ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.15.2001.1
sp. zn. 4 Tz 15/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. července 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. M. H. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 3 T 34/99 tak, že uznal Ing. M. H. vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (účinného do 31. 12. 1997), jehož se dopustil tím, že dne 21. 11. 1996 v notářském úřadě v Č. jako jednatel spol. C. F., s. r. o., Č., uzavřel s E. J. smlouvu o půjčce finanční částky ve výši 293 000,- Kč, a to se lhůtou splatnosti včetně smluvní odměny ve výši 131 850,- Kč ke dni 21. 2. 1997, přičemž byl obeznámen, že dlužník vypůjčenou finanční hotovost užije k úhradě dluhu, který měl vůči společníku spol. C. F. s. r. o. Č. Ing. J. H., téhož dne obviněný v zastoupení dříve uvedené společnosti uzavřel s dlužníkem E. J. smlouvy, jejichž účelem mělo být zajištění výše specifikovaného závazku, a to kromě zástavní smlouvy na dále popsaný nemovitý majetek také smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jíž se E. J. zavazoval nejpozději do dne 21. 2. 1997 se spol. C. F. s. r. o. Č. uzavřít kupní smlouvu, jejímž obsahem by byl prodej nemovitosti, a to stavební parcely č. Y o výměře 163 m2 a ostatní plochy - staveniště č. X o výměře 159 m2 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. na LV č. Z pro obec a katastrální území obce L., a nezkolaudovaného řadového rodinného domku na stavební parcele č. 650, vše za dohodnutou kupní cenu 600 000,- Kč, a dále i vlastní smlouvu kupní, jejímž obsahem je prodej popsaných nemovitostí za kupní cenu 600 000,- Kč, byť hodnota stavby ke dni prodeje činila nejméně 1 207 697,- Kč, jež dle písemného znění dohody měla být v den jejího uzavření vypořádána, přičemž na základě této kupní smlouvy byl k návrhu podanému dne 28. 2. 1997 spol. C. F., s. r. o. Č. u Katastrálního úřadu v Č. proveden vklad vlastnického práva dle obsahu dohody, čímž uvedený subjekt získal popsané nemovitosti do vlastnictví. Za to mu byl v sazbě §253 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zastavárenské činnosti na dobu šesti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. M. H. odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích stížnost pro porušení zákona. Namítá, že tímto usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného Ing. M. H.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že E. J. byl nucen přijmout krajně nevýhodné podmínky půjčky od zastavárny C. F., s. r. o. Č. ve stavu tísně, jak má na mysli ustanovení §253 tr. zák. Poškozený Jelínek totiž v době, kdy si od Ing. H. půjčoval částku 293 000,- Kč na úhradu předchozí půjčky od zastavárníka Ing. H., měl jednak majetek, jehož případným prodejem mohl předchozí pohledávku uspokojit (strojní zařízení, nemovitost v hodnotě 1 200 000,- Kč), jednak před Ing. H. hovořil o svých majetkových poměrech tak, že dojem tísně nevzbuzoval. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že ve smlouvě o půjčce se věřitel výslovně zavazuje, že v případě mimořádného splácení půjčky sníží i sjednanou odměnu. Ostatně schopnost dluh uhradit přinejmenším prodejem strojního zařízení z truhlárny poškozený prezentoval i v hlavním líčení, ovšem žádný krok k umoření alespoň části dluhu po dobu tří let neučinil.
Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona nesouhlasí ani s dalšími závěry soudů obou stupňů pokud jde o tzv. lichvářské úroky, zejména zajištění pohledávky C. F., s. r. o. ve výši cca 500 000,- Kč nemovitostí poškozeného v hodnotě 1 200 000,- Kč. Zastavárenská činnost je volnou činností povolenou zák. č. 286/1995 Sb. bez jakýchkoli omezujících mantinelů. Jedná se o druh podnikání, kdy zastavárník půjčuje peníze v hotovosti za jím předem stanovených podmínek, s nimiž osoba, která si půjčuje, může, ale nemusí souhlasit.
V daném případě soudy obou stupňů přehlédly výpověď znalce Ing. M. S. v hlavním líčení, kdy uvedl, že sice skutečně nemovitost poškozeného ohodnotil částkou 1 218 360,- Kč, kdyby však mělo dojít k prodeji této nemovitosti, pak by její tržní hodnota pravděpodobně klesla vzhledem k tomu, že jde o dům obsazený nájemníky, na polovinu, tedy cca 600 000,- Kč. Závěry odvolacího soudu o lichvářském úroku, který překračoval v tomto případě 100 %, jsou tedy nepodložené.
Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud I. stupně neprovedl vyčerpávajícím způsobem všechny potřebné důkazy, např. neověřil skutečné majetkové poměry poškozeného v době, kdy půjčku se zastavárenskou firmou C. F., s. r. o., Č., uzavíral a neověřil také pravdivost jeho výpovědi, zpochybněnou zejména v hlavním líčení dne 20. 7. 1999, kdy teprve po předestření usvědčujících důkazů obhájcem obviněného připustil, že peníze, vypůjčené v zastavárně S., použil na úhradu předchozí půjčky, ačkoliv do té doby tvrdil, že peníze potřeboval pouze pro realizaci svých podnikatelských záměrů. Naopak výpověď poškozeného J. označuje za zcela důvěryhodnou. Provedené důkazy pak nehodnotil zcela objektivně, ale výhradně v neprospěch obviněného Ing. H.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací vytýkaná pochybení soudu I. stupně nezjistil, čímž nedostál své zákonné povinnosti, uložené mu §254 odst. 1 tr. ř., a v rozporu se zákonem odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99, byl porušen zákon ve shora namítaném rozsahu v neprospěch obviněného Ing. M. H., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 3 T 34/99, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále pak navrhl postup podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i řízení, jež mu předcházelo. Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného Ing. M. H. ministrem spravedlnosti není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo ani ve směrech stěžovatelem vytýkaných, ani v ohledu jiném. Zákon přitom porušen nebyl ani v neprospěch obviněného, ale ani v jeho prospěch.
Nejvyšší soud především konstatuje, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, nedošlo k žádným procesním vadám, které by měly či mohly mít vliv na porušení těch ustanovení zákona, jimiž je zabezpečeno řádné objasnění věci či právo obhajoby obviněného. Okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, že na jeho základě dospěl k úplným a správným skutkovým zjištěním, jež se promítla do adekvátních právních závěrů. Pokud těmto zjištěním odvolací soud v plném rozsahu přisvědčil, postupoval plně v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Ve světle tohoto zjištění pak nemůže obstát námitka uvedená ve stížnosti pro porušení zákona, že soud prvního stupně neprovedl vyčerpávajícím způsobem všechny důkazy, přičemž odvolací soud toto pochybení nezjistil a nenapravil.
Provedenými důkazy bylo mimo pochybnost soudem prvního stupně zjištěno, že poškozený Jelínek se svou finanční tíseň, v níž se ocitl v první polovině roku 1996, rozhodl řešit finanční půjčkou, a protože neuspěl při žádostech o úvěr u oficiálních bankovních domů, rozhodl se vypůjčit si finanční částku 200 000,- Kč u Ing. H., o kteréžto možnosti se dověděl na podkladě inzerátu. Byť byly poškozenému stanoveny poměrně přísné podmínky pro vrácení úvěrů, jež spočívaly především ve značně krátké lhůtě splatnosti půjčky v trvání tří měsíců, a ve vysoké úrokové sazbě činící 13 % ze zapůjčené částky, poškozený je vzhledem ke své stávající situaci akceptoval. Nadto akceptoval kromě splacení úroku v celkové výši 78 000,- Kč i sjednání zajišťovacích institutů, jimiž byly jednak smlouva o zřízení zástavního práva k jeho nemovitému majetku, jednak uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byl rovněž nemovitý majetek poškozeného, a dále i kupní smlouva na nemovitost na částku 600 000,- Kč.
Z uvedeného vyplývá, že pokud poškozený ve sjednané tříměsíční lhůtě nezaplatil částku 278 000,- Kč, dojde k realizaci kupní smlouvy týkající se jeho nemovitostí. Další gradace nárůstu dluhu a úroků je podrobně rozvedena v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, které zcela případně dovodily a odůvodnily existenci stavu poškozeného, kdy v tísni přistoupil ke sjednání půjčky s Ing. H., tento stav tísně se v postupujícím čase prohluboval. Poškozený neměl finanční prostředky z vlastní výdělečné činnosti, jíž se mu nedařilo realizovat podle původních plánů a odhadů, zejména pak v situaci, kdy byl nucen předat Ing. H. k uhrazení části úroků své nákladní vozidlo AVIA, přičemž právě ono mělo v realizaci jeho záměru podnikat v autodopravě, klíčový význam.
Je-li vykládán zákonný znak „tísně“ jako existence mimořádně tíživé situace poškozeného, vyvolaná určitou i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného, pak tento stav u poškozeného v uvedené době evidentně nastal. Pouze tento stav přiměl poškozeného k tomu, že akceptoval podmínky pro něj krajně nevýhodného úvěru, a poté dále si vypůjčil od Ing. H. částku, jíž vrátil bezprostředně Ing. H., i za cenu další vysoké provize pro Ing. H. To vše činil u vědomí odvracení zásahu Ing. H., jímž by bylo vymáhání pohledávky a s tím spojené ztráty majetku v hodnotě více než 1 200 000,- Kč.
Soudy obou stupňů důvodně a podrobně rozebraly zejména ty úvahy, jež se týkají poznatků o koordinaci postupu Ing. H. a obviněného Ing. H., společníků firmy C. F. Krajský soud navíc v tomto ohledu doplnil dokazování listinnými důkazy, z nichž vyplynulo, že tato společnost asi v dalších dvaceti případech postupovala identicky, t. j. půjčky byly jištěny zástavními smlouvami, nicméně zde došlo k uhrazení pohledávek dlužníky, proto byla zástavní práva zrušena. V několika případech však k převodu nemovitosti na společnost došlo, a to v důsledku nesplacení původního úvěru a sjednaných úroků.
Soudy obou stupňů důvodně dospěly k závěru o naplnění všech zákonných znaků trestného činu lichvy podle §253 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když jednak byl prokázán a podrobně rozebrán stav tísně u poškozeného E. J., jednak byl prokázán a odůvodněn i znak „hrubého nepoměru“ hodnoty plnění k hodnotě vzájemného plnění. Na tento hrubý nepoměr je nutno především usuzovat z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění a jejich vzájemného srovnání. Nepochybně pak je hrubým nepoměrem to, že za částku 293 000,- Kč půjčenou na tři měsíce, je vyžadována smluvní odměna 131 850,- Kč, což znamená 15 % úrok z půjčené částky za jeden měsíc, a tudíž úroku ve výši 180 % p. a. Byť je zastavárenská činnost volnou činností povolenou zákonem č. 286/1995 Sb., bez jakýchkoli omezujících mantinelů, jak argumentuje ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, je Nejvyšší soud toho názoru, že musí být pro činnost zastavárníka stanoven jistý limit při určování podmínek, za nichž peníze půjčuje. Tímto omezujícím faktorem pak musí být existence ještě akceptovatelného poměru požadovaného plnění k hodnotě vzájemného plnění, který sice bude u zastavárníka nepochybně vyšší než v bance, nemůže jej však v žádném případě překročit mnohonásobně, jak je tomu v posuzovaném případě.
Vzhledem ke všem těmto okolnostem Nejvyšší soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99, byl porušen zákon, a proto podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná