ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.183.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 183/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2001 stížnost obžalovaného M. M., nar. 8. 12. 1976, podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 Ntv 12/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 21/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. M. z a m í t á.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 Ntv 12/01, byla podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaného M. M. do 28. 2. 2002.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný M. M. v zákonné lhůtě stížnost, kterou písemně zdůvodnil i jeho obhájce.
Obžalovaný M. M. ve stížnosti tvrdí, že je nevinen a v této souvislosti poukazuje na některé okolnosti jednání, pro které je trestně stíhán. Zdůrazňuje, že se stal obětí justičního omylu, což je nezákonné a protiústavní. Konstatuje, že trest, který mu byl uložen, má téměř vykonán vazbou. Proto není odůvodněna obava, že by se mohl skrývat a tím pominuly důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Ve stížnosti vypracované obhájcem obžalovaný M. M. namítá, že v současné době není dán u jeho osoby důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Zdůrazňuje, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody, který bez tří měsíců vykonal vazbou. Jako nesprávný považuje názor vrchního soudu, když v napadeném usnesení poukazuje na odvolání státního zástupce, kterým se domáhá uložení přísnějšího trestu. V této souvislosti obžalovaný upozorňuje na novelizaci trestního zákona účinnou od 1. 1. 2002 s tím, že nelze očekávat, že by odvolací soud výrazně zpřísnil dosud uložený trest odnětí svobody, neboť od tohoto data bude hranice značné škody činit 500 000,- Kč, přičemž žalovaným jednáním měl způsobit škodu 552 430,- Kč. Protože v současné době je ohrožen případným výkonem trestu odnětí svobody v trvání řádově měsíců, pominul u jeho osoby důvod útěkové vazby. Závěrem stížnosti obžalovaný navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a byl z vazby propuštěn na svobodu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo, ale stížnost obžalovaného důvodnou neshledal.
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného M. M. byl ve smyslu §71 odst. 6 tr. ř. podán včas (dne 26. 11. 2001), neboť lhůta vazby u jeho osoby, již jednou prodloužená nad dva roky usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 6 Ntv 11/01, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 7 Tvo 135/2001, skončí dnem 31. 12. 2001. Návrh podal předseda senátu Vrchního soudu v Praze, který bude rozhodovat o odvolání obžalovaného, tedy osoba k tomu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. ř.
Dále ze spisového materiálu vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 46 T 21/2000, byl obžalovaný M. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců se zařazením k jeho výkonu do věznice s dozorem. Obžalovanému je kladeno za vinu, že podvodným jednáním způsobil škodu v celkové výši 552 430,- Kč. Rozsudek je nepravomocný, neboť proti němu podal odvolání obžalovaný a v jeho neprospěch městský státní zástupce v Praze.
Podle zjištění Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s ustanovením §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., když i v současném stadiu trestního řízení shledal u obžalovaného M. M. útěkový důvod vazby. V této souvislosti nutno připomenout, že obžalovaný se nachází ve vazbě proto, že po propuštění z vazby na svobodu v této trestní věci dne 14. 4. 2000 se trestnímu stíhání vyhýbal pobytem v cizině, přičemž na podkladě vydaného zatýkacího rozkazu byl dne 16. 7. 2001 zadržen ve Švýcarsku. Výše konstatovaným rozsudkem byl sice obžalovanému uložen trest odnětí svobody, který má bez několika měsíců vykonán vazbou, jak konstatuje ve stížnosti. Nutno však zdůraznit, že i přes novelizaci ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. (má vztah mimo jiné i k ustanovení §250 odst. 3 písm. b) tr. zák.), které od 1. 1. 2002 bude za značnou škodu považovat škodu dosahující částky nejméně 500 000,- Kč (do 31. 12. 2001 nejméně 200 000,- Kč), a na což obžalovaný upozorňuje ve stížnosti, nelze vyloučit možnost zpřísnění uloženého trestu odnětí svobody, pokud by odvolací soud vyhověl odvolání městského státního zástupce v Praze. Tyto konkrétní skutečnosti dostatečně odůvodňují obavu, že v případě propuštění z vazby na svobodu obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.
Vrchní soud v Praze také nepochybil, když shledal i existenci zákonných podmínek uvedených v §71 odst. 3 věty druhé tr. ř. pro další prodloužení lhůty vazby u obžalovaného M. M. nad dva roky. Pokud trestní stíhání obžalovaného nebylo dosud skončeno, stalo se tak z důvodu, které soudní orgány nemohly ovlivnit, zejména nebylo zjištěno, že by způsobily nedůvodné průtahy ve věci. Lze připomenout, že od pravomocného prodloužení lhůty vazby obžalovaného dne 26. 9. 2001 pokračoval Městský soud v Praze v hlavním líčení, přičemž řízení v prvním stupni bylo ukončeno vyhlášením výše konstatovaného rozsudku a jeho doručením stranám řízení, a o podaných odvoláních bude rozhodovat Vrchní soud v Praze.
Intenzita naplnění i specifická povaha důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. u obžalovaného M. M. činí i v současné době plně opodstatněným závěr, že propuštěním obžalovaného na svobodu by reálně hrozilo nejméně podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. ř.
Také dobu, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obžalovaného M. M. prodloužil (o dva měsíce), lze ve smyslu §71 odst. 3 věty druhé tr. ř. důvodně považovat jako jen nezbytně nutnou k provedení odvolacího řízení.
Pokud obžalovaný ve stížnosti namítá, že je nevinen, tak nutno zdůraznit, že Nejvyššímu soudu nepřísluší v řízení o stížnosti do usnesení o prodloužení vazební lhůty se zabývat těmito námitkami. Ty je nutno uplatnit v rámci odvolacího řízení.
Protože Nejvyšší soud se neztotožnil se stížností obžalovaného M. M., když shledal výrok napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo, zákonnými, tak jeho stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 20. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k