ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.133.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 133/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. října 2001 stížnost obžalovaného F. K., kterou podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 2 Ntv 12/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 9/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného F. K. z a m í t á , protože není důvodná.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 2 Ntv 12/2001, byla podle §71 odst. 3 tr. řádu prodloužena vazba obžalovaného F. K. do 15. 11. 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný F. K. v zákonné lhůtě stížnost. V jejím odůvodnění poukázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž mělo být uvedeno, že pokud bude pokračovat další řízení, má Vrchní soud v Olomouci obžalovaného propustit na svobodu bez ohledu na to, zda bude obžalovanému nadále hrozit uložení vysokého trestu odnětí svobody či zda jeho případným propuštěním na svobodu bude hrozit zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obžalovaný se proto domnívá, že pokud Vrchní soud v Olomouci znovu prodloužil jeho vazbu, nerespektoval zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle názoru obžalovaného se spoluobžalovaná S. O. opětovně nedostaví k soudu, protože vrchní soud neví, kde se nachází, přičemž obžalovaný bude trvat na její účasti. Dále obžalovaný F. K. vyslovil podezření, že Vrchní soud v Olomouci už nechce čekat na to, jak se obžalovaný bude obhajovat, protože mu soud zaslal dotaz, zda může rozhodovat i v nepřítomnosti obžalovaného. Podle obžalovaného vrchní soud patrně potvrdí rozsudek krajského soudu, a to jen z důvodu časového omezení jeho vazby. Obžalovaný rovněž polemizuje se závěrem napadeného usnesení o tom, zda mu skutečně hrozí vysoký trest, když je údajně jen poloviční ve srovnání s jinými tresty uloženými osobám, které vrchní soud ponechal na svobodě. Jak je patrné z obsahu stížnosti obžalovaného F. K., domáhá se zrušení napadeného usnesení a svého propuštění na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal z podnětu včas podané stížnosti obžalovaného F. K. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo. Nejvyšší soud však shledal, že stížnost obžalovaného není důvodná, protože Vrchní soud v Olomouci rozhodl v napadeném usnesení v souladu se zákonem, jak ohledně důvodů vazby, tak o jejím dalším prodloužení a vadami netrpí ani příslušná část řízení, která tomuto rozhodnutí předcházela. Přitom je třeba upozornit, že v tomto řízení o stížnosti proti napadenému rozhodnutí mohl Nejvyšší soud přezkoumávat jen část řízení následující po předchozím pravomocném rozhodnutí o prodloužení vazby nad dva roky, o němž je zmínka dále, a nikoli i toto dřívější rozhodnutí ani řízení mu předcházející (viz rozhodnutí publikované pod č. 47/1998 Sb. rozh. tr.).
Z předloženého trestního spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 30 T 9/2000, Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného F. K. byl podán včas, tj. při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. řádu, neboť byl podán dne 5. 9. 2001 a trvání vazby bylo předchozím rozhodnutím prodlouženo do 23. 9. 2001. Návrh podal předseda jiného senátu Vrchního soudu v Olomouci, tedy osoba k tomu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. řádu, protože v době podání návrhu probíhá odvolací řízení právě před uvedeným soudem. Rovněž ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného podrobně popsány v návrhu předsedy senátu na prodloužení vazby i v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2001, sp. zn. 30 T 9/2000, byl obžalovaný F. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., a dále trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň krajský soud rozhodl o náhradě škody. Citovaný rozsudek právní moci nenabyl, protože proti němu obžalovaný podal včas odvolání, o němž bude rozhodovat Vrchní soud v Olomouci. Za tímto účelem nařídil odvolací soud veřejné zasedání na den 5. 9. 2001, ovšem pro úraz obžalovaného, který utrpěl dne 3. 9. 2001, musel být přeložen termín konání veřejného zasedání na den 18. 10. 2001.
Důvody vazby obžalovaného F. K. podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, byly podrobně vyloženy jak v napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak již v předchozím rozhodnutí téhož soudu ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterými byla vazba obžalovaného prodloužena do 23. 9. 2001. Nejvyšší soud tedy ani nyní nepovažuje za nutné cokoli měnit na uvedených závěrech s ohledem na dobu, která od tohoto prodloužení vazby uplynula, a na skutečnost, že okolnosti podmiňující existenci vazebních důvodů se nezměnily v tom směru, aby se snad vazba stala u obžalovaného bezpředmětnou. V případě obžalovaného je důvodně spatřováno nebezpečí z pokračování v trestné činnosti, neboť podle obžaloby měl spáchat rozsáhlou majetkovou trestnou činnost a naplnit tak znaky tří úmyslných trestných činů, přičemž nejzávažnějšího z nich (trestného činu krádeže) jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Přitom jde o téměř padesát dílčích útoků, kterých se měl dopustit v delším časovém období. Navíc obžalovaný není v této věci trestně stíhán poprvé, naopak v minulosti již byl pro trestnou činnost majetkového charakteru opakovaně odsouzen a nyní projednávané činy měl spáchat dokonce ve zkušební době po podmíněném propuštění z výkonu posledního trestu odnětí svobody. Namístě je i obava z možného útěku nebo skrývání se obžalovaného F. K., aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, jelikož před vzetím do vazby nebyl vázán k jednomu místu pobytu a byl bez zaměstnání. Přestože zatím nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu obžalovaného, nelze v této souvislosti přehlédnout, že je stíhán pro poměrně závažnou úmyslnou trestnou činnost, za kterou trestní zákon v jeho případě stanoví možnost uložení trestu odnětí svobody – jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi – od 6 let a 4 měsíců až do 10 let a 8 měsíců (§42 odst. 1, §247 odst. 3 tr. zák.). Navíc obžalovanému F. K. již byl – byť dosud nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně – uložen poměrně citelný trest v podobě trestu odnětí svobody na 8 let se zařazením k jeho výkonu do věznice se zvýšenou ostrahou. Tím se uvedená hrozba stala reálnou.
Nejvyšší soud se ztotožnil s napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci, i pokud jde o splnění podmínek pro další prodloužení vazby nad dva roky uvedených v §71 odst. 3 tr. řádu. Trestní stíhání obžalovaného F. K. nebylo možno skončit ani v již jednou prodloužené době vazby přesahující dva roky z důvodu obtížnosti věci, která spočívá ve značném rozsahu projednávané trestné činnosti kladené obžalovanému za vinu, jenž si vyžádal potřebu rozsáhlého dokazování. Rozhodně však Nejvyšší soud neshledal v posuzovaném období od posledního prodloužení vazby žádné průtahy ze strany odvolacího soudu, který byl naopak veden snahou co nejrychleji projednat odvolání podané obžalovaným F. K. V těchto souvislostech je třeba chápat i dotaz odvolacího soudu vůči obžalovanému, zda se chce osobně zúčastnit veřejného zasedání konaného o odvolání, když na jeho straně vznikla překážka, aby mohl být přítomen veřejnému zasedání, jež se mělo původně konat dne 3. 9. 2001. Zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu je totiž právem obžalovaného, nikoli jeho povinností (nepovažuje-li odvolací soud jeho účast za nezbytnou), proto jen na podkladě zmíněného dotazu vrchního soudu nelze předjímat, jak rozhodne o podaném odvolání. Navíc námitka obžalovaného v tomto směru uplatněná v podané stížnosti nemá vliv na důvodnost napadeného rozhodnutí o prodloužení jeho vazby.
V posuzované věci je splněna i další podmínka uvedená v ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu, totiž že případným propuštěním obžalovaného F. K. na svobodu by hrozilo zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. U tohoto obžalovaného Vrchní soud v Olomouci právem shledal důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, jejichž charakter a skutečnosti, kterými jsou vyvolány, takovou hrozbu odůvodňují. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména ke způsobu, jakým měla být provedena, a k rozsahu a závažnosti následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné za situace, jestliže je zde důvodná obava, že by obžalovaný mohl dále pokračovat v trestné činnosti anebo uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.
Nejvyšší soud se zde nemohl ztotožnit s tím, co obžalovaný F. K. dovozuje v podané stížnosti z odůvodnění dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajícího se prodloužení jeho vazby (jde o usnesení ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. 7 Tvo 81/2001), pokud tvrdí, že ho musí Vrchní soud v Olomouci propustit na svobodu „bez ohledu na to, zda bude obžalovanému nadále hrozit uložení vysokého trestu odnětí svobody či zda jeho případným propuštěním na svobodu bude hrozit zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení“. Odůvodnění zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sice obsahuje tuto formulaci, kterou obžalovaný argumentuje, ovšem obžalovaný ji necituje úplně, když možnost propuštění obžalovaného na svobodu je v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu vázána na předpoklad, že důvody vazby v dalším řízení odpadnou nebo že nebude splněna kterákoli ze zákonem požadovaných podmínek pro prodloužení vazby nad dva roky. Jak je totiž patrné z výše uvedených skutečností, důvody vazby obžalovaného F. K. podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu nadále trvají a zatím nepominuly a rovněž jsou splněny i podmínky podle §71 odst. 3 tr. řádu k opětovnému prodloužení vazby obžalovaného na dobu převyšující dva roky. Proto Vrchní soud v Olomouci zatím neměl důvod k propuštění obžalovaného na svobodu a jestliže tak neučinil, žádným způsobem nepostupoval v rozporu s dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu, jak se mylně domnívá obžalovaný.
Pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil vazbu obžalovaného F. K., shledal ji Nejvyšší soud za naprosto přiměřenou a skutečně jen nezbytně nutnou k tomu, aby mohl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací připravit a provést již nařízené veřejné zasedání, projednat podané odvolání obžalovaného a vyhotovit své rozhodnutí. Prodloužení vazební lhůty o necelé dva měsíce tedy plně odpovídá charakteru a časové náročnosti uvedených procesních úkonů.
S ohledem na všechny popsané skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti obžalovaného F. K. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že není důvodná, proto ji zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 3. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Púry