ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.260.2001.1
sp. zn. 4 Tz 260/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných P. B., M. G. a D. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 4 To 690/99, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 63/99, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 4 To 690/99 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v ustanovení §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. v neprospěch obviněných P. B., M. G. a D. S.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 2 T 63/99, byli obvinění P. B., M. G. a D. S. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a za to byli odsouzeni podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. jim byl uložen peněžitý trest ve výši 10 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. každému z obviněných stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce. Zároveň podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. byl všem obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, kde by působili jako veřejní činitelé, na šest roků.
Uvedených trestných činů se obvinění podle výroku o vině dopustili tak, že dne 28. 12. 1998 kolem 16.00 hod. na hraničním přechodu C., okr. T., obvinění P. B. a D. S., jako policejní inspektoři policie České republiky referátu cizinecké a pohraniční policie C., okr. T., a obviněný M. G. ve funkci vedoucího směny, při kontrole osobních dokladů státních příslušníků Jugoslávské svazové republiky G. B. a A. H. a při zjištění, že doklady jsou falešné, tyto zajistili a současně po nich požadovali částku 500,- DM, zaplacení které bylo podmínkou jejich propuštění, a po předání požadovaného obnosu G. B., který si policisté ponechali pro vlastní potřebu, byli bez dokladů propuštěni.
Na základě odvolání všech obviněných ve věci jednal Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 4 To 690/99 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 tr. zák. (oba ve znění zákona č. 253/1997 Sb.).
Skutek, pro který byli obvinění uznáni vinnými, popsal zcela shodně jako soud prvního stupně s tím rozdílem, že osoby poškozené označil jako osoby vydávající se za G. B. a A. H.
Za tyto trestné činy byl každý z obviněných odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byli zařazeni podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále byl všem obviněným podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 10 000,- Kč, když podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl každému z obviněných uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl každému z obviněných uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, kde by působili jako veřejní činitelé, na šest roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 4 To 690/99 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch všech tří výše jmenovaných obviněných. V této vytýká odvolacímu soudu porušení zákona v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), e), §259 odst. 3 a §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §158 odst. 2 písm. c) tr. zák., a dále v řízení, které předcházelo jeho rozsudku, v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §158 odst. 2 písm. c) tr. zák.
Podle názoru ministra spravedlnosti lze souhlasit se závěry odvolacího soudu v tom, že ve věci bylo soudem prvního stupně provedeno důkazní řízení v souladu se zákonem, v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí a při respektování práv obhajoby všech obviněných, jakož i se závěry jakým způsobem byly provedené důkazy hodnoceny, a to včetně skutkových závěrů, ke kterým soud dospěl a vyjádřil je v popisu skutku ve výroku o vině.
Naproti tomu podle stěžovatele nelze přijmout právní závěry nalézacího soudu, že zjištěné jednání obviněných naplňuje nejenom zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale i znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. Z odůvodnění právního hodnocení jednání obviněných nelze jednoznačně určit, které konkrétní skutečnosti byly nalézacím soudem považovány za jiný zvlášť závažný následek ve smyslu §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. Pokud by to měla být skutečnost, že obvinění neoznámili trestnou činnost poškozených, zlikvidovali potřebné důkazy a tím narušili vážnost a autoritu státu, není toto jednání obviněných včetně tvrzeného následku obsaženo v popisu skutku a toto právní hodnocení tak nemá podklad ve skutkových zjištěních. V daném případě ani skutečnosti, jež by bylo možné za jiný zvlášť závažný následek pokládat, nebyly dokazovány.
Na tyto skutečnosti bylo poukazováno v odvoláních obviněných P. B. a M. G., ale odvolací soud těmto námitkám nevěnoval pozornost a byť ve věci vynesl nový rozsudek, sám se právním hodnocením skutkových zjištění nezabýval a pouze odkázal na právní hodnocení učiněné soudem nalézacím. Tím nesplnil svoji přezkumnou povinnost.
Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. namítané porušení zákona vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu, a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen.
V prvé řadě Nejvyšší soud přezkoumal správnost postupu řízení předcházejícího napadenému rozsudku odvolacího soudu a nezjistil žádných procesních pochybení, která by mohla mít vliv na zákonnost vydaných rozhodnutí soudů obou stupňů, a to včetně zachování obhajovacích práv obviněných. Soud prvního stupně v hlavním líčení provedl zákonným způsobem veškeré důkazy, které umožnily zjištění nepochybného skutkového stavu v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., přičemž provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je třeba též zdůraznit, že provedené hodnocení důkazů a z něj vyplývající skutkové závěry, jak byly popsány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jsou plně souladné se zásadami formální logiky a proto již odvolací soud se zcela správně a důvodně s nimi ztotožnil a odvolal se na ně. Soud druhého stupně se dostatečně a podrobně vypořádal i s námitkami obviněných, které uplatnili v odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně a jež zejména směřovaly proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním. Poté, co odvolací soud doplnil dokazování ve veřejném zasedání o zprávu Policie ČR Správy Severočeského kraje, odboru cizinecké a pohraniční policie v Ústí nad Labem, ohledně prověření totožnosti poškozených A.H. a G. B., sice zrušil rozsudek okresního soudu z důvodu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., ale v podstatě pouze proto, aby v jinak správném skutkovém zjištění označil poškozené za osoby vydávající se za G. B. a A. H. Jinak o shodnosti osob, se kterými obvinění kritického dne přišli do styku a popsaným způsobem s nimi jednali, a osob, které o těchto skutečnostech vypovídali v postavení svědků, nebylo žádných pochybností. Proti správnosti provedeného dokazování a skutkového zjištění upřesněného odvolacím soudem nakonec nic nenamítala ani ministrem spravedlnosti podaná stížnost pro porušení zákona a taktéž Nejvyšší soud k nim nemá výhrad. Námitkami obhajoby vznesenými nad rámec důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona se podrobně zabýval již odvolací soud. Jejich uplatnění v řízení před Nejvyšším soudem pak bylo pouhým opakováním těchto námitek, přičemž lze odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu, který se s nimi dostatečným způsobem vypořádal a Nejvyšší soud proto nepokládá za potřebné tyto již jednou učiněné závěry znovu vyslovovat.
Pokud se týká výtek stěžovatele směřujících proti právnímu hodnocení jednání obviněných, jestliže byli uznáni vinnými kromě trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 tr. zák., též kvalifikovaným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., lze s nimi souhlasit do té míry, že do skutkové věty obsažené ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nebylo zahrnuto nic, z čeho by bylo zvlášť závažný následek a tím i právní kvalifikaci podle §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. možné dovodit. V souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. musí skutková věta představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, což plně platí i v případě spáchání trestného činu za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Musí být tedy vždy splněn požadavek plného souladu věty skutkové, právní a ustanovení o použité právní kvalifikaci. To se ale v konkrétním projednávaném případě nestalo, neboť jak již bylo výše zdůrazněno, ve skutku, tak jak byl popsán v rozsudečném výroku, nejsou uvedeny žádné okolnosti či poznatky, v nichž by bylo důvodné jiný zvlášť závažný následek spatřovat.
Taktéž v odůvodnění rozsudku v rozporu s požadavky ustanovení §125 tr. ř. není jednoznačně konkretizováno, jakými skutečnostmi je tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby prokazována. V daném případě ze skutkové věty vyplývá, že obvinění jako službu konající policejní inspektoři cizinecké a pohraniční policie při kontrole osobních dokladů poškozených – cizích státních příslušníků, po zjištění, že jejich cestovní doklady jsou falešné, požadovali od nich za jejich propuštění zaplacení finanční částky, a po jejím obdržení poškozené bez dokladů propustili. Okresní soud neoprávněný prospěch obviněných spatřoval zcela důvodně v jejich úspěšné snaze získat tímto způsobem pro sebe finanční prostředky a neoprávněný prospěch pro jiného pak shledal taktéž opodstatněně v tom, že obvinění zabránili trestnímu stíhání poškozených pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., neboť si byli vědomi, že užili padělaných cestovních dokladů jako pravých. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dále konstatuje, že obvinění zmařili zájem státu na trestním stíhání osob, které se dopustily trestné činnosti, když celou věc neoznámili, nepředali ji k trestnímu stíhání a navíc odstranili důkaz, kterým byly cestovní pasy Chorvatska, zjevně padělané, aniž by vyslovil jednoznačný závěr, že právě v těchto okolnostech spatřuje způsobení zvlášť závažného následku ve smyslu odst. 2 písm. c) §158 tr. zák.
V další části odůvodnění pak nalézací soud hodnotí společenskou nebezpečnost jednání obviněných jako velmi vysokou, když ale pouze poukazuje na okolnost, že obvinění vystupovali jménem státu, což je zahrnuto v základní skutkové podstatě trestného činu podle §158 tr. zák. v jejím znaku veřejný činitel (viz ustanovení §89 odst. 9 tr. zák.). Ani skutečnost, že obvinění takto jednali jako policisté, nemůže bez dalšího sama o sobě podstatně zvyšovat společenskou nebezpečnost jejich jednání, jak to vyslovil ve svém rozsudku okresní soud, neboť v případě obou trestných činů, podle jejichž ustanovení bylo jednání obviněných posouzeno, se jedná pouze o typový význam osoby pachatele a nikoli o okolnost spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak to vyplývá z ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Veřejní činitelé, jimiž obvinění jako službu konající policisté bezpochyby byli, jsou a priori ve zvýšené míře povinni dbát na dodržování zákonů státu, což je ale vyjádřeno v typovém stupni společenské nebezpečnosti příslušné skutkové podstaty trestného činu vyžadující k jejímu naplnění speciální subjekt (veřejného činitele), a tomu pak i odpovídá druh a rozpětí sankce, kterou je možné za takový čin uložit. Soud druhého stupně se pak s takto hodnoceným stupněm společenské nebezpečnosti činu obviněných ztotožnil a ve svém rozsudku se na něj odvolal, aniž by na zmíněné nesprávnosti poukázal.
V projednávaném případě nejenom, že okresní soud nekonkretizoval způsobení jiného zvlášť závažného následku obviněnými ve skutkové větě svého odsuzujícího rozsudku a jednoznačně to neučinil ani v jeho odůvodnění, ale na základě provedených důkazů ani nebylo důvodné dospět k závěru, že jednáním obviněných v tomto případě k jeho způsobení došlo. Je třeba zdůraznit, že tento jiný zvlášť závažný následek by musel být svou nebezpečností pro společnost srovnatelný s ostatními okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v odstavci 2 ustanovení §158 tr. zák. Měl by tedy být alespoň na úrovni značného prospěchu, značné škody a nebo vážné poruchy v činnosti podniku nebo organizace. Mohl by se jím rozumět i obzvlášť závažný zásah do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana nebo jiných základních práv a svobod. Mohlo by se též jednat o vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánu státu u větší skupiny občanů, apod. V konkrétním případě za konkrétních okolností by bylo možné za způsobení zvlášť závažného následku pokládat např. i porušení zájmu státu na odhalování veškerých spáchaných trestných činů a na stíhání a potrestání všech jejich pachatelů, ale muselo by se jednat svou povahou o rozsáhlejší trestnou činnost, event. o trestný čin z kategorie zvlášť závažných trestných činů (viz §41 odst. 2 tr. zák.). Zabránění v trestním stíhání osob, které se dopustily jednání, jež by mohlo být posouzeno nanejvýš jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., za nějž je možné uložit peněžitý trest a nebo trest odnětí svobody až na dvě léta, ale nelze považovat bez dalšího za způsobení zvlášť závažného následku ve smyslu ustanovení §158 odst. 2 písm. c) tr. zák.
Lze proto pouze souhlasit s tím závěrem, že obvinění jako policisté, a tudíž v postavení veřejných činitelů, vykonávali svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, pokud po zjištění falešných dokladů u kontrolovaných osob tyto požádali o peněžní částku a po jejím vyplacení zmíněné osoby propustili, aniž by proti nim bylo vedeno příslušné řízení, čímž naplnili zákonné znaky skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Protože k výše zmíněným úvahám a zjištěním nedospěl při své přezkumné činnosti ani odvolací soud, ačkoli k tomu byl povinován na základě ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., a naopak se s veškerými právními závěry ohledně viny obviněných učiněných soudem prvního stupně ztotožnil, a do svého vlastního rozhodnutí pak přejal v podstatě nezměněný popis skutku i s jeho stejnou právní kvalifikací, Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. musel vyslovit, že tímto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, coby soudu odvolacího, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v ustanovení §158 odst. 2 písm. c) tr. zák., v neprospěch všech tří obviněných. Protože konečné meritorní rozhodnutí odvolacího soudu je vadné ve výroku o vině ohledně všech obviněných, je automaticky nesprávné i ve výrocích o trestech, které jim byly uloženy. Proto byl podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen v celém rozsahu, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud touto změnou pozbyla podkladu. Ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně nebylo nutné přistoupit, neboť jak již bylo konstatováno, vlastní průběh řízení před tímto soudem není zatížen vadami a rozsah provedených důkazů i učiněná skutková zjištění umožňují ve věci správně a v souladu se zákonem meritorně rozhodnout. Přikazovat věc k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Teplicích tudíž nebylo nutné, ale je třeba zároveň zdůraznit, že to za tohoto stavu řízení z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona ani nebylo možné. V případě vrácení věci tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl, s pokynem zabývat se znovu a důsledněji otázkou možného způsobení jiného zvlášť závažného následku, by došlo k porušení zásady reformationis in peius vyplývající z ustanovení §264 odst. 2 tr. ř., neboť odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podali pouze obvinění. Již jednou vymezený skutek, v podobě, jak byl popsán v rozsudku soudu prvního stupně, proto nelze v dalším řízení jakkoli měnit v neprospěch obviněných, což se v plném rozsahu vztahuje i na postup odvolacího soudu (viz ustanovení §259 odst. 3 věta druhá tr. ř.).
Ze všech výše uvedených důvodů byla podle §270 odst. 1 tr. ř. předmětná věc přikázána Krajskému soudu v Ústí nad Labem s tím, aby opětovně projednal odvolání podaná obviněnými proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích, s tím, že přihlédne k právním názorům Nejvyššího soudu, které byly vysloveny v tomto rozsudku (viz ustanovení §270 odst. 4 tr. ř.), rozhodl znovu o vině obviněných, a po zákonu odpovídajícím vyhodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání jednotlivých obviněných a jejich osob, těmto uložil i odpovídající tresty.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec