ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.245.2001.1
sp. zn. 4 Tz 245/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 23. října 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 4 To 185/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 16/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 4 To 185/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §149 odst. 1 písm. b) a §147 odst. 1 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, dále v ustanovení §303 tr. ř. v neprospěch obviněné M. K.
Napadené usnesení se zrušuje ohledně obviněné M. K.
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se z a m í t á stížnost státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, kterou podal ohledně obviněné M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 43 T 16/2000.
Odůvodnění:
Dne 14. 12. 1999 podala krajská státní zástupkyně v Ostravě u Krajského soudu v Brně obžalobu na kpt. Policie ČR D. J., O. D. a M. K. pro pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a na kpt. Policie ČR D. J. též pro pokus trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1, §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Obvinění se trestné činnosti měli dopustit tím, že obviněný O. D. po dohodě s obviněnou M. K., která jednala po dohodě s obviněným kpt. D. J., jehož sice obviněný D. neznal, avšak věděl, že prostřednictvím obviněné K. budou spolupracovat s vysokým policejním úředníkem Krajského úřadu vyšetřování v Brně, v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch obvinění D. a K. dne 29. 3. 1999 a v následujících dnech měsíce března a dubna 1999 až do 14. 4. 1999 na různých místech v B. opakovaně telefonicky nebo osobně jednotlivě i společně kontaktovali poškozeného R. K., o kterém věděli, že je v souvislosti s činností firmy T., L., s. r. o. se sídlem v B., policií prověřován jako podezřelý ze spáchání závažného trestného činu a pod pohrůžkou, že jinak mu bezprostředně hrozí trestní stíhání, mu zaručovali zajištění odložení trestní věci pro nedostatek důkazů, pokud jim vyplatí ve dvou splátkách po 600 000,- Kč celkovou finanční částku 1 200 000,- Kč, ze které byla částka 600 000,- Kč určena pro obviněného kpt. J., kdy poškozený R. K. na tento návrh sice přistoupil, avšak neprodleně o celé záležitosti informoval policejní orgány; obviněná M. K. následně využila svého kontaktu na svého dobrého známého obviněného kpt. J., který jako vedoucí odboru Krajského úřadu vyšetřování v B. měl v pravomoci rozhodnout o dalším postupu v trestní věci podezřelého R. K., a požádala jej, aby z příslušného policejního spisu opatřil fotokopie části spisu, kdy obviněný kpt. J., jemuž byl předmětný spisový materiál předán na Krajský úřad vyšetřování v Brně dne 8. 4. 1999, pořídil ze spisu fotokopie dvou listů, a to smlouvy o úvěru a smlouvy o finančním pronájmu a tyto fotokopie předal dne 14. 4. 1999 v dopoledních hodinách obviněné K.; dne 14. 4. 1999 kolem 10.30 hod. poté předala obviněná K. uvedené fotokopie části policejního spisu obviněnému O. D., který je měl podle konečné dohody s poškozeným R. K. téhož dne poškozenému předložit k nahlédnutí jako doklad o možnosti ovlivnění policejního šetření oproti vyplacení částky ve výši 600 000,- Kč, kdy dne 14. 4. 1999 kolem 11.30 hod. došlo ke schůzce mezi obviněným D. a poškozeným R. K. v baru hotelu H. I. v B., při které obviněný ukázal poškozenému uvedené listiny a ve chvíli, kdy od poškozeného převzal finanční částku ve výši 600 000,- Kč, byl proveden policejní zákrok.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 43 T 16/2000, podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil předmětnou trestní věc státnímu zástupci k došetření. Uvedené usnesení Krajský soud v Brně odůvodnil tím, že ve vztahu k obviněné M. K. nenastaly účinky zahájení trestního stíhání. Proti jmenované bylo trestní stíhání od počátku vedeno jako proti uprchlému ve smyslu ust. §302 a násl. tr. ř., přičemž vyšetřovatel obhájci obviněné JUDr. B., Ph.D. zaslal sdělení obvinění faxem a nedoručil mu je do vlastních rukou. Další důvod pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření spatřuje Krajský soud v Brně v tom, že poškozený R. K. jednal za úzké součinnosti policie, po oznámení věci policii opakovaně jednal s M. K. a vyčkával okamžiku, než policie opatří částku 600 000,- Kč, kterou následně dne 14. 4. 1999 předal obviněnému D. V této souvislosti Krajský soud v Brně připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, který se zabývá problematikou tzv. „policejní provokace“. S odkazem na citovaný ústavní nález Krajský soud v Brně hodnotí opatřené důkazy jako neprocesní. Třetím důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření je dle Krajského soudu v Brně potřeba zrušení stupně utajení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. Nt 32/99, kterým byl povolen operativní odposlech telefonických hovorů obviněných, jakož i příslušné žádosti policejního orgánu, která rozhodnutí soudu předcházela.
Uvedené usnesení Krajského soudu v Brně napadl dne 14. 11. 2000 stížností státní zástupce. Této stížnosti zcela vyhověl Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 4 To 185/2000-595, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné M. K. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 1, §63 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b), §149 odst. 1 písm. b), §160 odst. 1 a §303 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti České republiky mimo jiné na to, že je třeba souhlasit s Vrchním soudem v Olomouci, že nelze srovnávat danou trestní věc s trestní věcí řešenou shora citovaným nálezem Ústavního soudu ČR. V dané trestní věci vstoupily policejní orgány do skutkového děje až v závěrečné fázi. Z tohoto pohledu je názor Krajského soudu v Brně minimálně předčasný a konečné rozhodnutí o údajné neprocesnosti provedených důkazů lze učinit až po provedení důkazů před nalézacím soudem. Obdobně Vrchní soud v Olomouci správně vyhověl stížnosti státního zástupce v tom směru, že případné zrušení stupně utajení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. Nt 32/99, a jemu předcházející žádosti policejního orgánu, nemůže být důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření, jelikož se nejedná o úkony, které se vymykají možnostem nalézacího soudu.
Dále ministr spravedlnosti České republiky konstatuje, že v případě porušení práva obhajoby obviněné M. K. Vrchní soud v Olomouci pochybil. Obviněná M. K. se od propuštění ze zadržení dne 15. 4. 1999 nezdržuje v místě svého trvalého ani přechodného bydliště a do současné doby nebylo zjištěno místo jejího pobytu. Dne 25. 5. 1999 byl na jmenovanou vydán příkaz k zatčení, který dosud nebyl realizován. Otázkou zůstává, zda se obviněná M. K. vůbec zdržuje na území České republiky. Dne 4. 5. 1999 soudce Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Nt 424/99 podle §36 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. ř. ustanovil obviněné K. obhájce Mgr. B. z Advokátní kanceláře v B. Téhož dne vyšetřovatel Policie ČR Úřadu vyšetřování pro ČR zaslal faxem ustanovenému obhájci kopii opatření o ustanovení obhájce a záznam o sdělení obvinění společně s vyrozuměním o konání výslechů obviněných D. a J. Celkově se jedná o 4 listy, přičemž z tzv. fax reportu (č. l. 130) vyplývá, že Advokátní kancelář JUDr. M. B., Ph.D. se sídlem v B. dne 4. 5. 1999 ve 14.18 hod. převzala pouze 2 listy. Dle sdělení zmocněného obhájce JUDr. M. B., Ph.D. se jednalo o vyrozumění o konání úkonů a opatření o ustanovení obhájce. Na skutečnost, že obviněné M. K. nebylo řádně doručeno sdělení obvinění, upozornil obhájce státního zástupce již dne 17. 5. 1999 v žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 tr. ř. Uvedenou žádost přezkoumal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a následně JUDr. B., Ph.D. dne 23. 7. 1999 zaslal vyrozumění o výsledku přezkoumání postupu vyšetřovatele. V tomto sdělení státní zástupce reagoval na jiné námitky obhájce a problematikou zákonnosti sdělení obvinění se nezabýval. Je nepochybné, že jedinou formou zahájení trestního stíhání je sdělení obvinění a jeho účinky nastávají buď okamžikem, kdy bylo obvinění formulováno do protokolu o výslechu obviněného, nebo byl záznam o sdělení obvinění doručen výlučně do vlastních rukou obviněného (v řízení proti uprchlému do vlastních rukou jeho obhájce), bez možnosti uložení. Praktický dopad nedoručení sdělení obvinění osobě, které se týká, spočívá v nemožnosti dalšího procesního postupu v rámci přípravného řízení. Ačkoliv z již zmiňovaného fax reportu vyplývá, že obhájci obviněné M. K. patrně nebyl záznam o sdělení obvinění vůbec faxem zaslán, nenastaly by účinky zahájení trestního stíhání ani za předpokladu, že by k doručení faxem došlo. Ze všech shora uvedených skutečností vyplývá, že v případě obviněné M. K. nedošlo k zákonnému sdělení obvinění, což představuje porušení zásady řádného zákonného procesu, která je zakotvena v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 1 tr. ř. a spočívá v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Závěrem v podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 1, odst. 2 tr. ř. přezkoumal správnost těch výroků napadeného usnesení, které se týkají obviněné M. K., jakož i řízení, jež této části rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Předně je třeba souhlasit se závěry stížnosti pro porušení zákona, v nichž považuje za zákonné napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, že důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. nemůže být součinnost poškozeného R. K. s Policií ČR, která mu opatřila částku 600 000,- Kč pro předání obviněnému O. D., a následná „neprocesnost“ provedených důkazů ani potřeba zrušení stupně utajení některých v trestním spise se nacházejících rozhodnutí či žádostí. Takovéto odtajnění spisového materiálu může bez větších obtíží zabezpečit soud, případně může při hlavním líčení postupovat tak, aby nebyly ohroženy utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem (§202 odst. 1 tr. ř. a násl.). Je třeba přisvědčit názoru Vrchního soudu v Olomouci, že dosavadní výsledky dokazování v předmětné trestní věci svědčí o vstupu příslušných orgánů policie do skutkového děje až v jeho závěrečné fázi (opatřili peníze pro vyděrače osobě, která měla být vydírána), závěr Krajského soudu v Brně o nezákonnosti důkazů od počátku trestního stíhání je proto předčasný. Rozhodnutí o zákonnosti důkazů provedených v přípravném řízení bude možno učinit až po provedení a zhodnocení důkazů soudem.
Oporu v trestním spise však nemá zjištění Vrchního soudu v Olomouci, které je uvedeno v odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí, že dne 4. 5. 1999 v době od 14.10 do 14.21 hodin prostřednictvím faxu byla obhájci obviněné M. K. JUDr. B. zaslána kopie sdělení obvinění této obviněné. Na č. l. 130 p. v. trestního spisu se nachází doklad o zasílání faxových zpráv dne 4. 5. 1999 (tzv. fax report) vyšetřovatelem advokátní kanceláři JUDr. B., a to celkem tří faxových zpráv. Dvě zprávy - jedna o 3 stránkách, druhá o 1 straně však nebyly doručeny (RESULT NG). Doručena byla pouze jedna zpráva o 2 stranách - doručována od 14.18 hod. celkem 2,35 min. Obhájce JUDr. M. B., Ph.D. uvedl, že prostřednictvím předmětného faxu obdržel právě dva dokumenty, a to ustanovení obhájce (to připojil i k podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona) a vyrozumění o konání vyšetřovacích úkonů. Nelze tedy než uzavřít, že nebylo prokázáno, že JUDr. M. B., Ph.D., který byl ustanoven obhájcem obviněné M. K., proti níž je vedeno trestní řízení jako proti uprchlé, sdělení obvinění obdržel.
Podle §303 tr. ř. v řízení proti uprchlému se trestní stíhání zahajuje doručením sdělení obhájci, že obviněný je stíhán. Jestliže tedy nebylo prokázáno, že obhájce JUDr. M. B., Ph.D. sdělení o trestním stíhání obviněné M. K. obdržel, trestní stíhání vůči této obviněné zahájeno nebylo a v přípravném řízení bylo možno konat pouze neodkladné a naopakovatelné úkony - §160 odst. 2 tr. ř. Jestliže však v daném případě v přípravném řízení byly opatřeny a provedeny všechny důkazy ve vztahu k obviněné M. K., jedná se s výjimkou neodkladných a neopakovatelných úkonů o důkazy provedené v rozporu s §160 odst. 2 tr. ř., tedy o nezákonné důkazy. Ve smyslu ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. jde tedy o závažnou vadu přípravného řízení, kterou je možno odstranit jen v přípravném řízení cestou vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
Pro úplnost zbývá dodat, že sdělení o trestním stíhání obviněného v řízení proti uprchlému je třeba podle §303 tr. ř. doručit obhájci do vlastních rukou - §63 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to bez možnosti náhradního doručení podle §63 odst. 3 tr. ř. Tento postup je nezbytný proto, že účinky zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) nastávají oznámením této skutečnosti obhájci. Je tedy nezbytné znát přesně okamžik, kdy obhájce obdržel sdělení obvinění a od kdy je možno postupovat v přípravném řízení podle ustanovení §160 a násl. tr. ř.
Ze shora podaného je zřejmé, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl porušen zákon v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. - nesplnění přezkumné povinnosti soudu II. stupně a v ustanovení §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. - nedůvodně podané stížnosti státního zástupce ohledně obviněné M. K. bylo vyhověno. V řízení předcházejícím napadenému usnesení byl porušen zákon v ustanovení §303 tr. ř. - v řízení proti uprchlému nebylo prokázáno, že bylo doručeno sdělení obvinění obhájci. Takovéto porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil Nejvyšší soud. Zákon byl porušen v neprospěch obviněné M. K., neboť přípravné řízení v její trestní věci proběhlo v rozporu se zákonem, jak je výše uvedeno.
Dále pak Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 4 To 185/2000, ohledně obviněné M. K. Ohledně obviněných O. D. a D. J. zůstalo napadené usnesení nezměněno.
Při splnění podmínek uvedených v §271 odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud rozhodl sám ve věci a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou stížnost státního zástupce, kterou podal ohledně obviněné M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 43 T 16/2000. Krajský soud tedy nejprve rozhodne podle §23 tr. ř. o vyloučení věci ze společného řízení, ohledně obviněné M. K. věc zašle státnímu zástupci, jemuž byla věc podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena k došetření, ohledně obviněných D. J. a O. D. může krajský soud dále jednat a rozhodnout.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal