ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.99.2001.1
sp. zn. 4 Tz 99/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. června 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného V. S., proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 2 Zt 1637/99 a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek podle §272 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 2 Zt 1637/99 a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch obviněného V. S.
Citované usnesení se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 2 Zt 1637/99 bylo podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání proti obviněnému V. S. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. pro skutek spočívající v tom, že dne 1. 12. 1998 v době mezi 16.00 - 17.00 hodin na trase mezi letištěm P.-R. a skladem firmy N. e. s. r. o., se sídlem P., jako řidič přepravní firmy O. odcizil z přepravovaného zboží bezdrátový zesilovač se 4 kusy mikrofonů zn. SH 360M a způsobil tak firmě N. e. s. r. o. škodu ve výši 45 800,- Kč.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí státní zástupce konstatuje, že z provedeného dokazování a po vyhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu nebylo prokázáno, že se stíhaného skutku dopustil právě obviněný V. S., neboť nebylo objektivně zjištěno, kdy přesně došlo dne 1. 12. 1998 ke spáchání skutku a z provedeného dokazování lze dovodit, že v předmětný den se zásilkou manipulovalo několik lidí. Nelze proto za daného stavu uzavřít, že by provedené důkazy svědčily o tom, že jediným možným pachatelem uvedeného trestného činu je obviněný. Svůj závěr přitom státní zástupce opřel zejména o skutečnost, že monitorování předmětného zboží ve skladu C. P., kde byla zásilka před převozem do firmy N. uskladněna, probíhalo od 15.15 hodin dne 30. 11. 1998 do 15.57 hodin dne 1. 12. 1998, avšak svědkyně K. vypověděla, že zboží pro firmu O. ze skladu vyvážela až okolo 16.00 hodin, popřípadě možná ještě později. To znamená, že vlastní manipulace skladníků se zbožím nebyla na kazetu nahrávána. Zmíněnou nahrávku navíc nebylo možné prověřit, neboť byla pracovníkem bezpečnostní agentury smazána. Žádný důkaz nesvědčí o tom, že by 2 ks betonových dlaždic vložil do krabice místo zboží obviněný, když taktéž nebylo prokázáno, odkud tyto předměty pocházejí a zda se na tomto místě obviněný pohyboval. Rekonstrukce jízdy obviněného orgány policie s konstatováním, že obviněný jízdu z letiště do místa určení absolvoval za 1 a půl hodiny a měl tedy dost času k provedení skutku, je pouhou indicií bez důkazní hodnoty. V průběhu vyšetřování byla v bytě obviněného provedena domovní prohlídka s negativním výsledkem.
Usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného V. S. nabylo právní moci dne 5. 12. 2000 a nikoli dne 4. 12. 2000, jak je na něm chybně vyznačeno.
Proti němu podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona, v níž vytýká porušení zákona v ustanovení §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §247 odst. 1, 2 tr. zák. V další části poukázal na jednotlivé důkazy, jež byly v průběhu vyšetřování opatřeny a na skutečnosti, které z nich vyplývají navzdory tomu, že obviněný spáchání trestného činu popřel.
Svědkyně O. K., která měla ve firmě C. P. dne 1. 12. 1998 službu při výdeji zboží, uvedla, že okolo 16.00 hodin a možná i o něco později vyvážela ze skladu zboží pro firmu O. Jednotlivé krabice nekontrolovala zvlášť, ale pouze opticky, zda nebyl výrazně poškozen obal. Z její výpovědi je zřejmé, že toto je obvyklá praxe při vydávání zásilek, neboť případné napadení zboží se má zjistit již ve skladu a expedici je tato skutečnost dána na vědomí razítkem „poškozen obal\". Přesnou dobu trvání nakládky neuvedla, věděla však, že v 16.30 hodin obviněný na místě již nebyl. Ol. S., majitel zásilkové firmy O. mimo jiné uvedl, že z názvu firmy, které je zboží určeno je možné dovodit, jaký druh zboží je přepravován, tj. zda se jedná o elektroniku či jiné zboží. J. L., dispečer bezpečnostní agentury G., zaměstnaný na letišti P. R., provoz C., vypověděl ke způsobu monitoringu skladů a okolních prostor. Uvedl, že objekty skladů jsou vybaveny jednak kamerami stacionárními a jednak pohyblivými. Dále je zaměřen prostor před halami, a to až k letadlům a také výdejní prostor. Na předmětnou zásilku byl dán příkaz k monitorování od 30. 11. 1998 - 15.15 hodin do 1. 12. 1998 - 15.57 hodin, kdy byla vydána spediční firmě. Následnou kontrolou záznamů kamery za dané období zjistil, že po celou dobu nebylo se zásilkou manipulováno, a proto byl záznam kazety po ochranné lhůtě jednoho měsíce vymazán a o kontrole proveden zápis. Svědek L. K., zaměstnanec poškozené firmy N., k věci uvedl, že dne 1. 12. 1998 přebíral od zástupce firmy O. zboží - bezdrátové zesilovače zn. SANHA. Obviněný S. uvedeného dne nepřijel se zbožím v dohodnutou dobu, ale již si nevzpomněl, jak dlouho na něj čekal. Společně s obviněným vyložili zboží přímo do nákladního výtahu a poté mu potvrdil převzetí zboží na přepravní list. Měl dojem, že po vyložení zásilky již obviněný pospíchal. Do skladových prostor zboží ukládal sám, přičemž jako vždy zkontroloval, zda zboží bylo dodáno dle objednávky. Přitom však zjistil, že jeden karton byl napaden - neobsahoval zesilovač, ale betonové dlaždice. Obě byly namrzlé, na jedné z nich byl zmrazek sněhu o velikosti cca 30x50 cm, který nebyl ani povolený ani rozbředlý. Z četných listinných důkazů, které jsou součástí spisového materiálu, vyplývá, že cesta z letiště P. - R. trvá za běžného provozu přibližně 25 minut. Ve zprávě vedoucího provozu C. je pak podrobně popsán systém kamerového střežení skladů a přilehlých prostor s nákresy umístění a dosahu jednotlivých kamer. Dle záznamu bezpečnostní agentury G. bylo kontrolou kazety z kamery snímající předmětnou zásilku zjištěno, že s touto nikdo nemanipuloval až do jejího vydání ze skladu, tudíž ke krádeži nemohlo dojít v objektu skladu ČSA C. Na tento záznam se odvolal také státní zástupce ve svém usnesení s tím, že kazeta má být uložena u ČBS G., ač ve skutečnosti je již přehrána, přičemž ji nelze považovat za důkaz. K tomu nutno uvést, že předmětná zpráva však byla sepsána dne 5. 12. 1998, kdy kazeta ještě u ČBS G. uložena byla a smazána byla až po ochranné lhůtě jednoho měsíce. Zpráva Českého hydrometeorologického ústavu uvádí, že dne 1. 12. 1998 od 16.00 do 18.00 hodin byla teplota vzduchu minus 5 stupňů Celsia a při odpoledním velmi slabém sněžení nová sněhová pokrývka nenapadla a stávající sníh byl zledovatělý. Ze zprávy Fyzikálního ústavu AV ČR je zřejmé, že zmrazek sněhu (který byl zjištěn na betonové dlaždici vložené do bedny) se při okolní teplotě cca 16 stupňů Celsia, která byla ve skladech firmy C., nemůže udržet. Rychlost tání přitom závisí zejména na kompaktnosti zmrazku, na počáteční teplotě zmrazku a betonové dlaždice a na izolačních vlastnostech kartonové krabice.
Stěžovatel dále poukázal na to, že státní zástupce může zastavit trestní stíhání dle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. pouze tehdy, pokud stíhaný skutek zakládá podle výsledků vyšetřování určitý trestný čin, ale nepodařilo se prokázat, ač věc byla všemi dostupnými prostředky náležitě objasněna, že pachatelem tohoto trestného činu je právě obviněný. V posuzovaném případě rozporné důkazy připouštějí však možnost, že obviněný může být pachatelem trestného činu. Jestliže závěr o tom, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, nespáchal obviněný, závisí na hodnocení rozporných důkazů, které však připouštějí ještě další reálnou možnost, že obviněný je pachatelem trestného činu (což je evidentní v posuzované věci), pak státní žalobce musí podat obžalobu, neboť výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. K odstranění rozporů mezi navzájem si odporujícími důkazy (tvrzení obviněného o nevině a důkazy svědčící o tom, že ke krádeži zboží mohlo dojít pouze v době, kdy toto bylo v dosahu obviněného) může zpravidla dojít až po projednání věci v hlavním líčení, které je ovládáno zásadou ústnosti a bezprostřednosti a po zhodnocení důkazů soudem. Státní zástupce proto měl na obviněného podat obžalobu a pokud tak neučinil a trestní stíhání obviněného podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastavil a znemožnil tak, aby věc mohl posoudit a rozhodnout soud, porušil zákon ve prospěch obviněného.
Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. zmíněné porušení zákona vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen, ale i z jiných důvodů než je v ní vytýkáno.
V prvé řadě je nutné vyslovit souhlas s názorem vyjádřeným ve stížnosti pro porušení zákona, že státní zástupce má podat obžalobu i v případě, kdy si dvě skupiny důkazů odporují, jinými slovy, kdy část důkazů potvrzuje vinu obviněného, ale část tuto vinu vyvrací nebo ji výrazně zpochybňuje, a existující rozpory již nelze odstranit, protože další důkazy nejsou nebo se již dostupnými prostředky nedají opatřit. V takovém případě nelze trestní stíhání obviněného zastavit z důvodu §172 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť hodnocení takových důkazů může učinit jen soud po jejich provedení v hlavním líčení podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. To ale platí v situaci, kdy v přípravném řízení byly všechny dosažitelné důkazy provedeny, což ale v přezkoumávané věci konstatovat nelze.
Státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí opatřené důkazy hodnotí způsobem, z něhož dovodil nemožnost prokázání viny obviněného za spáchaný skutek, jenž naplňuje znaky trestného činu krádeže. Ministr spravedlnosti naopak na základě zhodnocení těchže důkazů dochází k jinému závěru, a to že obviněný může být pachatelem předmětného trestného činu. Oba však pomíjejí zásadní okolnost, jíž je nedostatečnost provedeného dokazování, a tím i skutkových zjištění včetně pochybení, kdy jsou hodnoceny poznatky z tzv. důkazů, které za důkazy ve smyslu trestního řádu považovat nelze. Jedná se především o poznatky vyplývající z úředních záznamů pořízených příslušníky kriminální policie v době před zahájením trestního stíhání obviněného V. S. Konkrétně argumentace státního zástupce ohledně celkové doby jízdy obviněného s nákladem od skladiště ČSA C. v P. - R. do skladu firmy N. e. s. r. o. se opírá o údajně provedenou rekonstrukci jízdy obviněného orgány služby kriminální policie a je jím označována za pouhou indicii bez důkazní hodnoty, když nelze ani zjistit, za jakých podmínek byla provedena. Stížnost pro porušení zákona naproti tomu konstatuje, že z četných listinných materiálů vyplývá, že cesta po uvedené trase za běžného provozu trvá přibližně 25 minut a dovozuje z toho, že obviněný měl dostatek času ke spáchání činu. Ve skutečnosti zmíněné údaje vyplývají z úředních záznamů pořízených ve dnech 9. 12. 1998 až 1. 6. 1998 (správně má být zřejmě uvedeno 1. 6. 1999) pracovníky kriminální policie hl. m. Prahy (č. l. 59 až 63 spisu), přičemž tyto mohou sloužit pouze k postupu předpokládaném v ustanovení §158 odst. 4 tr. ř., ale nemohou být použity jako důkaz v řízení před soudem. Např. úkony popsané v úředním záznamu na č. l. 62 spisu nelze označit za rekonstrukci v tom smyslu, aby její výsledky bylo možné označit za důkaz splňující požadavky trestního řádu. Uvedený úkon, jenž nebyl označen za neodkladný ani neopakovatelný (a ani jej v tomto případě takto označit nebylo možné) byl proveden před zahájením trestního stíhání obviněného, nebyl mu přítomen vyšetřovatel a nebyl z něj pořízen protokol, jenž by splňoval požadavky ustanovení §55 odst. 1 tr. ř. Zmíněné úřední záznamy celkově nelze považovat ani za listinné důkazy ve smyslu §112 odst. 2 tr. ř., jak to činí stěžovatel, neboť samy o sobě dokazovanou skutečnost vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému neprokazují ani nevyvrací. Zahrnují v sobě pouze zprostředkované poznatky orgánů policie v předprocesním stadiu, které měly být prokázány v rámci řádného procesního postupu odpovídajícími vyšetřovacími úkony, což se v potřebném rozsahu nestalo a nelze je tudíž jako důkazy hodnotit. Řada z nich ale může být významná z hlediska objasnění celé věci a některé případné poznatky mohou mít charakter důkazů usvědčujících (byť nepřímo) osobu obviněného. Jsou to např. již zmíněné poznatky týkající se doby od okamžiku naložení zásilky do vozidla obviněného do momentu, kdy zásilku vyložil a předal konečnému odběrateli, zvolené trasy k jízdě atd. Proto pokud se týká zvolené trasy, doby jízdy obviněného v kritické době a dalších případných podrobností, jako hustoty provozu, případných zastávek, opuštění vozidla apod., je třeba konstatovat, že obviněný nebyl k těmto okolnostem v rámci svého výslechu vyšetřovatelem dotazován a on sám se k tomu nevyjádřil. Nebylo tudíž relevantně zjištěno či prověřeno, zda doba, kterou obviněný potřeboval k přepravení zboží, byla úměrná zvolené trase a hustotě provozu v kritické době, což bude třeba opětovným výslechem obviněného a řádně provedenou rekonstrukcí napravit. Nebylo ani reagováno na okolnost, že obviněný má trvalé bydliště v obvodu P. 6, což není příliš vzdáleno od míst, kudy se měl se svým nákladem ve vozidle pohybovat. I tato eventualita měla být prověřena v rámci vyšetřovacího experimentu a měla být zjištěna doba potřebná k uskutečnění jízdy od skladu firmy ČSA C. k bydlišti obviněného a poté ke skladu firmy N. e. s. r. o. Okolnost, že domovní prohlídka v bytě obviněného skončila negativním výsledkem v této souvislosti ničeho nedokazuje, neboť byla provedena až po půl roce od spáchání skutku.
V jiné části odůvodnění napadeného usnesení státní zástupce zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka J. L., pracovníka bezpečnostní služby G., který vyhodnocoval nahrávku pořízenou v rámci monitoringu předmětné zásilky během jejího uložení v objektu ČSA C., mj. se závěrem, že vlastní manipulace skladníků se zbožím nebyla na kazetu nahrávána. Ve výpovědi jmenovaného svědka (č. l. 37 spisu) se ale mj. uvádí, že kamery jsou zaměřeny i na výdejní prostor a v případě předmětné zásilky nebylo zjištěno žádných skutečností (zřejmě myšleno podezřelých skutečností) ani při výdeji. Totéž pak vyplývá ze zápisů na č. l. 38 a 39 pořízených ve dnech 5. 12. a 6. 12. 1998 pracovníky bezpečnostní služby G., čemuž korespondují i plánky o pohybu zboží a rozmístění jednotlivých kamer ve skladu na č. l. 84 a 93 spisu. Na druhé straně nebylo reagováno na rozpor vyplývající ze zápisu pracovníka bezpečnostní služby G. J. V. (č. l. 39 spisu), podle nějž byla předmětná zásilka předána paní H., svědeckou výpovědí O. K., která prohlásila, že to byla ona kdo vyvážel ze skladu zboží pro přepravní firmu O., přičemž vlastní vyvezení zboží z pozice ze skladu provedli skladníci a vyjádřením zástupce firmy ČA a. s. C. L.- R. (č. l. 73 - 75 spisu), v němž jsou mj. vyjmenováni pracovníci, kteří dne 1. 12. 1998 pracovali na výdeji zboží zákazníkům, ale není mezi nimi ani jedna žena. V tomto ohledu tedy bylo potřebné vyslechnout příslušné osoby ke zjištění, kdo skutečně s předmětnou zásilkou při jejím výdeji ze skladu manipuloval, či přišel do styku a tím i zprostředkovaně prověřit věrohodnost údajů uváděných svědkem J. L., event. i údajů v pořízených zápisech dalších pracovníků bezpečnostní služby G. (č. l. 38 a 39). V této souvislosti rovněž nebylo zjištěno, zda byla pracovníky jmenované bezpečnostní služby realizována přímá fyzická ostraha zboží v prostoru jeho vydání, jak by to odpovídalo vyjádření zástupce firmy ČA a. s. C. L. - R. na č. l. 74 a Směrnicím pro výkon bezpečnostní služby na č. l. 85 až 92 spisu a když ano, tak kým jmenovitě, přičemž měl být proveden výslech takto zjištěných pracovníků bezpečnostní služby ke stavu zásilky, manipulaci s ní až do okamžiku naložení do vozidla obviněného. V této souvislosti nebylo objasněno, jestli předmětné zboží nemělo charakter svěřené věci a zda tudíž stíhaný skutek neměl být právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. K tomu měl být blíže vyslechnut obviněný, ale i svědek O. S., majitel zásilkové firmy O., u níž byl obviněný zaměstnán jako řidič, případně odpovědný pracovník firmy C. - P., s níž měla mít firma O. uzavřenu příslušnou smlouvu, jejíž fotokopie měla být rovněž opatřena a založena jako důkaz do spisu.
Za další nedostatek přípravného řízení je třeba označit neprokázání původu 2 ks betonových dlaždic šedé barvy, které se nacházely v jedné z krabic místo zboží (1 ks zesilovací soupravy a 4 ks mikrofonů), jež ve vozidle přepravoval obviněný. Na tuto okolnost sice právem poukazoval ve svém zastavovacím usnesení i státní zástupce, ale jeho povinností bylo věc vrátit zpět vyšetřovateli s pokynem, aby bylo dodatečně realizováno to, co je obsaženo v žádostech vyšetřovatele o spolupráci pod bodem 2) ze dne 26. 10. 1999 a ze dne 27. 1. 2000 založených ve spise na č. l. 64 a 65. Konkrétně se jednalo o zjištění původu úlomků betonových dlaždic použitých jako náhrada odcizených předmětů, zda se tento typ dlaždic nachází v areálu letiště P. - R., nebo zda je možné, aby se úlomky vyskytovaly např. v navážkách či vyrovnáních výkopů při stavebních úpravách v areálu letiště. Zjišťováno mělo být i to, zda se k těmto dlaždicím mohl dostat obviněný např. proto, že se tento typ používal při stavebních úpravách v blízkosti objektu ČA a. s. C. V této souvislosti neměl být přehlédnut ani poznatek vyplývající z úředního záznamu na č. l. 17 spisu, kdy podle ředitele firmy C. - P. Ing. J. J. měl vyjádřit podezření z napadení zásilky v areálu letiště - L. K., zaměstnanec firmy N. e. s. r. o., neboť nalezené dlaždice byly typově shodné s dlažbou použitou při rekonstrukci prostor letiště P. - R. Při svědeckém výslechu ale L. K. nebyl k této otázce dotazován a sám se o ní nezmínil. V tomto směru mu měla být položena příslušná otázka, aby uvedl zda je to pravda, a event. vysvětlil, jak k předmětnému poznatku dospěl, když nebyl na letišti ani v jeho blízkosti zaměstnán, a rovněž podle údajů o svém pobytu zde nebydlel.
Výše zmíněné nedostatky dosavadního vyšetřování v této věci pak senát Nejvyššího soudu vedly k závěru, že vyšetřovatel nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci, který musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Bez návrhu stran musí být objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Důkazy musí být hodnoceny podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tyto zásady v projednávaném případě nebyly dodrženy a státní zástupce namísto, aby věc vrátil vyšetřovateli se svými pokyny k doplnění vyšetřování ve výše uvedených směrech podle §174 odst. 2 písm. d) tr. ř., sám rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. Tímto rozhodnutím, jakož i v řízení, které mu předcházelo, proto došlo k porušení zákona ve prospěch obviněného, a to v těch ustanoveních, jak to vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. ve výroku tohoto rozsudku Nejvyšší soud. Protože byly zachovány obě lhůty uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř. a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, bylo podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušeno, a to včetně všech dalších případných rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně, pozbyla podkladu. Věc pak byla podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázána orgánu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozsudku (§270 odst. 4 tr. ř.). Senát Nejvyššího soudu si je přitom vědom časového odstupu od celé události a nízké pravděpodobnosti získání nových či přesnějších poznatků, přesto je nutné trvat na doplnění vyšetřování v uvedených směrech a tím i na získání dostatečného množství procesně použitelných důkazů pro rozhodnutí v dané věci. Pokud by i po tomto doplnění vyšetřování důkazní situace zůstala nejednoznačná v otázce viny obviněného, tedy že by kromě jiných důkazů určitá skupina dalších, byť nepřímých důkazů obviněného usvědčovala ze spáchání předmětného skutku, byl by státní zástupce povinen na jeho osobu podat obžalobu podle §176 odst. 1 tr. ř. a ve věci by musel rozhodnout soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec