ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.151.2000.1
sp. zn. 5 Tvo 151/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2001 stížnost obviněného F. H., kterou podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 7 To 137/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 2/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného F. H. z a m í t á , protože není důvodná.
Odůvodnění:
Obviněný F. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 2 T 2/99, uznán vinným jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), f) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zák., v souběhu s trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst 1 tr. zák. Za to byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 2 tr. zák. odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci - tří střelných zbraní a podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Obviněný F. H., který proti výše uvedenému rozsudku podal včas odvolání, rovněž vznesl námitku podjatosti předsedy senátu Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího JUDr. P. Z. s odůvodněním, že tento již rozhodoval o stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2000 (správně 1999), sp. zn. 2 T 2/99, kterým byla trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření pro procesní vady a současně bylo rozhodnuto o propuštění obžalovaného z vazby. V jednotlivostech s poukazem na obsah odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2000 (správně 1999) obviněný dovodil, že senát, byť nepřímo, zaujímal stanoviska k jeho vině a k procesním postupům orgánů přípravného řízení, která neodpovídala zákonu a omezovala jeho právo na obhajobu, jelikož byl jimi při svém rozhodování soud prvního stupně vázán.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 7 To 137/2000, bylo rozhodnuto tak, že podle §31 odst. 1 tr. řádu předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. P. Z. není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci obžalovaného F. H. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 137/2000.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí s poukazem na obsah ustanovení §30 tr. řádu Vrchní soud v Praze učinil závěr, podle něhož z obsahu spisu nevyplývá, že by byl JUDr. P. Z. v posuzované věci ovlivněn poměrem k této věci nebo k osobám uvedeným v §30 odst. 1 tr. řádu a že by se na ní podílel jako některý z orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení §30 odst. 2, 3 tr. řádu. Proto při absenci zákonem předpokládaných důvodů nepřicházelo v úvahu námitce obviněného F. H. vyhovět, neboť odlišné právní závěry soudu oproti závěrům obžalovaného samy o sobě bezpochyby nejsou výrazem jeho údajné podjatosti. Zároveň Vrchní soud v Praze odmítl jako neopodstatněnou argumentaci obviněného, kterou zdůvodnil své závěry o údajné podjatosti předsedy senátu JUDr. P. Z. Podle názoru Vrchního soudu v Praze neodpovídá skutečnosti, že by se tento soud ve zmiňovaném usnesení ze dne 9. 4. 1999 zabýval otázkou viny či neviny obviněného. Pokud zde zaujal stanovisko k problematice případných vad přípravného řízení a objasnění základních skutečností pro rozhodnutí, učinil tak v řízení o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření v rámci předběžného projednání obžaloby v souladu s ustanovením §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 7 To 137/2000, podal ihned po jeho vyhlášení obviněný F. H. stížnost, kterou nijak nezdůvodnil.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že ustanovení §30 tr. řádu o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je však důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v §30 odst. 2 a 3 tr. řádu, tj. jestliže soudce v projednávané věci působil v roli jiného orgánu činného v trestním řízení, společenského zástupce, obhájce nebo zmocněnce poškozeného nebo zúčastněné osoby, anebo jestliže se soudce vyššího stupně zúčastnil rozhodování téže věci u soudu nižšího stupně a naopak. Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování zcela zřejmě svědčila o tom, že soudce není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě.
Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, protože obviněný F. H. ve vznesené námitce dovozuje podjatost JUDr. P. Z. toliko ze způsobu jeho dřívějšího rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, aniž by uváděl jakoukoli další okolnost, která by - třeba i ve spojitosti s tímto rozhodnutím - bránila jmenovanému soudci rozhodnout o odvolání v souladu se zákonem. Skutečnost, že soudce odvolacího soudu rozhodoval v téže věci nejdříve o stížnosti proti usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a že poté by měl rozhodovat i o odvolání podaném proti rozsudku soudu 1. stupně, zákon bez dalšího nepovažuje za důvod k vyloučení takového soudce z pozdějšího rozhodování. To platí na rozdíl např. od situace, kdy soudce v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba a v jejíž věci po podání obžaloby už soudce rozhodovat ze zákona nemůže, třebaže se podjatým sám necítí být (§30 odst. 2 věta druhá tr. řádu). Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani námitka obviněného F. H., pokud důvod k vyloučení JUDr. P. Z. dovozuje ze skutečnosti, že tento soudce již ve svém dřívějším rozhodnutí zaujímal závěry týkající se posouzení viny či neviny obviněného. V jakémkoli dřívějším rozhodnutí ve věci musí totiž soudce činit skutkové a právní závěry, které přímo či nepřímo souvisejí s posouzením viny obviněného, aniž by to soudce diskvalifikovalo z možnosti rozhodnout později o vině a trestu téhož obviněného zcela nestranně, nezaujatě a v souladu se zákonem. Vždyť zmíněný argument obviněného F. H. by znamenal, že po zrušení rozsudku soudu 1. stupně odvolacím soudem by musel ve věci rozhodovat u soudu 1. stupně automaticky vždy jiný soudce, než který vydal původní zrušený rozsudek, neboť v něm soudce nepochybně zaujímal stanovisko k vině obviněného. Takový důsledek je však nepřijatelný a v rozporu se zákonem, který v ustanovení §262 tr. řádu umožňuje nařídit projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu soudu 1. stupně jen na podkladě výslovného rozhodnutí odvolacího soudu, jež je přitom rozhodnutím nestandardním a spíše výjimečným.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 tr. řádu představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak ji zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Obviněným F. H. tvrzené důvody, jak bylo výše uvedeno, nejsou tohoto charakteru a pochybnost o nepodjatosti soudce, jenž měl rozhodovat v dané věci o odvolání, nelze dovodit ani z jiné okolnosti obsažené ve spise. Pro úsudek o podjatosti soudce a o nemožnosti rozhodnout v důsledku toho nestranně a nezávisle není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení obviněného.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti obviněného F. H. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že není důvodná. Proto nezbylo, než ji zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y