ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.87.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 87/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2001 stížnost obžalovaného J. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. 2 Ntv 20/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. 2 Ntv 20/01, byla podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaného J. Č. do 31. 10. 2001.
V zákonné třídenní lhůtě podal proti usnesení stížnost obžalovaný J. Č., který především namítá, že se nedopustil trestného činu, který je uveden v ustanovení §41 odst. 2 tr. zák., a proto mu nemohla vůbec být vazba prodloužena nad dobu tří let. Délka vazby je podle jeho názoru primárně ovlivněna nesprávným rozhodováním soudu I. stupně, a v této souvislosti poukazuje na to, že z podnětu jeho odvolání byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Samotná tato skutečnost ho vede k přesvědčení, že soud I. stupně rozhodoval nezákonně. Obhájce obžalovaného v písemně odůvodněné stížnosti uvedl, že podle ústního odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2001, jímž byl zrušen rozsudek soudu I. stupně, když písemné rozhodnutí dosud doručeno nebylo, by podle názoru odvolacího soudu mělo dojít k úpravě právní kvalifikace u trestného činu loupeže jen podle §234 odst. 1 tr. zák. Nadto bude zřejmě ukládán souhrnný trest, kdy dojde k započtení vykonaných trestů uložených rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 52/96, a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 1 T 86/94. Součtem předpokládaného zápočtu pak dochází k délce trestu, který byl obžalovanému Městským soudem uložen. Obava z útěku při propuštění z vazby proto není důvodná. Byť je obžalovaný slovenské národnosti, on sám i jeho rodina trvale žijí na území České republiky a pouze skutečnosti, že byl opakovaně ve vazbě a výkonu trestu, mu zabránily ve vyřízení občanství ČR. Navrhl, aby napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno a obžalovaný byl propuštěn z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obžalovaný J. Č. byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. 1 Nt 281/98, z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) tr. ř. (v tehdy platném znění), v současnosti je nadále spatřován důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vazba počala dnem 2. 9. 1998. Vazba byla opakovaně prodlužována, naposledy usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 2 Ntv 7/01, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 4 Tvo 52/2001, a to do 1. 7. 2001.
Obžalovaný byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 4 T 5/2000, uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Za to mu byl uložen v sazbě §234 odst. 2 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný i státní zástupce (ten však pouze v neprospěch spoluobžalovaného Č.) odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 2 To 25/01, rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. zák. částečně zrušil ve výroku o vině pod body I., II., IV. ve vztahu k obžalovanému J. Č., v důsledku toho též ve výroku o trestu tohoto obžalovaného, a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Věc je nyní ve stadiu řízení před soudem I. stupně.
Nejvyšší soud České republiky především zjistil, že návrh na prodloužení lhůty trvání vazby byl podán osobou k tomuto úkonu oprávněnou podle §71 odst. 5 tr. ř., a to ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř.
Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem pokud prodloužil trvání vazby obžalovaného J. Č.
Obžalovaný není občanem České republiky, ale je slovenským státním příslušníkem, a na území tohoto státu má také své trvalé bydliště. V České republice nemá zaměstnání, je třeba souhlasit i se závěrem, že tu neměl ani jiný legální zdroj obživy a příjmů, naopak pro majetkovou trestnou činnost byl v České republice opakovaně soudně trestán a vykonával nepodmíněné tresty odnětí svobody. Obžalovaný je stále na základě podané obžaloby obviněn ze závažné trestné činnosti a ohrožen uložením výrazného trestu odnětí svobody. Obava, že by se mohl skrývat či uprchnout, aby se tak trestu vyhnul, pak nadále trvá a je tudíž i nadále dán důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Existence důvodu vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obžalovaného způsobem předpokládaným v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., ale lze je opírat o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění mu má právě vazba zabránit.
Nejvyšší soud České republiky nespatřuje pochybení napadeného rozhodnutí ani v tom, když vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek prodloužení vazby, vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. Pokud trestní stíhání obžalovaného J. Č. nebylo skončeno v zákonné lhůtě dvou let, stalo se tak z důvodů, které nemohou mít povahu neodůvodněných průtahů. Z obsahu spisu je patrno, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze pracovala v uvedené trestní věci, kde byli společně s obžalovaným stíháni ještě další čtyři spolupachatelé, když proti třem z nich nebylo řízení vedeno vazebně, systematicky a s co největší mírou rychlosti řízení. Pokud opakovaně docházelo k odročování věci, stalo se tak z důvodů, které nemohla předsedkyně senátu předvídat či ovlivnit, přičemž postupovala v souladu s trestním řádem. Okolnost, že rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, je výrazem dvojinstančnosti trestního řízení, jakož i užití práva vrchním soudem v rozsahu, který mu skýtá trestní řád. V žádném případě se nejedná o zneužití práva, jak dovozuje obžalovaný, když tento závěr, mimo jeho subjektivního pocitu, není ničím odůvodněn. Nelze přisvědčit ani těm stížnostním námitkám, v nichž obviněný, ale i jeho obhájce, dovozují, že došlo k porušení zákona již samotným prodloužením vazby nad lhůtu tří let, neboť obžalovaný není odsuzován za zvlášť závažný trestný čin, vyjmenovaný v ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. a §62 odst. 1 tr. zák. V posledně citovaném zákonném ustanovení je však mj. vyjmenován trestný čin loupeže podle §234 odst. 2, 3 tr. zák. jakožto zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přičemž pro tento trestný čin byla na obžalovaného podána obžaloba a pro takto právně kvalifikovaný skutek se nadále proti obžalovanému vede trestní řízení. Lze proto teoreticky i prakticky prodloužit vazbu obžalovaného podle §71 odst. 3 tr. ř. s ohledem na znění §71 odst. 4 tr. ř. na dobu nepřesahující čtyři roky.
S napadeným usnesením se lze ztotožnit i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obžalovaného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Jak již bylo uvedeno, u obžalovaného J. Č. nadále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vzhledem k okolnostem nyní projednávané trestné činnosti, a to zejména způsobu, jakým měla být spáchána a následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř., protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaného, jemuž reálně hrozí uložení citelného trestu.
Napadenému usnesení nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaného J. Č. prodloužil. Bylo zohledněno, že je nutno doplnit dokazování v intencích zrušovacího usnesení vrchního soudu, a doba do 31. října 2001 se tomuto požadavku jeví jako přiměřená. Ani v tomto směru tedy Nejvyšší soud nespatřuje žádné pochybení, když vazba byla prodloužena jen na nezbytně nutnou dobu.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem neshledal Nejvyšší soud České republiky stížnost obžalovaného J. Č. důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. července 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á