ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.72.2001.1
sp. zn. 4 Tz 72/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných 1) G. K. R., roz. C., S. P. P. R. III., 3) R. S., 4) I. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 3 To 419/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podala dne 19. 11. 1999 na shora uvedené obviněné obžalobu pro trestné činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit tím, že v období od měsíce dubna 1998 do 9. 11. 1998 v B., ul. R. v objektu zvaném J., jako zaměstnanci firmy M. A., spol. s. r. o. B., omezovali na osobní svobodě zde shromážděné osoby mladší osmnácti let, které byly zákonnými zástupci svěřeny do výchovy a opatrování tomuto zařízení, a to zejména tím způsobem, že některé z dětí např. R. M. W., J. J. S., A. K. A., J. D. a R. J.e, umisťovali do pozorovací místnosti, kde poškození museli setrvat v nečinnosti, někdy ležící na zemi, na břiše, se spoutanýma rukama, pouze s ručníkem v oblasti obličeje, po dobu pobytu v této místnosti jim byla poskytována studená strava a jejich vyměšování bylo omezeno na vyhrazený čas, kdy v důsledku rozhodnutí I. Ch. J. J. S. defekovala na místě a po zběžném úklidu musela v místnosti, která nebyla větratelná, nadále setrvat, v několika případech byly děti do pozorovací místnosti přivedeny násilím zejména ze strany R. S. a S. P. P. R. III., a proti nim bylo použito násilí, v několika případech jim byly poutány ruce za zády, dětem nebyla poskytována řádná lékařská, zejména odborná psychiatrická a psychologická pomoc, přičemž některé z dětí trpěly závažnými poruchami chování, které nebylo možno zvládnout běžnými výchovnými prostředky, a toto jednání obviněných bylo vážným porušením zákona č. 104/1991 Sb., kterým do českého právního systému byla vtělena Úmluva práv dítěte, a také Ústavy České republiky v její Listině lidských práv (míněna zřejmě Listina základních práv a svobod).
Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 7 T 199/99, rozhodl v této trestní věci tak, že ji podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření. Městský státní zástupce v Brně podal proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodoval Krajský soud v Brně. Usnesením ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 3 To 419/2000, podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných G. K. R., S. P. P. R. III., R. S. a I. Ch. Namítá, že zákon byl porušen ve prospěch těchto obviněných v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle ministra spravedlnosti České republiky se soudy obou stupňů shodly v závěru, že přípravné řízení je zatíženo dvěma zásadními vadami. Především výslechy amerických dětí, které byly provedeny před sdělením obvinění, nelze považovat za neodkladné či neopakovatelné úkony ve smyslu §160 odst. 2 tr. ř., dále pak, že státní zástupce učinil návrh, aby řízení proti S. P. P. R. III. a G. K. R. bylo vedeno jako řízení proti uprchlým podle §302 a násl. tr. ř., když z pohledu obou soudů nebylo věrohodným způsobem ověřeno, zda se obvinění pobytem v cizině vyhýbají trestnímu stíhání.
S těmito závěry se ministr spravedlnosti České republiky neztotožňuje. Pokud jde o posouzení okolnosti, zda výslechy nezletilých poškozených dětí byly provedeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., je třeba celou věc posuzovat komplexně z pohledu okolností, které byly příčinou toho, proč a za jakých okolností děti, které měly na území naší republiky povolen trvalý pobyt, tuto opouštěly. Na těchto dětech byl spáchán závažný trestný čin a okamžitě po vysleších, které byly konány Policií ČR, Krajským úřadem vyšetřování v Brně, se děti nevrátily do objektu J., ale byly umístěny do Centra sociální prevence a posléze ubytovány v hotelu v areálu B., když okamžitě byli o situaci vyrozuměni jejich zákonní zástupci a záleželo pouze na jejich vůli, kdy si děti z České republiky odvezou. Z počtu 54 dětí, které měly povoleny trvalý pobyt do 30. 11. 1998, jich celkem 29 opustilo území České republiky. Nebylo tedy v moci orgánů činných v trestním řízení zajistit veškeré okolnosti tak, aby tyto děti mohly být slyšeny poté, co bude manželům R., I. Ch. a R. S. sděleno obvinění. Pořízené výpovědi dětí obsahují poučení svědků podle §97 - 104 tr. ř. a z tohoto pohledu lze takto pořízené výpovědi svědků v hlavním líčení přečíst podle §211 odst. 2, odst. 3 tr. ř. za splnění předpokladu, že by byly považovány za neodkladné a neopakovatelné úkony. Před zahájením trestního stíhání nebyly známy skutečnosti, které by odůvodňovaly sdělení obvinění určité osobě a tyto osoby nebyly v moci orgánů činných v trestním řízení, neboť teprve výpověďmi svědků, poškozených dětí, byly zjišťovány skutečnosti, které z osob, jež byly zaměstnány v zařízení J., se na nich dopouštěly trestného jednání a v jakém rozsahu, když situace byla komplikována tím, že výpovědi dětí se značně rozcházely, neboť poškozovány a postihovány ve smyslu ustanovení trestního zákona nebyly všechny děti, umístěné v zařízení Jelenice. Poškozené děti byly tedy cizími státními občany, kteří sice měli v naší republice povolen trvalý pobyt, ovšem vzhledem k důvodům, pro které v naší republice pobývaly, kdy tento pobyt měl být převýchovným, a to za respektování jurisdikce našeho státu, poté co bylo zjištěno, že se na těchto dětech páchá trestná činnost, bylo zřejmé, že budou svými zákonnými zástupci neprodleně odvezeny do své mateřské země nebo prostřednictvím konzula, který byl o celé situaci vyrozuměn. Výslech poškozených dětí v USA, požadovaný odvolacím soudem, kdy každé z dětí pochází z jiného státu, je považován za nadbytečný a neúčelný. Navíc zdravotní stav a narušenost dětí bránily tomu, aby tyto byly ponechány v nějakém výchovném zařízení v České republice tak dlouho, aby zde mohly být provedeny jejich další výslechy. Tato skutečnost vyplývá ze znaleckého posudku z odvětví zdravotnictví, oboru psychologie PhDr. M. Š., která poukázala na to, že mezi dětmi byli i jedinci s vážným psychickým poškozením, kromě narušených dětí, které pouze při výsleších v budově Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v Brně zničily část vnitřního vybavení.
Pokud jde o podmínky řízení proti uprchlému, pak nebyla žádná překážka, která by bránila, aby věc byla v řízení před soudem řešena v rámci řízení proti uprchlému podle §302 a následující tr. ř. Totožnost obviněných manželů R. byla známa natolik, že tito nemohli být zaměněni s jinou osobou, a na jejich vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině bylo možno usuzovat, neboť oba obvinění opustili území republiky, když oprávněnost nebo neoprávněnost pobytu v cizině není základním předpokladem pro závěr o vyhýbání se trestnímu řízení. Pro vyhýbání se v tomto smyslu není rozhodné, zda jde o státního občana republiky, cizince či osobu bez státní příslušnosti, když toto řízení je možno konat i proti každému cizinci, který se zdržuje ve svém domovském státě, neboť i za těchto okolností se může pobytem v cizině trestnímu stíhání vyhýbat. Obvinění manžele R. byli srozuměni s tím, pro jaké jednání jsou stíháni, převzali opatření o sdělení obvinění a v rámci trestního řízení si zvolili svého právního zástupce. V průběhu trestního stíhání byl dán státním zástupcem návrh na vzetí obviněného S. P. P. R. III., do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. ř., avšak tento návrh nebyl soudem akceptován a Městský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 7 Nt 4377/98, o přijetí peněžité záruky podle §73a odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve výši 200 000,- Kč, když v odůvodnění (míněno zřejmě v poučení) tohoto usnesení uvedl, že proti němu není stížnost přípustná. Podle judikatury však jde o rozhodnutí, proti kterému je možno podat stížnost se suspenzivním účinkem, avšak státnímu zástupci nezbylo nic jiného, než toto poučení akceptovat, neboť podání stížnosti proti tomuto rozhodnutí soudu by bylo jen čistě formálním úkonem, s ohledem na již zrealizované propuštění obviněného na svobodu. M. R. uvedli adresu v České republice, kde se budou zdržovat, příslib pobytu na této adrese však nerespektovali, obviněná G. K. R. odcestovala do USA, přičemž to sdělila až v okamžiku, kdy jí nebylo možno v odcestování zabránit. Obviněný S. P. P. R. III. opustil území České republiky, aniž o tom vyrozuměl orgány činné v trestním řízení, a to i přes skutečnost, že poskytl peněžitou záruku, kterou nahradil důvody vazby uvedené v §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Státní zástupce tak důvodně podal obžalobu, v níž navrhuje konání řízení proti uprchlému, neboť mu to trestní řád v ustanovení §305 tr. ř. umožňuje.
Právo na spravedlivý proces vůči obviněným nebylo porušeno, neboť mají od počátku řízení obhájce, veškeré písemnosti byly těmto obhájcům doručovány. V průběhu přípravného řízení obhájci uprchlých obviněných přes opakované výzvy nesdělili, kde se tito zdržují a kam je mají orgány činné v trestním řízení obesílat. Obvinění sami takovéto sdělení neučinili a je zřejmé, že s orgány činnými v trestním řízení neměli vůli spolupracovat.
Ze všech těchto důvodů pak usnesení soudů obou stupňů byla vydána v rozporu se zákonem. Závěrem stížnosti pro porušení zákona pak ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 3 To 419/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 7 T 199/99, byl porušen zákon ve prospěch všech obviněných ve shora namítaném rozsahu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně všech rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.
Problematika neopakovatelných či neodkladných úkonů je velmi složitá a náročná a vyžaduje od orgánů činných v trestním řízení zvlášť pečlivý a uvážlivý přístup. Podle §160 odst. 4 tr. ř. je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést.
Již z citace tohoto zákonného ustanovení lze dovozovat, zvláště jsou-li náležitě zhodnoceny konkrétní okolnosti případu, že výslechy nezletilých amerických svědků nebyly neodkladnými ani neopakovatelnými úkony, takže argumentace soudů obou stupňů je v tomto směru správná. Dostatek okolností svědčících o tom, že obvinění jsou důvodně podezřelí z trestného činu a že je tedy důvod k zahájení trestního stíhání, bylo možno získat důsledným postupem podle §158 tr. ř. V tomto smyslu postačovalo sdělení Nadace Naše dítě - Krizového centra Linky bezpečí ze dne 1. 10. 1998, výsledek domovní prohlídky ze dne 6. 11. 1998 a výpovědi I. L. P. a A. K. A. ze dne 7. 11. 1998, aby vyšetřovatel téhož dne mohl sdělit obvinění všem čtyřem obviněným, neboť z výpovědí obou vyslechnutých dívek bylo zřejmé, která osoba se vůči nim měla dopustit konkrétně specifikovaných jednání, zřejmý byl též rozsah a intenzita těchto jednání, jakož i pohnutky osob, které tyto zákroky měly provádět. Byly tedy získány poznatky opravňující k závěru o spáchání trestného činu určitými osobami, přičemž konkrétně zjištěné skutečnosti tento závěr dostatečně odůvodňovaly. Všichni obvinění byli nadto v kritické době fyzicky přítomni v objektu J. v B., takže nic nebránilo tomu, aby vůči všem bylo řádně zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění. Již okresní soud správně akcentoval důležitost tohoto procesního úkonu jakožto realizace zásady řádného zákonného procesu, upraveného článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nelze proto akceptovat procesní postup vyšetřovatele pokud nejprve provedl výslechy všech poškozených a teprve poté dne 9. 11. 1998 sdělil obvinění S. P. R. III. a G. K. R., a dne 16. 11. 1998 obviněným I. Ch. a R. S.
Nelze také přisvědčit námitce, že soudy obou stupňů nehodnotily komplexně okolnosti, které byly příčinou toho proč a za jakých okolností opouštěly území České republiky, kde měly povolen trvalý pobyt, jak se výslovně uvádí ve stížnosti pro porušení zákona. Nezletilí svědkové jsou americkými státními občany a na území České republiky měli povolen dlouhodobý pobyt diferencovaně v rozmezí od dubna do září 1999, jak je patrno z dokladů, jež jsou ve spise založeny. Z obsahu trestního spisu je dále zřejmé, že pouze čtyři děti se po výslechu 7. 11. 1998 nevrátily do objektu J., ale byly umístěny v Centru sociální prevence a posléze ubytovány v areálu B. výstaviště, zatímco převážná část dětí se vrátila do J. Ze spisu je dále možno zjistit, že bezprostředně v této době žádné z dětí neopustilo území České republiky, kde se nadále zdržovalo přinejmenším 29 z nich do 30. 11. 1998, dalších 25 jich v České republice zůstalo i po tomto datu. Nezletilí svědkové tedy nejenže v kritické době neodjížděli z území České republiky, ale nebyly ani žádné jiné konkrétní poznatky o tom, že by tento odjezd v časovém horizontu několika málo dnů, v němž bylo možno realizovat řádné výslechy, hrozil. Nelze proto souhlasit s názorem, jež je vyjádřen ve stížnosti pro porušení zákona, že za tohoto stavu věci nebylo v moci orgánů činných v trestním řízení zajistit veškeré okolnosti tak, aby tyto děti mohly být slyšeny poté, co bude všem obviněným sděleno obvinění. Ze spisu ostatně není zřejmé ani to, zda vyšetřovatel výslechy provedené před sdělením obvinění považoval za neodkladné a neopakovatelné úkony, neboť ani on v závěrečné zprávě, ani státní zástupkyně, která podávala obžalobu, tuto okolnost nejenže právně nevyargumentovali, ale ani ji okrajově nezmínili. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že nebyly zjištěny žádné překážky, které by znemožňovaly procesní postup upravený ustanovením §160 odst. 1 tr. ř., jak je podrobně rozvedeno výše, takže řádnému provedení úkonů podle hlavy páté trestního řádu nic nebránilo.
Pokud je ve stížnosti pro porušení zákona konstatováno, že svědkové byli řádně poučeni v intencích ustanovení §97 - 104 tr. ř., a jejich výpovědi by bylo možno v hlavním líčení přečíst podle §211 odst. 2, 3 tr. ř., pak pouze za situace, kdy by sporné svědecké výpovědi byly považovány za neodkladné a neopakovatelné úkony. Vzhledem k závěru Nejvyššího soudu, že o takovéto úkony nejde, nejsou dány zákonné podmínky pro provedení těchto důkazů jejich přečtením.
Je proto na místě přisvědčit právnímu názoru soudů obou stupňů, že bude nutno provést cestou právní pomoci nové a řádné výslechy poškozených. Pro úplnost je třeba připomenout i některé aspekty Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) z pohledu řádného provedení důkazu výslechem svědka, přičemž je míněn stav, kdy je takovýto výslech prováděn po sdělení obvinění obviněnému. Ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zaručuje obviněnému právo vyslýchat nebo dát vyslechnout svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch. V podstatě totožné ustanovení obsahuje článek 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ustanovení článku 6 odst. 3 písm. d) se vztahuje na vlastní soudní proces a na případné řízení o opravném prostředku. Nezakládá právo obviněného ani jeho obhájce účastnit se výslechu svědka v přípravném řízení, pokud je svědek znovu osobně vyslechnut v hlavním líčení. Z toho plyne, že je-li předpoklad, že svědek nebude moci býti vyslechnut v hlavním líčení, musí být obhajobě poskytnuta možnost kontradiktorního výslechu svědka už v přípravném řízení. Záruka uvedená v článku 6 odst. 3 písm. b) je jedním z aspektů práva na spravedlivý proces. Výslech svědka kontradiktorním způsobem se musí zásadně uskutečnit v hlavním líčení před soudem, který o podané obžalobě rozhoduje. Použít výpovědi z přípravného řízení sice neodporuje článku 6 odst. 1 a 3 písm. d), ale pouze pod podmínkou, že bylo respektováno právo na obhajobu (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci U. c. Rakousko, série A č. 110, K. c. Nizozemí, série A č. 166, S. c. Francie, série A č. 261, atd.) Z uvedené judikatury vyplývá, že odsouzení není možné založit na přečtených výpovědích z přípravného řízení, pokud svědkové v tomto stadiu řízení nebyli vyslechnuti kontradiktorně a pokud jsou tyto výpovědi jediným nebo rozhodujícím důkazem viny, a to ani tehdy, nelze-li svědka vyslechnout v hlavním líčení proto, že zemřel (viz rozhodnutí F. a S. c. Itálie ze 7. 8. 1996), anebo proto, že právem odmítl výpověď (viz již citované rozhodnutí ve věci U.).
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s další námitkou uplatněnou ve stížnosti pro porušení zákona napadající závěry rozhodnutí krajského soudu, jimiž je zpochybněna existence zákonných podmínek pro konání řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. ve vztahu k obviněným manželům R.
Návrh na konání tohoto řízení podala státní zástupkyně v obžalobě, přičemž jej odůvodnila tím, že obviněná G. K. R. vycestovala z České republiky a tuto skutečnost oznámila orgánům činným v trestním řízení ex post. Zpět do České republiky se nevrátila a není zřejmé, kde se v současnosti zdržuje. Ve vztahu k obviněnému S. P. P. R. III. byl návrh odůvodněn konstatováním, že se nezdržoval v hotelu M. v B., který udal za místo svého pobytu poté, co byl propuštěn ze zadržení a vazba byla nahrazena přijetím peněžité záruky ve výši 200 000,- Kč, zřejmě opustil Českou republiku a není známo místo jeho současného pobytu.
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obhájce obviněné G. K. R. sdělil dne 26. 11. 1998 Městskému státnímu zastupitelství v Brně, že obviněná hodlá v nejbližší době opustit území České republiky a odcestovat do USA, kde se bude zdržovat na adrese svého trvalého bydliště. Současně přiložil předvolání pro tuto obviněnou i jejího manžela na den 8. 12. 1998, kdy se měli dostavit k soudu v Phoenixu, stát Arizona, USA, k podání svědeckých výpovědí pod přísahou. Obviněná pak následujícího dne měla navštívit svého ošetřujícího lékaře v souvislosti s vyšetřením poranění páteře, které utrpěla v roce 1997. Uvedený soudní spor v USA se týkal odškodnění tohoto zranění. Obviněný S. P. P. R. III. se po propuštění ze zadržení měl zdržovat v hotelu M. v B., H. ul., jak uvedl on i jeho obhájce, prověřením ze dne 8. 12. 1998 bylo zjištěno, že tomu tak není. Poslední ověřená informace o pobytu obviněného je z data 29. 11. 1998, kdy byla zjišťována jeho totožnost orgány Policie ČR v letištní hale mezinárodního letiště v B. T., kdy však z území České republiky neodletěl.
Je třeba konstatovat, že řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. se vede v situaci, kdy se osoba, proti níž je trestní řízení vedeno, tomuto řízení vyhýbá pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá. Již soud I. stupně v příslušné pasáži svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil jaká kriteria nutno vztáhnout na stav „vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině“, kdy jen samotná skutečnost, že cizinec opustil území České republiky nemůže odůvodňovat postup podle §302 a násl. tr. ř. Toto řízení bude na místě v situaci, kdy nebude známo místo pobytu obviněných v cizině. V posuzovaném případě však je známa adresa trvalého bydliště obou obviněných i okolnosti, které je k pobytu na této adrese vázaly. Z obsahu trestního spisu nelze zjistit, zda orgány činné v trestním řízení učinily jakýkoli pokus o doručení předvolání obviněným na tuto známou adresu prostřednictvím orgánů k tomuto postupu oprávněných. Odvolací soud v této souvislosti zcela důvodně poukázal na stav, že mimo návrh uvedený v obžalobě, aby bylo vedeno proti obviněným manželům R. trestní řízení podle §302 a násl. tr. ř., bylo již zřejmě fakticky konáno takovéto řízení v části řízení přípravného, přičemž není zřejmé od kterého okamžiku byli tito obvinění považováni za uprchlé. Přesné určení tohoto okamžiku má významné procesní účinky pro faktický výkon rozšířeného rozsahu práv obhájce, pro doručování písemností apod., přičemž důsledkem nerespektování těchto zákonných práv obhájce je porušení zájmu na zajištění práva na obhajobu a řádného objasnění věci v situaci, kdy obviněný není osobně přítomen a nemůže tak svá práva vykonávat.
Pokud státní zástupce ve stížnosti, jíž podal proti usnesení soudu I. stupně, kterým mu byla věc vrácena podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. k došetření, uváděl poznatky k fiktivnosti pobytu obviněných manželů R. v místě udaného trvalého pobytu v USA, jakož i k okolnosti, že obviněný R. III. má být hledán po celém světě pro trestnou činnost, pro níž je stíhán úřadem FBI v USA, nutno konstatovat, že tyto ex post uplatněné informace nemají procesní podobu, z obsahu spisu je nelze jednoznačně verifikovat a proto je soudy obou stupňů nemohly ve svých rozhodnutích hodnotit a zohlednit.
Je třeba konstatovat, že požadavky soudů obou stupňů na došetření věci a rozsah tohoto došetření jsou oprávněné a zákonné, byť si soudy obou stupňů, stejně jako Nejvyšší soud, jsou vědomy náročnosti tohoto postupu.
Vzhledem k argumentaci uvedené výše neshledal Nejvyšší soud, že by napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 3 To 419/2000, byl porušen zákon a proto ji podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 20. června 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á