ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.20.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 20/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2001 stížnost obžalovaného D. M., kterou podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 2 Ntv 2/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 100/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného D. M. z a m í t á , protože není důvodná.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 2 Ntv 2/2001 byla prodloužena vazba obžalovaného D. M. do 30. 4. 2001.
Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě obžalovaný D. M. sám i prostřednictvím své obhájkyně stížnost. V odůvodnění stížnosti obžalovaný Vrchnímu soudu v Olomouci vytýká, že se nezabýval původními rozhodnutími, na jejichž podkladě byl obžalovaný vzat do vazby, ani argumenty obžalovaného, které uváděl ve svých stížnostech proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení a v žádostech o propuštění z vazby. Na obsah těchto svých podání odkazuje. Obžalovaný dále zpochybnil existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu i splnění podmínek pro prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. řádu, přičemž podle jeho názoru se vrchní soud existencí těchto podmínek nezabýval a opírá je pouze o předchozí rozhodnutí. Obžalovaný se domnívá, že ani osoby obviněné z daleko závažnější trestné činnosti nestrávily ve vazbě takovou dobu jako on a že z vazby nebude propuštěn až do pravomocného rozhodnutí. Poukázal rovněž na délku trestu odnětí svobody, který mu byl soudem 1. stupně uložen, ve srovnání s dosavadní délkou vazby a dospěl k závěru, že i kdyby zůstala výměra uloženého trestu nezměněna, po zápočtu celé doby vazby by mu zbývalo odpykat pouze 11 měsíců odnětí svobody, přičemž v úvahu přichází i podmíněné propuštění z výkonu trestu, o které zatím požádat nemůže, a dalším prodloužením vazby se tato možnost znovu oddaluje. Obžalovaný tedy dospívá k přesvědčení o neexistenci důvodu vazby, poukazuje na své trvalé i přechodné bydliště, které je orgánům činným v trestním řízení od počátku známé, a zpochybňuje hrozbu vysokého trestu za situace, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody na 4 roky, z něhož má po zápočtu vazby odpykáno 37 měsíců. Ve stížnosti obžalovaný též poukázal na předchozí rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla již tehdy vazba prodlužována s tím, aby byl vytvořen časový prostor pro případné odvolací řízení, které se však neuskutečnilo. Obžalovaný zpochybňuje i význam a závažnost své dřívější trestné činnosti z let 1986 až 1989, která je mu připomínána, zdůrazňuje zásadu presumpce neviny a odvolává se na Listinu základních práv a svobod. Domnívá se, že soud 1. stupně měl k dispozici již dostatečně dlouhou dobu k rozhodnutí, jde již o třetí prodloužení a další prodlužování vazby považuje obžalovaný za účelové a hraničící se zaujatostí vůči jeho osobě. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem obžalovaný navrhl, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušeno a aby byl propuštěn na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost obžalovaného není důvodná.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného D. M. byl Vrchnímu soudu v Olomouci doručen dne 16. 1. 2001, tj. při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. řádu, neboť doba, na kterou bylo naposledy trvání vazby prodlouženo, uplynula až dnem 31. 1. 2001. Návrh podal předseda senátu Okresního soudu v Ostravě, tedy osoba k tomu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. řádu, protože řízení je nyní vedeno u tohoto soudu. Obžalovaný D. M. byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Nt 238/98, se započtením vazby od 29. 6. 1998, a to z důvodů uvedených původně v §67 písm. a), c) tr. řádu (v tehdy platném znění). Nyní se obžalovaný nachází ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, a to poté, co bylo usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 3 T 175/98, konstatováno, že nadále trvá jen uvedený důvod vazby. I ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného podrobně popsány v návrhu předsedy senátu Okresního soudu v Ostravě a v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu. Naposledy byla vazba obžalovaného D. M. prodloužena podle §71 odst. 3 tr. řádu do 31. 1. 2001 usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 2 Ntv 14/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 5 Tvo 135/2000.
Na obžalovaného D. M. (a na spoluobžalovaného Z. S.) byla státním zástupcem dne 22. 5. 2000 podána obžaloba k Okresnímu soudu v Ostravě pro pokus dvou trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, a věc je zde vedena pod sp. zn. 3 T 100/2000. Obžalovanému D. M. je kladeno za vinu, že v rámci svých podnikatelských aktivit a v součinnosti s dalšími osobami chtěl dosáhnout neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, čímž měla českému státu hrozit škoda v celkové výši 969 395 Kč. O této obžalobě bylo rozhodnuto po několikerém odročení hlavního líčení rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 3 T 100/2000, jímž byl obžalovaný D. M. uznán vinným podle obžaloby a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 5 T 19/98. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě si obžalovaný podal odvolání, o kterém zatím nebylo rozhodováno.
Podmínkou prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky podle §71 odst. 3 tr. řádu je existence některého z důvodů vazby podle §67 odst. 1 tr. řádu, přičemž u obžalovaného D. M. se jedná o důvod podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu a spočívá v nebezpečí, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, protože neměl stálé bydliště a hrozí mu vysoký trest. Skutečnosti, v nichž je spatřován tento důvod vazby u obžalovaného D. M., byly podrobně vyloženy s poukazem na konkrétní skutkové okolnosti a důkazy jak v napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak i v předchozích usneseních, kterými byla vazba obžalovaného opakovaně prodloužena na dobu přesahující dva roky. Nejvyšší soud proto ani nyní nepovažuje za nutné cokoli měnit na uvedených závěrech s ohledem na skutečnost, že okolnosti podmiňující existenci vazebního důvodu se nezměnily v tom směru, aby se vazba stala bezpředmětnou. Naopak, obžalovanému již byl citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, a třebaže jde o rozhodnutí, které zatím nenabylo právní moci, hrozba uložení citelného trestu se tím stala zcela reálnou.
Pokud jde o splnění ostatních podmínek podle §71 odst. 3 tr. řádu pro prodloužení vazby na dobu přesahující 2 roky, Nejvyšší soud souhlasí se závěry napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, že obtížnost věci je daná především závažností projednávané trestné činnosti. Tomu pak odpovídá i obsah trestního spisu a rozsah dokazování, které bylo prováděno jak v přípravném řízení, tak i v průběhu hlavního líčení. Proto lze uzavřít, že trestní stíhání nebylo možno ukončit ze závažných důvodů ani ve lhůtě vazby již dvakrát prodloužené nad dobu dvou let. Přitom Nejvyšší soud nezjistil žádné průtahy v řízení, které by snad byly zaviněné pasivitou orgánů činných v trestním řízení, tj. v posuzovaném období postupem soudu 1. stupně. Okresní soud v Ostravě totiž průběžně nařizoval a prováděl odročená hlavní líčení, aniž by mu bylo možné vytknout jakoukoli nečinnost. Rovněž poměrně rozsáhlý rozsudek byl písemně vyhotoven bez zbytečných průtahů.
Vrchní soud v Olomouci dospěl v napadeném rozhodnutí ke správnému závěru též v tom směru, že případným propuštěním obžalovaného D. M. z vazby za okolností, jak byly výše popsány, by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu. U obžalovaného totiž vrchní soud právem shledal důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, a uvedená obava je odůvodněna právě existencí tohoto vazebního důvodu a skutečnostmi, kterými je vyvolán. Všechny okolnosti projednávané trestné činnosti, z jejíhož spáchání je obžalovaný D. M. stále důvodně podezřelý, zejména způsob, jakým měla být provedena, její rozsah a závažnost následků, které tím měly hrozit, činí další trvání vazby obžalovaného nezbytným též proto, aby mohlo být dosaženo účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu. Vyžaduje to totiž zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení uvedeného účelu by nebylo možné za situace, jestliže je zde obava, že by obžalovaný mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu vyhnul.
Pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Olomouci vazbu obžalovaného D. M. prodloužil, shledal ji Nejvyšší soud za naprosto přiměřenou a skutečně jen nezbytně nutnou k tomu, aby mohl odvolací soud prostudovat celý spis, projednat podané odvolání a vyhotovit rozhodnutí. Tomu pak odpovídá prodloužení vazební lhůty prakticky o tři měsíce. Zároveň je však třeba tuto dobu považovat za nejzazší mez trvání vazby obžalovaného a učinit všechna opatření k tomu, aby v ní bylo o jeho odvolání skutečně rozhodnuto.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat námitky obsažené ve stížnosti proti napadenému usnesení, pokud v nich obžalovaný D. M. Vrchnímu soudu v Olomouci vytýká, že se nezabýval původními rozhodnutími, na jejichž podkladě byl obžalovaný vzat do vazby, ani argumenty obžalovaného, které uváděl ve svých stížnostech proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení a v žádostech o propuštění z vazby. K tomu je třeba uvést, že Vrchnímu soudu v Olomouci nepříslušelo, aby napadeným rozhodnutím přezkoumával celé dřívější řízení vedené proti obžalovanému včetně předchozích pravomocných rozhodnutí o vazbě a aby se zabýval jeho návrhy a opravnými prostředky podanými v minulosti. To totiž není účelem postupu vrchního soudu podle §71 odst. 3 tr. řádu a navíc o dřívějších podáních a opravných prostředcích obžalovaného již bylo pravomocně rozhodnuto. Pro splnění podmínek k prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky není rovněž rozhodující, zda a do jaké míry bude dosavadní doba vazby obžalovanému započtena do uloženého trestu odnětí svobody. Z tohoto hlediska je podstatné, že obžalovanému hrozí uložení trestu odnětí svobody ve vyšší výměře, než je délka dosud vykonané vazby, a že v posuzovaném případě nebyly překročeny ani maximální doby vazby podle §71 odst. 4 tr. řádu. Jestliže obžalovaný poukazuje na to, že je mu dalším prodloužením vazby znemožňováno požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu bude uložen, nelze ani s touto námitkou souhlasit. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přichází v úvahu až po pravomocném skončení věci, resp. po právní moci rozsudku, pokud jím bude takový trest uložen, a skutečnost, zda se obžalovaný nyní nachází ve vazbě, nemá žádný negativní vliv na možnost požádat o uvedené rozhodnutí, protože věc zatím stejně nebyla pravomocně skončena. Jde sice skutečně již o třetí prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky, jak upozorňuje obžalovaný, ale to je důsledkem postupu, kterým byla vazba obžalovanému prodlužována vždy o co nejkratší a jen nezbytnou dobu.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti obžalovaného D. M. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že není důvodná. Proto nezbylo, než ji zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 8. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y