ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.145.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 145/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2001 stížnosti obžalovaných L. T., a M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Ntv 3/01, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných L. T. a M. B. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Ntv 3/01, byla podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaných K. P., L. T. a M. B. do 15. 12. 2001.
Toto usnesení nabylo právní moci pouze v případě obžalovaného K. P., neboť obžalovaní L. T. a M. B. proti němu podali v zákonné lhůtě stížnost.
Obžalovaný L. T. ve stížnosti uvádí, že podle jeho názoru je usnesení vrchního soudu nesprávné a žádá o přezkoumání důvodů pro prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. Konstatuje, že je ve vazbě již dva roky a i když mu byl uložen vysoký trest odnětí svobody, tak by chtěl svým chováním prokázat, že vazba podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. je nedůvodná. Zdůrazňuje, že trestné činnosti lituje, je připraven nést následky, nehodlá mařit soudní jednání a ani pokračovat v trestné činnosti. Chtěl by být se svojí nemocnou matkou a svým synem. Z obsahu stížnosti obžalovaného vyplývá, že požaduje zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby na svobodu.
Obžalovaný M. B. ve stížnosti konstatuje, že předpokládá, že vrchní soud věc vrátí krajskému soudu k opětovnému projednání, neboť není žádný přímý důkaz, který by prokazoval jeho vinu. I v případě, že by odvolací soud rozhodl jinak, je obžalovaný přesvědčen, že tři roky, které mu chybí do konce nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody, nejsou důvodem vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
Jménem obžalovaného M. B. písemně zdůvodnil stížnost i jeho obhájce. Obžalovaný namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro prodloužení vazby. Domnívá se, že celé trestní řízení mohlo proběhnout tak, aby vazba u jeho osoby netrvala déle než dva roky. Konstatuje, že od jeho zadržení a vzetí do vazby a započetím výslechů osob uplynula doba čtyř měsíců, přičemž v jejím průběhu byl proveden jediný výslech. Obdobně od seznámení s výsledky vyšetřování uplynulo šest měsíců do doby nařízení hlavního líčení. Na těchto skutečnostech nemůže nic změnit ani poukaz na náročnost vyšetřování trestné činnosti.
Obžalovaný se domnívá, že u jeho osoby neexistuje důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Uvádí, že měl zajištěno bydlení u kamaráda, přičemž již dříve opakovaně vysvětloval, že na obecním úřadě jej odmítli přihlásit k pobytu dříve, než po uplynutí jednoho měsíce.
Ze stížnosti obžalovaného vyplývá, že navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně jeho osoby napadené usnesení a zamítl návrh předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze na prodloužení vazby.
Nejvyšší soud přezkoumal z podnětu podaných stížností podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení ohledně obžalovaných L. T. a M. B., jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, ale stížnosti důvodnými neshledal.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaných L. T. a M. B. byl příslušnému senátu Vrchního soudu v Praze doručen dne 25. 9. 2001, t. j. při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. ř., neboť dvouletá lhůta trvání vazby u jejich osob skončí dne 9. 11. 2001. Návrh podala předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze, který bude rozhodovat o odvoláních obžalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2001, sp. zn. 2 T 7/2000, tedy osoba k tomu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. ř.
Z trestního spisu bylo dále zjištěno, že obžalovaný L. T. byl vzat do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 5 Nt 236/99, z důvodu §67 odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž k omezení jeho svobody zadržením došlo dne 9. 11. 1999. Obžalovaný M. B. byl vzat do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 5 Nt 236/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 1999, sp. zn. 6 To 673/99, z důvodů §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., když k omezení jeho svobody zadržením došlo dne 9. 11. 1999.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2001, sp. zn. 2 T 7/2000, byl obžalovaný L. T. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a pokračujícími trestnými činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Obžalovaný M. B. byl uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za to byli odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání obžalovaný L. T. devíti roků a obžalovaný M. B. pěti roků, přičemž pro výkon uložených trestů byli zařazeni do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem byli uznáni vinnými a odsouzeni pro závažnou majetkovou trestnou činnost i obžalovaní S. N. a K: P. V důsledku odvolání všech obžalovaných je rozsudek nepravomocný a o odvoláních bude rozhodovat Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 22. 11. 2001.
V napadeném usnesení vrchní soud důvodně konstatoval, že u obžalovaných L. T. a M. B. jsou i v současnosti dány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Lze připomenout, že oba obžalovaní se měli dopustit rozsáhlé, závažné, úmyslné, majetkové trestné činnosti, ve které měli pokračovat řadou útoků. Přitom oba obžalovaní byli v minulosti několikrát pravomocně odsouzeni, a to i pro úmyslnou majetkovou trestnou činnost. Oba obžalovaní byli před vzetím do vazby bez zaměstnání, přičemž neměli legální zdroj obživy. Tyto konkrétní skutečnosti odůvodňují obavu, že při propuštění z vazby na svobodu budou opakovat trestnou činnost téže povahy. U obžalovaného M. B. je dán i důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť v případě prokázání trestné činnosti mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Tato hrozba ještě zesílila vyhlášením výše konstatovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl obžalovanému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, byť jde o rozhodnutí nepravomocné. Dále před zadržením a vzetím do vazby obžalovaný neměl stálé bydliště, neboť po výkonu trestu odnětí svobody se v místě trvalého bydliště nezdržoval, ale bez přihlášení pobýval u svého kamaráda B. H. v D. Tyto konkrétní skutečnosti odůvodňují obavu, že při propuštění z vazby na svobodu obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.
Nejvyšší soud nespatřuje pochybení napadeného usnesení ani v tom, když vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby u obou obžalovaných podle §71 odst. 3 věty druhé tr. ř. Pokud trestní stíhání obžalovaných L. T. a M. B. nebylo skončeno v rámci dvouleté lhůty vazby, stalo se tak výhradně z důvodu obtížnosti věci, spočívající v rozsahu trestné činnosti a tím i rozsahu spisového materiálu. Přitom v přípravném řízení i u hlavního líčení před krajským soudem bylo nutno zajistit a provést značné množství důkazů s cílem řádně se vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, včetně obhajoby obžalovaných. Tím se vyšetřování i řízení před krajským soudem podstatně protáhlo.
V dosavadním postupu orgánů činných v trestním řízení však nelze spatřovat takové okolnosti, které by bylo možné označit jako nedůvodné průtahy v řízení.
Intenzita a specifická povaha důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. u obžalovaných L. T. a M. B., včetně důvodu vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. u posledně jmenovaného, činí zcela opodstatněným závěr vrchního soudu, že jejich propuštěním na svobodu by reálně hrozilo nejméně podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. ř.
Také dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaných L. T. a M. B. prodloužil (o pět týdnů), lze označit jako zcela přiměřenou a jen nezbytně nutnou k provedení odvolacího řízení.
Protože se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkami obžalovaných L. T. a M. B. ohledně napadeného usnesení, když shledal jeho výrok, kterým byla prodloužena lhůta vazby obou obžalovaných i řízení, které mu předcházelo, jako zákonné tak jejich stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 24. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k