ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.113.2001.1
sp. zn. 4 Tz 113/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 12. června 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. S., proti výroku o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 3 T 220/94, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Výrokem o náhradě škody pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 3 T 220/94,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného P. S.
Napadený rozsudek se v této části zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, jež na zrušenou část rozsudku obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 4 To 276/99.
Podle §265 tr. ř. se poškozená L. D., odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 3 T 220/94, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 29. 4. 1994 ve 14.15 hod. u Ř., okres Ú. n. L. při jízdě s nákladním automobilem Avia ve směru od T. na Ú. n. L., když dojížděl před ním jedoucího cyklistu S. D., nedodržel od něho při předjíždění dostatečný odstup, srazil jej pravým zpětným zrcátkem a předním ukazatelem směru jízdy svého vozidla, přičemž S. D. v důsledku pádu utrpěl rozlomení lební klenby a následně těžký otok mozku, jakož i další zranění, v důsledku čehož dne 7. 5. 1994 zemřel. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v originále rozsudku vadně citován) a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněnému byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal soud soukromou firmu A., F. F. v P. k povinnosti zaplatit pozůstalé manželce L. D. na náhradě škody částku 30 712,- Kč. Rozsudek nabyl ve výroku o vině a trestu právní moci dne 25. 7. 1995.
Odvolání, podané „A. - F. F., s. r. o.,\" dne 1. 7. 1995, předložené Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 21. 4. 1999, bylo usnesením tohoto krajského soudu ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 4 To 276/99, zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř. jako odvolání podané neoprávněnou osobou.
Proti výroku o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 3 T 220/64, podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. S. stížnost pro porušení zákona. Vytýká v ní okresnímu soudu, že porušil zákon v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř.
Manželka zemřelého S. D. uplatnila v trestním řízení nárok na náhradu škody řádně a včas. Nicméně okresní soud přehlédl, že ke vzniku škody došlo zaviněným porušením povinnosti ze strany obviněného při plnění jeho pracovních povinností. V takovém případě může poškozený uplatňovat nárok na náhradu škody pouze vůči organizaci, u níž byl pachatel v době činu pracovníkem. Okresní soud za tohoto stavu věci učinil vadný výrok o náhradě škody, když poškozenou vůbec neměl k trestnímu řízení připustit.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že výrokem o náhradě škody citovaného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem byl porušen zákon v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., a to v neprospěch obviněného P. S., dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadenou část rozsudku, včetně na ni obsahově navazujících rozhodnutí zrušil, a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, přítomný u veřejného zasedání konaného o stížnosti pro porušení zákona, specifikoval tento návrh tak, aby byla věc po zrušení napadeného výroku přikázána soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v namítaném rozsahu.
Ustanovení §228 tr. ř. upravuje způsob rozhodování v hlavním líčení o uplatněném nároku na náhradu škody. Jde o rozhodnutí v rámci adhezního řízení, které je součástí trestního řízení. Jeho význam spočívá v tom, že umožňuje poškozenému, který je stranou v trestním řízení, aby byl souběžně s trestním stíháním obviněného objasněn i jeho nárok na náhradu škody, pokud mu byla způsobena stíhaným skutkem, a aby poškozený dosáhl, že mu bude zároveň s rozhodnutím o podané obžalobě přisouzena i náhrada škody. Z dikce §228 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že soud zavazuje obžalovaného k povinnosti nahradit škodu, odsuzuje-li jej pro trestný čin, jímž jinému způsobil majetkovou škodu, a to tehdy, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 2 tr. ř.). V posuzované trestní věci došlo ke vzniku škody zaviněným porušením povinností ze strany obžalovaného v souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů. V takovémto případě může nárok na náhradu škody uplatnit pouze právnická osoba nebo fyzická osoba (zaměstnavatel), u níž je zaměstnanec v době způsobení škody v pracovním poměru. Poškozené třetí osobě v takovém případě nárok vůči zaměstnanci (obviněnému) nenáleží; své nároky může uplatňovat pouze vůči zaměstnavateli, u něhož byl obviněný v době činu zaměstnancem, nikoli však v trestním řízení proti takovému pachateli (srovnej R 29/69 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okresní soud v Ústí nad Labem především pochybil, pokud poškozené L. D. přiznal postavení poškozené též ve smyslu §43 odst. 2 tr. ř. Tato vada, mající svůj původ již v nesprávném poučení poškozené v přípravném řízení, mohla být napravena postupem soudu I. stupně tak, že by tento soud L. D. podle §206 odst. 3 tr. ř. nepřipustil jako poškozenou k hlavnímu líčení. Vadný postup okresního soudu poté vyústil ve výrok, jímž podle §228 odst. 1 tr. ř. byla k povinnosti hradit škodu zavázána soukromá firma A., F. F. v P.
Nejvyšší soud České republiky za tohoto stavu věci vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že výrokem o náhradě škody rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 3 T 220/94, byl porušen zákon v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného P. S. Napadený rozsudek v tomto výroku podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně všech rozhodnutí, která na zrušenou část rozsudku obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 3 To 276/99. Poté Nejvyšší soud při existenci procesních podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1, odst. 2 tr. ř. sám rozhodl tak, že poškozenou L. D. podle §265 tr. ř., který přiměřeně v posuzované věci použil, po zrušení výroku o náhradě škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná