ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.146.2000.1
sp. zn. 4 Tvo 146/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. ledna 2001 stížnost obžalovaného V. J. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 2 Ntv 19/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto podle §71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení vazby obžalovaného V. J. P. do 8. 3. 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě stížnost.
V odůvodnění této stížnosti je zejména poukazováno na okolnost, že se obžalovaný cítí nevinen a domnívá se, že je ve vazbě držen protiprávně. Nesouhlasí ani se závěrem vrchního soudu, že trestní stíhání obžalovaného nebylo skončeno ve dvouleté vazební lhůtě z důvodů, které nemají povahu neodůvodněných průtahů. Pokud by proti obžalovanému stály faktické nesporné důkazy, nejednalo by se o věc poměrně složitou, ale opak by byl pravdou. Dále je poukazováno na nevyslechnutí jednoho ze svědků v hlavním líčení a je vyjádřen i nesouhlas se zprošťující částí rozsudku soudu prvního stupně ohledně obou spoluobžalovaných. V závěru se zdůrazňuje, že obžalovaný trvá na své nevině. Proto je navrhováno, aby Nejvyšší soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil a rozhodl o propuštění obžalovaného z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.
Předně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v tomto typu rozhodování o důvodnosti prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. nepřezkoumává veškeré řízení, které ve věci dosud proběhlo, jako např. úplnost provedených důkazů, jejich průkaznost z hlediska možného posouzení viny či neviny obžalovaného, bezvadnost postupu orgánů přípravného řízení při opatřování či zajišťování jednotlivých důkazů apod. To vše je plně v kompetenci soudu prvního stupně a po vyhlášení rozsudku tímto soudem v kompetenci soudu odvolacího, pokud je odvolací řízení vyvoláno podáním opravného prostředku některou ze stran trestního řízení. Případnými námitkami v naznačených směrech se tudíž bude muset zabývat odvolací soud. Nejvyšší soud je z titulu postavení stížnostního soudu v tomto řízení povinen posoudit, zda rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o prodloužení vazby obžalovaného nad dva roky je v souladu s platným zněním zákona.
Podle obsahu předloženého trestního spisu i napadeného usnesení vrchního soudu byl obžalovaný dosud nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2000 sp. zn. 46 T 18/2000 uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Do vazby byl obžalovaný vzat usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. Nt 1303/98 z důvodů §67 písm. a), c) tr. ř. (v tehdy platném znění), přičemž počátek vazby je u něho datován dnem 8. 12. 1998.
Nejvyšší soud zjistil, že návrh na prodloužení vazby nad základní dvouletou lhůtu byl podán ve smyslu §71 odst. 5 tr. ř. osobou k tomu oprávněnou, a ve lhůtě, která je k tomu vymezena v ustanovení §71 odst. 6 tr. ř., což správně konstatoval již Vrchní soud v Praze.
Vrchní soud nepochybil, pokud lhůtu trvání vazby u obžalovaného prodloužil, neboť pro tento postup jsou dány i podmínky uvedené v §71 odst. 3 tr. ř.
Není pochyb o tom, že u obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Jmenovaný je stíhán a nyní i již nepravomocně odsouzen pro pokračující zvlášť závažný trestný čin, a byl mu uložen citelný trest odnětí svobody. To spolu s poznatkem, že se jedná o osobu bez trvalého bydliště na území České republiky, která zde nemá zaměstnání ani zde není fixována rodinnými vazbami, vyvolává důvodnou obavu, že by se obžalovaný v případě propuštění na svobodu mohl skrývat nebo dokonce uprchnout mimo území České republiky, aby se tak dalšímu průběhu trestního stíhání, případně hrozícímu trestu vyhnul. Z obsahu spisu dále vyplývá, že obžalovaný před svým zadržením nikde nepracoval a vzhledem k charakteru nyní projednávané trestné činnosti je zde rovněž reálná obava, že by na svobodě v jejím páchání pokračoval, a to i jako ve zdroji svých příjmů. Důvody vazby útěkové i předstižné tudíž byly důvodně deklarovány u osoby obžalovaného i v tomto stadiu trestního stíhání již v usnesení vrchního soudu. V tomto směru je proto nutno případné námitky stěžovatele odmítnout.
Mimo existenci vazebních důvodů Nejvyšší soud shledal, že jsou dány i další zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. V konkrétním případě bylo proti obžalovanému vedeno trestní stíhání i pro další skutky, jejichž šetření muselo být prováděno v součinnosti s orgány cizího státu, což celé vyšetřování z hlediska časového značně protáhlo. Okolnost, že v důsledku důkazní nedostatečnosti byla na obžalovaného podána obžaloba pouze pro trestnou činnost, pro níž je nyní stíhán, nemůže sama o sobě vést k závěru, že předchozí přípravné řízení je zatíženo nedůvodnými průtahy.
Podle §1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řízení m. j., aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Z uvedeného tudíž vyplývá, že orgány přípravného řízení byly povinny vést šetření k objasnění spáchaných trestných činů a ke zjištění jejich pachatelů, a to i při vědomí, že výsledky tohoto vyšetřování nemusí být v konečném důsledku přesvědčivé a dostatečně konkrétní, což se nakonec ve vztahu k obžalovanému částečně potvrdilo. V důsledku komplikovanosti předchozího řízení nebylo proto v této věci možné trestní stíhání obžalovaného skončit ve dvouleté vazební lhůtě a jeho propuštěním na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo alespoň ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Toho by totiž nebylo možné v konkrétním případě dosáhnout, jestliže by nebyla zabezpečena účast obžalovaného v dalším řízení před odvolacím soudem a nebylo mu zabráněno v dalším případném páchání trestné činnosti.
Lhůtu, o níž bylo trvání vazby obžalovaného prodlouženo, lze označit za dobu nezbytně nutnou k provedení odvolacího řízení a v tomto směru tudíž nelze rozhodnutí vrchního soudu rovněž nic vytknout.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům byl Nejvyšší soud nucen podanou stížnost jako nedůvodnou zamítnout podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 3. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec