ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.5.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 5/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 11. ledna 2001 stížnost obžalovaného E. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 7 Ntv 11/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 57/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že prodloužil trvání vazby obžalovaného E. V. do 30. 6. 2001.
V zákonné lhůtě podal proti tomuto usnesení stížnost obžalovaný E. V.. Poukazuje především na skutečnost, že se trestného činu nedopustil, obvinění bylo proti němu vykonstruováno, takže chybí základní předpoklad k tomu, aby bylo vůbec uvažováno o vazbě. Dále stížnost obsahuje velmi podrobný výčet pochybení, k nimž podle stěžovatele došlo v postupu orgánů činných v přípravném řízení. Dovozuje, že důsledkem těchto vad je nepoužitelnost některých důkazů, nadto je řízení zatíženo od počátku neodůvodněnými průtahy, což vše zapříčinilo stav, že jeho trestní věc nebyla skončena v řádné dvouleté lhůtě. Pro prodloužení vazby neshledává důvody podle §71 odst. 3 tr. ř. Ve stížnosti dále podrobně rozvádí závěry, kterými soudci, státními zástupci, vyšetřovateli a osmi advokáty byl porušen v jeho neprospěch zákon a kteří všichni zneužili pravomoci veřejného činitele. V prodloužení vazební lhůty spatřuje komplot vůči své osobě a porušování základních lidských práv. Závěrem navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a aby byl propuštěn z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, která jeho vydání předcházela, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Okresní státní zástupce v Děčíně podal dne 15. 4. 1999 Okresnímu soudu v Děčíně obžalobu na E. V., v níž mu kladl za vinu skutky, jež byly kvalifikovány jako trestné činy nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1, 2 tr. zák., pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Okresní soud usnesením ze dne 11. 5. 1999 postoupil skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák. k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem s tím, že toto jednání by mělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. a §219 odst. 1 tr. zák., k jehož projednání v prvním stupni je krajský soud příslušný. Věc byla poté tímto soudem nadále projednávána tak, že dne 6. 4. 2000 byl ve věci vynesen rozsudek, jímž byl obžalovaný pokusem tohoto trestného činu uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl uložen i trest propadnutí věci - pistole Parabellum. Vzhledem k tomu, že obžalovaný podal proti rozsudku odvolání, byla věc dne 12. 6. 2000 předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o tomto opravném prostředku. Usnesením tohoto soudu ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 7 To 87/2000, byl rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Usnesením ze dne 8. 10. 2000 přibrala předsedkyně senátu soudu prvního stupně k řízení znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie k vyšetření osoby obžalovaného a poškozené Jany Vainerové a podání znaleckého posudku. Ze zprávy znalkyně ze dne 29. 11. 2000 je zřejmé, že se obžalovaný odmítl podrobit znaleckému vyšetření.
Obžalovaný E. V. byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 7 Nt 231/98, s vyznačením počátku vazby od 18. 8. 1998. Důvody vazby byly shledány podle §67 písm. b), c) tr. ř. (v tehdy platném znění). Nyní je nadále spatřován důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. (ve znění zákona č. 166/1998 Sb.). Vazba obžalovaného byla již jednou prodloužena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2000, sp. zn. 7 Ntv 6/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 3 Tvo 108/2000, a to do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud České republiky především zjistil, že návrh na prodloužení vazby byl podán ve lhůtě uvedené v ustanovení §71 odst. 6 tr. ř., a učiněn osobou k tomu oprávněnou podle §71 odst. 5 tr. ř.
Je třeba konstatovat, že Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného E. V. prodloužil do 30. 6. 2001, přičemž přiléhavě své závěry odůvodnil a pro jejich správnost na ně Nejvyšší soud České republiky také plně odkazuje.
Je třeba konstatovat, že vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. je nadále dán, neboť vzhledem k povaze trestné činnosti, pro kterou je obžalovaný trestně stíhán, způsobu, jakým měl čin provést, zejména pak vzhledem k osobě poškozené, vůči níž měl útok směřovat, jež je manželkou obžalovaného, je zcela důvodná obava, že neurovnané osobní poměry a vyhrocené vztahy, které mezi manžely panují, by při propuštění obžalovaného z vazby na svobodu mohly vést obžalovaného k tomu, že by dokonal čin, o nějž se již pokusil. Uvedená obava plně odůvodňuje další trvání vazby obžalovaného podle shora citovaného zákonného ustanovení.
Nejvyšší soud České republiky nespatřuje pochybení napadeného rozhodnutí ani v tom, když Vrchní soud v Praze dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby, vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. Pokud trestní stíhání obžalovaného nebylo skončeno ve lhůtě dvou let, děje se tak z důvodů, které rozhodně nemají povahu neodůvodněných průtahů v trestním řízení. Délka dosavadního řízení byla primárně ovlivněna nutností provádět obsáhlé dokazování, a není důsledkem liknavého přístupu soudu k projednávané věci, jež by se například projevila jeho dlouhodobou nečinností. Okolnost, že dosud nebyl opatřen znalecký posudek, jehož provedení nadřízený soud nařídil, není způsobena postupem soudu prvního stupně, ale přístupem obžalovaného k nařízenému znaleckému vyšetření. Lze tedy důvodně usoudit, že pokud trestní stíhání nebylo skončeno ve lhůtě dvou let, stalo se tak z důvodů, jež mají povahu závažných důvodů ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř.
S napadeným rozhodnutím se lze ztotožnit i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Vzhledem k okolnostem nyní projednávané trestné činnosti, zejména způsobu, jakým měla být provedena, a následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř., protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaného, který je nadto ohrožen uložením citelného trestu.
Napadenému usnesení nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaného E. V. prodloužil. Doba do 30. 6. 2001 skýtá soudu prvního stupně potřebný časový prostor k tomu, aby provedl dokazování v potřebném rozsahu, ve věci rozhodl a případně též spis předložil i k provedení řízení o opravném prostředku, bude-li některou z procesních stran podán. Uvedeným požadavkům je stanovená doba přiměřená a nezbytně nutná.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud České republiky neshledal stížnost obžalovaného E. V. důvodnou a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 11. ledna 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. D. N.