ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.172.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 172/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2001 stížnost obviněného Ing. J. Š., kterou podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 9 To 83/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. 28 T 63/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného Ing. J. Š. z a m í t á , protože není důvodná.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 28 T 63/2000, uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let nepodmíněně se zařazením k jeho výkonu do věznice s dohledem.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný Ing. J. Š. včas odvolání, o kterém byl příslušný rozhodnout Vrchní soud v Praze (§252 tr. řádu). U veřejného zasedání tohoto soudu konaného dne 31. 10. 2001, v němž bylo odvolání projednáváno, vznesl obviněný Ing. J. Š. námitku podjatosti vůči senátu Vrchního soudu v Praze, který měl o podaném odvolání rozhodnout. Námitku podjatosti obviněný odůvodnil tím, že mu nebylo umožněno zvolit si obhájce a v dřívějším stadiu řízení bylo negativně rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z vazby.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 9 To 83/01, bylo rozhodnuto tak, že senát Vrchního soudu v Praze ve složení z předsedy senátu JUDr. M. P. a soudců JUDr. H. P. a JUDr. H. N. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. řádu v trestní věci obviněného Ing. J. Š. vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 9 To 83/01.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí s poukazem na průběh zmíněného veřejného zasedání senátu a na ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu učinil vrchní soud závěr, podle něhož příslušný senát, vůči kterému námitka podjatosti směřuje, není vyloučen z projednávání této trestní věci, neboť obviněný měl lhůtu delší než měsíc k tomu, aby si zvolil nového obhájce poté, co mu dřívější obhájkyně vypověděla plnou moc. V postupu, když obviněný s poukazem na nemožnost zvolit si včas obhájce požádal o odročení veřejného zasedání konaného o odvolání, spatřoval vrchní soud snahu o obstrukce.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 9 To 83/01, podal ihned po jeho vyhlášení obviněný Ing. J. Š. stížnost, kterou dodatečně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Ve stížnosti obviněný zpochybnil správnost usnesení ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 9 To 83/01, kterým senát Vrchního soudu v Praze, jehož vyloučení se obviněný domáhá, rozhodl o jeho žádosti o propuštění z vazby. Dále obviněný vytkl tomuto senátu, že jeho předseda zastrašoval obhájkyni obviněného, aby nemařila projednávání věci, a poukázal na průběh veřejného zasedání odvolacího soudu, v jehož průběhu mu mělo být bráněno k věci se vyjádřit a náležitě se hájit. Tyto skutečnosti podle názoru obviněného potvrzují podjatost uvedeného senátu, proto navrhuje rozhodnout o zrušení napadeného usnesení a o vyloučení členů senátu z projednávání věci.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
Podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §30 odst. 2 tr. řádu je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, vyšetřovatel, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Konečně podle §30 odst. 3 tr. řádu platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že citované ustanovení §30 tr. řádu o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je však důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v §30 odst. 2 a 3 tr. řádu, tj. jestliže soudce v projednávané věci působil v roli jiného orgánu činného v trestním řízení, společenského zástupce, obhájce nebo zmocněnce poškozeného nebo zúčastněné osoby, nebo se soudce vyššího stupně zúčastnil rozhodování téže věci u soudu nižšího stupně a naopak, anebo pokud soudce učinil některé z vyjmenovaných rozhodnutí v přípravném řízení (nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba). Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování zcela zřejmě svědčila o tom, že soudce není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě.
Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, protože obviněný Ing. J. Š. ve vznesené námitce dovozuje podjatost vůči členům výše uvedeného senátu odvolacího soudu toliko ze způsobu jejich dřívějšího rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z vazby, resp. z odůvodnění takového rozhodnutí, aniž by uváděl jakoukoli další okolnost, která by – třeba i ve spojitosti s uvedeným rozhodnutím – bránila jmenovaným soudcům rozhodnout o odvolání v souladu se zákonem. Skutečnost, že soudce odvolacího soudu rozhodoval v téže věci nejdříve o žádosti obviněného o propuštění z vazby a že poté by měl rozhodovat i o odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, zákon bez dalšího nepovažuje za důvod k vyloučení takového soudce z pozdějšího rozhodování. To platí na rozdíl např. od situace, kdy soudce v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba a v jejíž věci po podání obžaloby už soudce rozhodovat ze zákona nemůže, třebaže se podjatým sám necítí být (§30 odst. 2 věta druhá tr. řádu).
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani okolnost, že v odůvodnění výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodováno o vazbě obviněného J. Š. a kterým tento obviněný argumentuje, je formální nepřesnost spočívající v konstatování zařazení obviněného k výkonu uloženého trestu do jiné věznice. Nepravomocné rozhodnutí soudu o tom, v které věznici má obviněný vykonat uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přímo nesouvisí s tím, zda jsou zde skutečnosti zakládající existenci důvodů vazby. Z druhé strany vzato, vazba je zajišťovací institut podmíněný konkrétními skutkovými okolnostmi (§68 tr. řádu) nezávislými na důvodech rozhodných pro zařazení k výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s dalším argumentem stížnosti obviněného, který vyvozuje podjatost příslušného senátu z odmítavého postoje k odročení veřejného zasedání odvolacího soudu. Pokud předseda senátu Vrchního soudu v Praze na žádost obviněného J. Š. neodročil nařízené veřejné zasedání (a jednou již odročené), nejednal proti žádnému ustanovení, které upravuje právo obviněného na obhajobu podle trestního řádu, Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) či jiného právního předpisu. Jinak řečeno, ani nově zvolený obhájce by neměl vůči soudu nárok na to, aby veřejné zasedání bylo odročeno.
Součástí práva na obhajobu je především právo obviněného sám si obhájce zvolit. Toto právo je nezpochybnitelné a obviněný ho má v kterémkoli stadiu řízení. Z postavení advokáta založeného zejména ustanoveními §16 a §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění zákona č. 210/1999 Sb., vyplývá na jedné straně to, že soud do vztahu mezi obhájcem a obviněným nijak nezasahuje a plnění povinností obhájce vůči obviněnému nijak nehodnotí, avšak na druhé straně zároveň to, že obhájce nemá vůči soudu nárok na to, aby soud organizoval průběh řízení podle požadavků obhájce. Takový nárok obviněného nebo jeho obhájce nevyplývá ani ze skutečnosti, že obhajobu převzal v pokročilém stadiu řízení, např. jen několik dnů před jednáním soudu, v němž má být ve věci rozhodnuto. Nic v tomto směru nelze dovozovat ani z ústavně garantovaného práva na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). V této spojitosti považuje Nejvyšší soud za vhodné citovat z odůvodnění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 293/1996 Sb. tyto části:
„Je proto vždy věcí obžalovaného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obžalovaný nese odpovědnost sám a již proto není obecný soud oprávněn posuzovat kvalitu obhajoby či nečinnost obhájce, neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou - zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou - formu státní kontroly nad jeho výkonem.“
„Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení na poslední chvíli, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán.“
Jestliže tedy předseda senátu Vrchního soudu v Praze nevyhověl žádosti obviněného J. Š. o odročení veřejného zasedání a byla-li žádost opřena o potřebu obviněného zvolit si nového obhájce, nijak tím nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva tohoto obviněného na jeho obhajobu. Ten měl navíc dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby si obhájce zvolil včas, bez nutnosti odročovat veřejné zasedání. Proto z uvedeného postupu nelze vyvozovat závěr, že by předseda senátu Vrchního soudu v Praze měl k projednávané věci, k obviněnému nebo k jeho obhájci takový poměr, který opodstatňuje pochybnost, že nemůže nestranně rozhodovat. To se přiměřeně vztahuje i na ostatní členy senátu. Naznačenou pochybnost není možné opírat ani o žádné jiné aspekty postupu senátu či předsedy senátu v řízení o odvolání ani v řízení o vazbě obviněného.
Navíc považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 tr. řádu představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak ji zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Obviněným Ing. J. Š. tvrzené důvody, jak bylo výše uvedeno, nejsou tohoto charakteru a pochybnost o nepodjatosti soudců, jež měli rozhodovat v dané věci o odvolání obviněného, nelze dovodit ani z jiné okolnosti obsažené ve spise. Pro úsudek o podjatosti soudce a o nemožnosti rozhodnout v důsledku toho nestranně a nezávisle není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení obviněného.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti obviněného Ing. J. Š. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že není důvodná, a proto ji zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 19. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y