ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.271.2001.1
sp. zn. 4 Tz 271/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných K. H. a O. L. proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 12. 2000, sp. zn. 1 T 390/2000, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Trestním příkazem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 12. 2000, sp. zn. 1 T 390/2000, byly obviněné K. H. a O. L. uznány vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Obviněná K. H. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, obviněná O. L. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, přičemž každé z nich byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.
Trestné činnosti se podle výroku citovaného trestního příkazu dopustily obviněné tím, že společně s B. B. a S. D., jejichž trestní věc byla vyřízena samostatným rozhodnutím, dne 23. 12. 1999, v přesně nezjištěných časných ranních či dopoledních hodinách, odcizily ve F. z bytu v ul. I., při příležitosti návštěvy jeho uživatele J. J. a k jeho tíži, televizor zn. Samsung v hodnotě 5 900,- Kč, videopřehrávač zn. Sony v hodnotě 3 100,- Kč, dvacet ks videokazet s originálními nahrávkami v hodnotě 5 000,- Kč, automobil na dálkové ovládání – hračku, v hodnotě nejméně 650,- Kč, dětskou teplákovou soupravu v hodnotě 150,- Kč, potah na manželskou postel v hodnotě 600,- Kč, kartu do bankomatu banky M. v hodnotě 200,- Kč, finanční hotovost ve výši nejméně 4 750,- Kč, čímž jmenovanému způsobily celkovou škodu ve výši nejméně 20 350,- Kč.
Uvedený trestní příkaz nabyl právní moci u obviněné K. H. dne 9. 1. 2001 a u obviněné O. L. dne 12. 3. 2001.
Proti tomuto trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obou obviněných. V této vytkl porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §314e odst. 1 tr. ř. Poukázal na obsah výpovědí obviněných K. H., O. L., ale i B. B. z přípravného řízení, kdy proti všem čtyřem obviněným (včetně S. D.) bylo vedeno společné řízení, jakož i na výsledek a obsah konfrontací, které byly provedeny mezi poškozeným J. J. a obviněnými K. H. a O. L. Z těchto pak stěžovatel dovodil, že takto opatřený skutkový základ nemohl pro rozhodnutí ve formě trestního příkazu postačit, protože nebylo spolehlivě prokázáno, že by se krádeže dopustily obě obviněné. Dále vyjádřil názor, že ve věci mělo být konáno hlavní líčení, v němž měli být v procesním postavení svědků vyslechnuti i B. B. a S. D. Soud se měl především dobrat zjištění důvodů, pro které obviněná K. H. v průběhu konfrontace s poškozeným změnila svoji původní výpověď a dále měl podrobně zkoumat okolnosti, za nichž mělo dojít k dohodě o uspání poškozeného.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vytýkaná porušení zákona vyslovil, poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného trestního příkazu, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.
Nelze souhlasit s názorem, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro rozhodování formou trestního příkazu.
Podle §314e odst. 1 tr. ř. může samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného je nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Z trestního spisu vyplývá, že proti obviněným K. H. a O. L. bylo vedeno trestní stíhání ve společném řízení s obviněnými B. B. a S. D. Oba posledně jmenovaní byli stíháni pro pokračující majetkovou trestnou činnost čítající celou řadu útoků, přičemž obě obviněné se měli podílet na spáchání jediného útoku proti majetku poškozeného Jiřího Jungy, blíže popsaného shora v tomto usnesení. Protože se obě obviněné nedostavily dne 17. 10. 2000 k nařízenému hlavnímu líčení, Okresní soud v Chrudimi svým usnesením z téhož dne sp. zn. 1 T 190/2000 vyloučil věc obviněných K. H. a O. L. podle §23 odst. 1 tr. ř. k samostatnému projednání a rozhodnutí. Soud posléze věc těchto obviněných rozhodl trestním příkazem pod nově přidělenou sp. zn. 1 T 390/2000.
Okresní soud svůj závěr o spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, o němž neměl důvodu mít pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ohledně osob obviněných K. H. a O. L. zcela opodstatněně opíral o důkazy, které byly shromážděny v přípravné řízení. Jednalo se v prvé řadě o svědeckou výpověď poškozeného J. J., který věrohodně popsal za jakých okolností se obě obviněné společně s B. B. a S. D. ocitli v kritické době u něho v bytě, včetně toho, že po vypití kávy na jejíž přípravě se podílela obviněná O. L. a přišla s ní do styku i K. H., ještě v jejich přítomnosti usnul a probudil se až dopoledne mezi devátou a desátou hodinou. Zároveň specifikoval věci, které se mu z bytu do rána ztratily, včetně peněžní hotovosti, a poukázal i na následné náhodné setkání s K. H., když z její slovní reakce vyplynulo, že mu je za úplatu ochotna sdělit, kde se odcizené věci nacházejí. Z konfrontace mezi touto obviněnou a poškozeným nakonec vyplynulo, že všichni čtyři obvinění byli dopředu domluveni, že při návštěvě u J. J. tohoto uspí a potom jej vykradou, což se také stalo. Obviněná K. H. též konkretizovala, kdo z obviněných, které věci z bytu poškozeného odnesl. Ona sama s O. L. vzaly televizor a odnesli jej do přivolaného taxíku. Ostatní věci vzali B. B. a S. D. Obvinění B. B. a O. L. sice ve svých výpovědích popřeli, že by v bytě poškozeného cokoli odcizili, ale oba připustili, že se zde s ostatními v kritické době nacházeli po předchozím pozvání J. J. Obviněná O. L. dokonce připustila, že poškozenému pomáhala připravovat kávu. O existenci televizoru Samsung a videopřehrávače Sony svědčí nákupní paragony ze 14. 10. 1999, které poškozený orgánům vyšetřování předložil a jejichž kopie jsou založeny v trestním spise. Hodnota jednotlivých odcizených věcí je prokazována zpracovaným znaleckým posudkem z oboru ekonomika – ceny a odhady movitých věcí.
Z výše uvedeného je tudíž patrné, že okresní soud své skutkové závěry a na ně navazující závěry právní, ohledně obviněných K. H. a O. L., neučinil pouze na základě jediného a osamoceného důkazu, jímž mělo být doznání K. H., ale stalo se tak po vyhodnocení všech výše uvedených důkazů v jednotlivostech i v celém jejich souhrnu postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti rozhodnutí, které Okresní soud v Chrudimi formou trestního příkazu v případě jmenovaných obviněných učinil, když je uznal vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Neměly je zjevně ani obviněné, které svého práva podat v zákonné lhůtě odpor proti trestnímu příkazu nevyužily. Odpor nepodal ani státní zástupce a trestní příkaz proto nabyl právní moci. Za zákonu odpovídající je pak třeba označit i výrok o uložených podmíněných trestech odnětí svobody, když ani jedna z obviněných do té doby nebyla soudně trestána. Pokud se stížnost pro porušení zákona domáhala potřeby zjištění větších podrobností, za jakých v daném případě ke spáchání trestné činnosti došlo a měla za to, že kvůli tomu mělo být ve věci obviněných konáno hlavní líčení, lze k tomu uvést, že takovýto požadavek byl ohledně rozhodnutí o vině obviněných nadbytečný a jde i proti stávající tendenci prosazující zjednodušení řízení v bagatelních trestních věcech.
Na základě shora uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 tr. ř. podanou stížnost pro porušení zákona zamítl, protože napadeným trestním příkazem k porušení zákona nedošlo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec