ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.221.2001.1
sp. zn. 4 Tz 221/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 17. října 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. B., SRN, proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/57, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/57,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného J. B.
Napadený rozsudek se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného J. B., nar. 11. 2. 1936, pro skutek spočívající v tom, že
dne 27. 12. 1957 na Okresní vojenské správě v Karlových Varech, kam se na základě povolávacího rozkazu dostavil, odepřel nastoupit s odvoláním se na své náboženské přesvědčení jako přívrženec sekty „Svědků Jehovových“ vojenskou základní službu a tuto nenastoupil,
v čemž obžaloba spatřovala trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Obviněný J. B. byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/57, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 27. 12. 1957 na Okresní vojenské správě v Karlových Varech, kam se na základě povolávacího rozkazu dostavil, odepřel nastoupit s odvoláním se na své náboženské přesvědčení jako přívrženec sekty „Svědků Jehovových“ vojenskou základní službu a tuto nenastoupil. Za to mu byl v sazbě §265 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 1. 1958.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. B. Podle ministra spravedlnosti byl zákon porušen v ustanoveních §2 odst. 8 a §6 písm. e) tr. ř., ve znění zákona č. 64/1956 Sb., v neprospěch obviněného.
Stížnost pro porušení zákona poukazuje na skutečnost, že obviněný byl odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 211/57, rovněž pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil dne 30. 10. 1957, kdy se v 10. 00 hod. nedostavil do ZK ROH H. v S. k nástupu vojenské základní služby, jak podle povolávacího rozkazu byl povinen, což odůvodnil tím, že se výkon vojenské základní služby příčí jeho náboženskému přesvědčení, neboť je vyznavačem sekty „Svědků Jehovových“, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Tento trest mu byl usnesením uvedeného soudu ze dne 22. 12. 1957 prominut na základě článku I. čís. 5 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 12. 1957. Vzhledem k tomu, že obviněný v obou případech vyslovil názor, že nebude konat vojenskou základní službu pro své náboženské přesvědčení, a jeho jednání bylo logickým důsledkem vůle, kterou projevil, bylo nutno vzhledem k jednotícímu úmyslu považovat obě jednání za jeden skutek.
Odsouzení obviněného J. B. rozsudkem Vojenského obvodového soudu
v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958 tak bylo porušením zásady „ ne bis in idem “, neboť na opětovné nenastoupení vojenské služby nebylo možno pohlížet jako na další trestný čin.
Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. namítané porušení zákona, napadený rozsudek podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Obviněný J. B. se pokusil o provedení přezkumného řízení, jak uvedl jeho obhájce, přičemž Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. Rt 2/99, zamítl podle §9 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, tento návrh obviněného ze dne 17. 11. 1999 jako opožděně podaný. Stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 7 To 145/2000, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul. Proti oběma těmto usnesením podal obviněný J. B. ústavní stížnost, která byla rozhodnutím Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 281/2000 odmítnuta. Obhájce navrhl, aby všechna citovaná rozhodnutí, včetně rozhodnutí Ústavního soudu, byla Nejvyšším soudem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušena jako rozhodnutí na původní rozsudek Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/57 obsahově navazující. Rovněž navrhl, aby při konstatování porušení zásady ne bis in idem byl v případě druhého odsouzení obviněný od obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, nikoli však správnost řízení, které mu předcházelo, neboť předmětné trestní spisy byly již skartovány, a shledal, že zákon porušen byl.
Je třeba přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že již v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 211/57, je konstatováno, že obviněný J. B. doznal, že odmítá nastoupit a vykonávat vojenskou základní službu, neboť mu to náboženské přesvědčení Svědka Jehovova nedovoluje. Dal tedy najevo zcela jednoznačně úmysl trvale se vojenské službě vyhnout. Přesto byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/57 odsouzen pro skutek, spočívající v tom, že dne 27. 12. 1957 nenastoupil vojenskou základní službu, když se odvolával na své náboženské přesvědčení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR (např. nálezy ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96) se jedná o týž skutek a tedy věc rozsouzenou.
Se zřetelem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Vojenský obvodový soud neměl obviněného J. B. uznat vinný trestným činem nenastoupení služby v branné moci, nýbrž podle §6 písm. e) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. měl toto trestní stíhání zastavit jako věc rozsouzenou. Proto byl zákon porušen v neprospěch obviněného.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nutno považovat ta rozhodnutí, která časově následují po zrušeném základním rozhodnutí nebo jeho části a nemohou samostatně obstát. Jde např. o rozhodnutí, jež mohou být učiněna podle §327 odst. 1, 2 (upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku), §334 odst. 1 (započítání vazby a trestu), §331 odst. 1 (podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody), §332 odst. 1 (osvědčení podmíněně propuštěného nebo rozhodnutí o výkonu zbytku trestu), §334 (upuštění od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku), §350 odst. 2 a §350a odst. 5 (podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu), §363 (zahlazení odsouzení), §368 (použití amnestie) apod. Rozhodnutí soudů obou stupňů o tom, že návrh obviněného J. B. na provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1190 Sb., o soudní rehabilitaci, byl opožděně podán, a proto dle §9 citovaného zákona zamítnut, jsou rozhodnutí v samostatně vedeném řízení, jež naopak samostatně obstojí a nelze je proto považovat za rozhodnutí obsahově navazující ve smyslu §269 odst. 2 tr. ř. Vzhledem k ustanovení §13 tr. ř., který upravuje pravomoc soudů k výkonu trestního soudnictví, není pochybnost o tom, že aplikace ustanovení §269 odst. 2 tr. ř. o současném zrušení obsahově navazujících rozhodnutí v případech, kde je tento postup důvodný, se v žádném případě netýká jakýchkoli rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, neboť jde o soud nespadající do soustavy obecných soudů.
Při splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání obviněného J. B. zastavil, neboť jeho trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem. Ten totiž představuje konečný a závažný způsob vyřízení předmětu trestního stíhání a tvoří překážku věci rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á