ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.76.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 76/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2001 stížnost odsouzeného R. N., roz. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 6 To 50/01 a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2001 odvolání obviněného R. N. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21. 9. 2000, sp. zn. 42 T 16/99, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a čtyřnásobným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Na základě podaného odvolání zrušil v napadeném rozsudku výrok o vině trestnými činy zpronevěry uvedenými pod body ad III, IV a V a dále výrok o trestu. Při nezměněných ostatních výrocích o vině pod body ad I a II pak sám nově rozhodl rozsudkem tak, že jednání uvedená pod body ad III, IV a V právně posoudil jako pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Po vyhlášení odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem byl obhájci obviněného zaslán opis protokolu o veřejném zasedání, proti němuž si v té době již odsouzený R. N. podal námitku proti protokolaci. O této rozhodl Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2001 usnesením pod sp. zn. 6 To 50/01 tak, že námitku odsouzeného proti protokolu Vrchního soudu v Praze z 26. 3. 2001, sp. zn. 6 To 166/2000 o veřejném zasedání konaném o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21. 9. 2000, sp. zn. 42 T 16/99 zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Toto usnesení bylo opatřeno poučením, jímž Vrchní soud v Praze proti němu připustil stížnost ve lhůtě tří dnů od jeho oznámení, o kterém by rozhodoval Nejvyšší soud.
V souladu s takto formulovaným poučením pak odsouzený ve stanovené lhůtě předmětné usnesení vrchního soudu napadl stížností, kterou blíže neodůvodnil.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou správnosti poučení obsaženého v napadeném usnesení a tím i otázkou přípustnosti podané stížnosti, jako základní podmínky přezkumu usnesení podle §147 odst. 1 tr. ř. a učinil v tomto směru následující závěry.
Podle §57 odst. 1 tr. ř. o opravě a doplnění protokolu o hlavním líčení a o veřejném a neveřejném zasedání a rovněž o námitkách proti takovému protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Podle ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. lze však stížností napadnout usnesení soudu jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni. Platný trestní řád neobsahuje z této zásady žádnou výjimku kromě jediné, a to pokud vrchní soud podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhoduje o prodloužení lhůty trvání vazby nad dva roky. V takovém případě rozhoduje podle ustanovení, které je lex specialis ve vztahu k obecnému ustanovení o věcné soudní příslušnosti, a rozhoduje jako soud prvního stupně. Jde tedy o to, zda jiné rozhodnutí než ve věci samé, které učiní odvolací soud v rámci řízení o tomto řádném opravném prostředku, je rozhodnutím soudu prvního či druhého stupně.
Senát Nejvyššího soudu je toho názoru, že i když Vrchní soud v Praze rozhodl o námitce odsouzeného proti protokolaci ve zvláštním neveřejném zasedání poté, co již bylo projednáno podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve veřejném zasedání a vyhlášen rozsudek odvolacího soudu, přesto se stále jedná o usnesení soudu rozhodujícího ve druhém stupni. V tomto ohledu je nutné poukázat na skutečnost, že námitka odsouzeného směřovala proti obsahu protokolu sepsaném o veřejném zasedání, v němž bylo projednáváno jeho odvolání. Vzájemná souvislost mezi protokolací průběhu veřejného zasedání, coby formy provedení odvolacího řízení, a jeho vyústěním do podoby konečného rozhodnutí v předmětné věci je evidentní. Bylo by proto proti argumentu právní logiky a maiori ad minus, pokud by v takovém řízení mohl bez přípustnosti řádného opravného prostředku soud rozhodovat o nejvýznamnější otázce, tj. otázce viny a trestu, a naproti tomu by takto nemohl rozhodovat o námitce vznesené proti protokolaci veřejného zasedání, v němž bylo takové meritorní rozhodnutí učiněno.
Obdobně by bylo třeba nazírat na situaci, kdyby v řízení před soudem druhého stupně bylo nutné ustanovit tlumočníka nebo výjimečně znalce. Podle ust. §29 odst. 2 tr. ř. výši náhrady a odměny tlumočníka určí v řízení před soudem předseda senátu a podle ust. §111 odst. 2 tr. ř. je tomu stejně v případě určení výše znalečného. Pokud nesouhlasí předseda senátu s jejich vyúčtováním, musí rozhodnout usnesením, proti němuž je přípustná stížnost. Nebývá neobvyklé, že v takových případech je rozhodnuto usnesením až po skončení veřejného zasedání, v němž je opravný prostředek projednán a vyhlášeno rozhodnutí. Přesto se v praxi neobjevily názory, že by proti takovému usnesení předsedy senátu soudu druhého stupně určujícího znalečné či tzv. tlumočné byla přípustná stížnost. Vychází se zde z již výše citovaného ust. §141 odst. 2 tr. ř. omezujícího obecně přípustnost stížnosti pouze proti usnesení soudu prvního stupně.
Vyslovený závěr není v rozporu ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, o právu na spravedlivý proces, neboť český trestní proces je ovládán zásadou dvojinstančnosti řízení, takže odvolací soud rozhoduje jako konečná instance a jeho rozhodnutí jsou proto napadnutelná jen mimořádnými opravnými prostředky.
Pokud tedy vrchní soud v poučení o opravném prostředku uvedl, že je stížnost proti jeho usnesení přípustná, jde o poučení nesprávné. Nejvyšší soud pak z výše uvedených důvodů rozhodl tak, že podanou stížnost R. N. bez meritorního přezkoumání věci (§147 odst. 1 tr. ř.) jako nepřípustnou podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 14. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec