestní stíhání v této věci nemohlo být do této doby skončeno. Od posledního rozhodnutí o prodloužení vazby obviněných nebylo v postupu orgánů přípravného řízení ani soudu prvního stupně zjištěno jakýchkoli nedůvodných průtahů. Protože u obou obviněných je zároveň splněna i podmínka, že by v případě jejich propuštění na svobodu mohlo být zmařeno nebo alespoň ztíženo dosažení účelu trestního řízení (viz. ust. §1 odst. 1 tr. ř.), lze konstatovat, že stávající prodloužení vazby obviněných, jak o něm rozhodl vrchní soud, je plně opodstatněné a tudíž v souladu se zákonem. Dobu prodloužení vazby je přitom možné označit za nutnou k tomu, aby ve věci mohl jednat a případně i rozhodnout soud prvního stupně.
Námitkami stěžovatelů zpochybňujících spáchání trestné činnosti pro niž byli obžalováni, případně námitkami, které souvisí s opatřováním důkazů v přípravném řízení apod., není Nejvyšší soud oprávněn se v tomto řízení zabývat. To přísluší v této fázi trestního stíhání pouze soudu prvního stupně jímž je Krajský soud v Praze.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a vysloveným závěrům, neshledal Nejvyšší soud stížnosti obviněných důvodnými, a proto je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 21. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec