ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.144.2001.1
sp. zn. 4 Tz 144/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 10. července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. B., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 22. 3. 1961, sp. zn. 2 T 23/61, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 22. 3. 1961, sp. zn. 2 T 23/61, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného A. B.
Napadený rozsudek se zrušuje v celém rozsahu.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 13. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 106/91.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného A. B., pro skutek spočívající
v tom, že
dne 3. 1. 1961 nenastoupil do 16.00 hod. k vojenskému útvaru k výkonu vojenské základní služby, ačkoliv mu byl řádně doručen povolávací rozkaz Okresní vojenské správy Karviná,
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 22. 3. 1961, sp. zn. 2 T 23/61, byl obviněný A. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., jehož se měl dopustit tím, že dne 3. 1. 1961 nenastoupil do 16.00 hodin k vojenskému útvaru k výkonu vojenské základní služby, ačkoliv mu byl řádně doručen povolávací rozkaz Okresní vojenské správy Karviná. Podle §265 odst. 1 téhož zákona mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, podle §43 odst. 1 téhož zákona byla vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 1 písm. a), b) téhož zákona po dobu výkonu trestu odnětí svobody. Rozsudek nabyl právní moci dne 31. 3. 1961.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 13. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 106/91, které nabylo právní moci dne 13. 11. 1991, bylo podle §4 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vysloveno, že obviněný A. B. je účasten soudní rehabilitace. Současně byl podle §14 odst. 1 písm. f) téhož zákona zrušen rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 22. 3. 1961, sp. zn. 2 T 23/61, a to v celém výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Dále byla zrušena všechna rozhodnutí, která na zrušený výrok obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 106/91, který nabyl právní moci dne 13. 11. 1991, pak bylo vysloveno, že v trestní věci odsouzeného A. B. se při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 22. 3. 1961, sp. zn. 2 T 23/61, upouští podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání.
Obviněný A. B. byl dále pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 4. 2. 1993, sp. zn. Rtv 150/91, podle §228 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., který měl spáchat podle rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 1952, sp. zn. Vt 28/52, který byl v rehabilitačním řízení zrušen usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1992, sp. zn. 4 Rtv 150/91, tím, že od 31. 8. 1952, kdy nastoupil na vojnu, odmítal vykonávat svou vojenskou základní službu, vymlouvaje se na své náboženské přesvědčení.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 22. 3. 1961, sp. zn. 2 T 23/61, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. B. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §6 písm. f), §2 odst. 7, 8 zák.č. 64/1956 Sb. ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal mimo jiné na to, že ve všech případech svých odsouzení se obviněný hájil tím, že mu jeho náboženské přesvědčení brání v nástupu vojenské služby, ježto je příslušníkem náboženské sekty Svědci Jehovovi. Je nepochybné, že obviněný jednal od počátku v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě a tento svůj úmysl dával jednoznačně najevo. Je zřejmé, že po předchozích odsuzujících rozsudcích bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni mohl výkon služby nastoupit a neučinil tak právě s tímto úmyslem. Obviněný tak pouze setrvával na již projevené vůli vojenskou službu nenastoupit. Za těchto okolností nelze pokračování ve vyhýbání se výkonu služby považovat za nový trestný čin, když počínání obviněného na počátku roku 1961, za které byl odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, bylo pouze logickým důsledkem vůle, kterou již obviněný jednou projevil. Odsouzení obviněného rozsudkem tohoto soudu bylo proto porušením zásady „ne bis in idem\", neboť na opětovné nenastoupení vojenské či jiné služby obviněným nebylo možno pohlížet jako na další trestný čin. Tento právní názor je ve shodě se stanoviskem zastávaným Ústavním soudem ČR (viz nález sp. zn. IV.81/95 publikovaný pod č. 32/1997 Sb.).
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v uvedeném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. z podnětu této stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, nikoliv však správnost řízení, které mu předcházelo, neboť předmětné trestní spisy byly již skartovány, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Je třeba přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že již v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 1952, sp. zn. Vt 28/52, je konstatováno, že obviněný A. B. doznal, že odmítá vykonávat jakoukoliv službu v armádě, odvolávaje se na to, že mu to jeho náboženské přesvědčení Svědka Jehovova nedovoluje. Dal tedy najevo zcela jednoznačně úmysl trvale se vojenské službě vyhnout. Přesto byl rozsudkem bývalého Vojenského soudu Olomouc ze dne 22. 3. 1961, sp. zn. 2 T 23/61, odsouzen pro skutek spočívající v tom, že 3. 1. 1961 nenastoupil vojenskou základní službu, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR (např. nálezy ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV.ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I.ÚS 184/96) se jedná o týž skutek a tedy o věc rozsouzenou.
Se zřetelem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. Vojenský obvodový soud neměl obviněného A. B. uznat vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci, nýbrž podle §6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. jeho trestní stíhání mělo být zastaveno jako věc rozsouzená. Proto byl zákon porušen v neprospěch obviněného.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Při splnění podmínek uvedených v §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání obviněného A. B. zastavil, neboť jeho trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným, byť zprošťujícím rozsudkem soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal