Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2001, sp. zn. 4 Tz 269/2001 [ rozsudek / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.269.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.269.2001.1
sp. zn. 4 Tz 269/2001 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných K. B. a M. K., t. č. stíhaného jako uprchlého, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 To 70/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 7/2001, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto: Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 To 70/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, dále v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve prospěch obviněných K. B. a M. K. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. 40 T 23/99, byli obvinění K. B. a M. K. uznáni vinnými trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že poté, co si v přesně nezjištěné době a doposud neobjasněným způsobem opatřili nejméně 988 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 5 000,- Kč, tedy v nominální úhrnné hodnotě 4 990 000,- Kč, dne 4. 5. 1999 kolem 16.00 hodin v prostoru parkoviště u Motorestu R., okres B.-v., společným jednáním předali výše uvedené množství padělaných bankovek osobě vystupující pod utajeným jménem jako J. N., načež od jmenovaného převzali jako protihodnotu 1 000 000,- Kč a v důsledku operace zásahové jednotky Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje Brno došlo k zadržení obviněného K. B. a zajištění padělaných peněz, přičemž obviněnému M. K. se podařilo uprchnout a tento se dosud zdržuje na neznámém místě. Za to byl obviněnému M. K. uložen trest odnětí svobody v trvání 11 roků a obviněnému K. B. v trvání 12,5 roků. Na základě odvolání obviněného K. B. a obhájce JUDr. P. B., PhD. obviněného M. K. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 3 To 83/2000, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Dne 2. 3. 2001 byla pod sp. zn. 2 KZv 56/99 Krajským státním zastupitelstvím v Brně na jmenované obviněné podána znovu obžaloba ke Krajskému soudu v Brně. Podaná obžaloba byla předběžně projednána a usnesením jmenovaného soudu ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 40 T 7/2001, došlo podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. k vrácení předmětné trestní věci státnímu zástupci k došetření. Současně bylo podle §305 tr. ř. rozhodnuto, že řízení proti obviněnému M. K. bude provedeno jako řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. Dále bylo podle §192 tr. ř. rozhodnuto o ponechání obviněného K. B. ve vazbě z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. O stížnosti státního zástupce proti posledně citovanému soudnímu rozhodnutí v části, týkající se postupu dle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 70/2001, ze dne 24. 4. 2001 rozhodnuto tak, že byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. došlo tímto rozhodnutím vydaným ke stížnosti obviněného K. B. i ke zrušení výroku o ponechání jmenovaného obviněného ve vazbě a nově bylo rozhodnuto shodně, avšak s omezením vazebních důvodů na důvody uvedené v §67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných K. B. a M. K. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c), §188 odst. 1 písm. e) a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti mimo jiné na to, že je-li vycházeno z usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2000 o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §260 tr. ř., došlo jím k vydání závazného pokynu vyžádat příslušný policejní operativní svazek, týkající se policejní akce, ovšem za splnění všech zákonných předpokladů a institutů, např. utajení svědků, příp. odtajnění některých materiálů, jak již bylo uvedeno shora. V této souvislosti je třeba konstatovat, že podle tohoto závazného pokynu bylo postupováno a požadovaný operativní svazek byl vyžádán. Odpovědí na tuto žádost byla zpráva vedoucího expozitury ÚOOZ B. z 1. 12. 2000, ze které vyplývá, že nelze souhlasit s odtajněním nebo zasláním kriminálního spisu, jak to požaduje vyšetřovatel KÚV Brno. Bez ohledu na důvod, bránící ve smyslu §24 vyhl. NBÚ č. 244/1998 Sb., ve znění pozdější novely, výpůjčce materiálu obsahujícího utajované skutečnosti, je z pohledu podmínek uvedeného způsobu nakládání s utajovanou písemností rozhodující absence souhlasu pověřené osoby ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) označeného předpisu. Uvedené negativní vyjádření osoby kompetentní k evidenci a manipulaci s utajovanými písemnostmi, kterými obsah operativního svazku ve smyslu §4 písm. f), p) zákona č. 148/1998 Sb. nepochybně je, je tedy překážkou splnitelnosti výše uvedeného závazného pokynu nalézacího soudu při jeho postupu dle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. I když ve zmíněné zprávě vedoucího expozitury ÚOOZ Brno ze dne 1. 12. 2000 je obsažen zcela nepřípadný odkaz na řešení popsané situace za pomoci ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., uvedený předpis v jeho ustanovení §43 odst. 1 písm. f) nabízí schůdné východisko, spočívající v možnosti nalézacího soudu opatřit si utajovaný spisový materiál přímo. Neboť právě soudci jsou podle citovaných ustanovení osobami určenými přímo ze zákona k seznamování se s utajovanými skutečnostmi, a to bez ohledu na stupeň utajení. Proto se jeví nepochopitelným, z jakého důvodu nalézací soud svého zákonného oprávnění nevyužil a naopak uložil státnímu zástupci opatřit operativní svazek bez přihlédnutí k tomu, zda konkrétní podmínky dílu III. zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, jsou na straně státního zástupce splněny. Faktem však zůstává, že výše uvedená zákonná překážka ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) vyhl. NBÚ č. 244/1998 Sb., ve znění pozdější novely, trvá a brání požadované manipulaci s policejním operativním svazkem, který podle zmíněné zprávy ÚOOZ Brno z 1. 12. 2000 obsahuje i další informace k osobám bez návaznosti na případ obviněných B. a K. Kromě tohoto formálního důvodu nesplnitelnosti pokynu nalézacího soudu je třeba vzít v úvahu i jeho účelnost, a to i ve vztahu k případnému požadavku na opatření pouze části operativního svazku. V této souvislosti je třeba poznamenat, že byť by se jednalo o opatření pouze té části operativního svazku, která se týká předmětné policejní akce na dálničním odpočívadle R. ze dne 4. 5. 1999, mohl by takový postup zcela důvodně vyvolat pochybnosti obhajoby, zda nebyly vydány jen ty části svazku, hovořící v neprospěch obviněných, když zbylá část jim prospívající by zůstala pro potřeby trestního řízení vedeného proti nim nedostupná. Dále je zřejmé, že operativní svazek je materiál získaný jednoznačně před sdělením obvinění a nemá charakter důkazů ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Přesto soud požaduje, aby u opatřeného operativního svazku byla zajištěna jeho „průhlednost“ a tedy aby bylo ověřeno, zda údaje v něm obsažené a dále plynoucí z výše zmíněné zprávy ze dne 1. 12. 2000 odpovídají svědeckým výpovědím policistů, účastným na celém průběhu přípravné fáze prodeje padělků a které bude třeba za tímto účelem provést. Takový postup odporuje již judikované použitelnosti takto získaných důkazů před soudem (viz Rt 26/89), jak plyne z ustanovení §158 odst. 4 věta třetí a čtvrtá trestního řádu, a v případě jeho realizace by byl nezákonný. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl. V napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci je ve vztahu k vrácení věci státnímu zástupci k došetření vysloven požadavek pouze na opětovné vyžádání operativního policejního svazku, podrobný rozbor činnosti policie v souvislosti s předstíraným převodem věci a provedení výslechu jednotlivých osob zúčastněných na straně policie při kontaktu s obviněnými. Je třeba přisvědčit názoru uvedenému ve stížnosti pro porušení zákona, že vyšetřovatel příslušný policejní operativní svazek vyžadoval a vedoucí expozitury ÚOOZ B. mu ve zprávě z 1. 12. 2000 sdělil, že nelze souhlasit s odtajněním či zasláním operativního svazku vyšetřovateli. Nic nebrání soudu, aby si příslušný operativní policejní svazek vyžádal sám při splnění podmínek uvedených v §78 tr. ř., přičemž podle §43 odst. 1 písm. f), zák. č. 148/1998 Sb., v platném znění, jsou soudci ze zákona osobami určenými pro všechny stupně utajení. Stejně tak si soud bez větších obtíží může vyžádat podrobný rozbor činnosti policie v souvislosti s předstíraným prodejem věci u orgánu, v jehož kompetenci je kontrolní činnost nad příslušnými policejními složkami, a provést při hlavním líčení svědecké výslechy jednotlivých osob zúčastněných na straně policie při kontaktu s obviněnými. Při provádění důkazů při hlavním líčení, které by ohrozilo utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, bude soud respektovat ustanovení §200 odst. 1, §201 odst. 2, odst. 3 a §99 tr. ř. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že vyšetřovatel splnil požadavky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 3 To 83/2000, týkající se vrácení věci k došetření – opatření mezinárodního zatykače na obviněného M. K. a dokladu o vyžádání právní pomoci u příslušných slovenských orgánů a vyžádání příslušného operativního policejního svazku. Pokud mu tento svazek příslušnými orgány nebyl zaslán, nenese na tom vyšetřovatel vinu a soudu nic nebrání v tom, aby si operativní policejní svazek vyžádal sám. Je tedy zřejmé, že další vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. nebylo důvodné. Ze všech shora popsaných důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť soud II. stupně řádně nesplnil svou přezkumnou povinnost ve vztahu k vrácení věci státnímu zástupci k došetření a důvodně podanou stížnost státního zástupce zamítl. V řízení předcházejícím napadenému usnesení byl porušen zákon v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. – nedůvodné vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Zákon byl porušen ve prospěch obviněných K. B. a M. K. Následný postup Nejvyššího soudu podle §269 odst. 2§271 tr. ř. při splnění podmínek §272 odst. 1 tr. ř. by byl nadbytečný, neboť v mezidobí byla podána nová obžaloba u Krajského soudu v Brně. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. prosince 2001 Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2001
Spisová značka:4 Tz 269/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.269.2001.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18