ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.79.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 79/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2001 stížnost obžalovaného N. U., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 10 Ntv 11/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 21/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného N. U. z a m í t á.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 10 Ntv 11/01, byla podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaného N. U. do 30. září 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný N. U. prostřednictvím svých obhájců včas stížnost, jíž se domáhá zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby na svobodu. Ve stížnosti poukázal na zákonné podmínky pro prodloužení z vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. s tím, že napadené usnesení je podle jeho názoru neodůvodněné a zřejmě nepřezkoumatelné. Vrchní soud v Praze mohl ztěží odůvodnit neodůvodnitelné, a to neschopnost orgánů činných v trestním řízení dostát svým povinnostem podle §164 tr. ř. a §71 odst. 1 tr. ř., podle nichž musí vyšetřovatel postupovat při vyšetřování tak, aby byly co nejrychleji a v potřebném rozsahu objasněny všechny skutečnosti důležité pro posouzení případu, přičemž vazební věci je nutno vyřizovat přednostně s největším urychlením. Namítl, že v průběhu přípravného řízení docházelo k výrazným průtahům na straně vyšetřovatelů a zřejmě pro neschopnost vyšetřovatele, který mu sdělil obvinění, došlo později k jeho výměně. Ani státní zástupce nevykonával důsledně dozor nad vyšetřováním. Obžalovaný dále uvedl, že vyšetřování v trestní věci nebylo složité, neboť byla vyslechnuta snad desítka svědků, z nichž většina odmítla vypovídat, bylo vypracováno několik jednoduchých znaleckých posudků a proveden překlad odposlechů. Tyto důkazy podle jeho názoru mohly být provedeny v době nepřesahující dva měsíce a nikoli v době přibližně čtrnácti měsíců. Obžalovaný proto odmítl závěr soudu o obtížnosti věci, jež má být dána charakterem trestné činnosti. Není dána ani další podmínka uvedená v §71 odst. 3 tr. ř. spočívající v tom, že by jeho propuštěním na svobodu bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Jestliže totiž Vrchní soud v Praze rozhodl, že je u obžalovaného dán vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., neznamená to totéž, co má na mysli ustanovení §71 odst. 3 tr. ř., a skutečnost, že je cizincem, nemůže podle něj sama o sobě znamenat, že by jeho propuštěním na svobodu došlo ke zmaření nebo podstatnému ztížení účelu trestního řízení, neboť žije na území České republiky mnoho let a s manželkou V. U. trvale žije v N.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a shledal, že stížnost obžalovaného N. U. není důvodná, neboť Vrchní soud v Praze rozhodl správně jak v otázce existence vazebního důvodu, tak i ohledně podmínek stanovených pro prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky.
Obžalovaný N. U. byl vzat do vazby podle §68 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 6. 1999, sp. zn. 5 Nt 135/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 1999, sp. zn. 6 To 409/99. Vazba byla započtena ode dne 18. 6. 1999 a dvouletá vazební lhůta uvedená v §71 odst. 3 tr. ř. tedy uplynula dne 18. 6. 2001. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 10 To 85/01, bylo z podnětu stížností obžalovaných N. U. a A. U. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 3 T 21/2000, napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušeno v celém rozsahu a rozhodnuto tak, že podle §72 odst. 2 tr. ř. se žádosti obou obžalovaných o propuštění z vazby na svobodu zamítají, neboť u obou obžalovaných nadále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obžalovaný N. U. je tedy v současné době ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 3 T 21/2000, byl obžalovaný N. U. uznán vinným, že společně s obžalovaným A. U. a obžalovaným L. F., po předchozí osobní a telefonické dohodě a ve spojení s dalšími neustanovenými osobami působícími v České republice a osobami známými jen pod jmény T. a E. působícími ve Spolkové republice Německo, poté, co obžalovaný N. U. v době bezprostředně předcházející dni 25. 5. 1999, opatřil od nezjištěné osoby heroin, jenž je uveden v seznamu IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách, přílohy číslo 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, a dohodl se s osobami jménem T. a E. jako odběrateli na dopravení této zásilky do Spolkové republiky Německo, dne 24. 5. 1999 ve večerních hodinách v obci S. P., část V., v bydlišti obžalovaného L. F., obžalovaní N. U. a A. U. provedli úpravu heroinu smícháním s různými příměsemi a slisováním do tvarů kvádrů o rozměrech 170x65x50 mm v železných formách za tím účelem opatřených a uložených u obžalovaného L. F., který pak zajistil konečnou úpravu utvořených čtyř balíčků ukrytím do dvou krabic od džusů Toma a dne 25. 5. 1999 tuto zásilku podle pokynů obžalovaného N. U. obžalovaný L. F. vyvážel osobním automobilem Škoda Felicia, z území České republiky přes dálniční hraniční přechod R. - W. do Spolkové republiky Německo, přičemž po zajištění zásilky při celní kontrole provedené kolem 12.00 hod. téhož dne bylo zjištěno, že balíčky obsahují celkem 1,988 g látky s obsahem 91,45 g heroinu a následně pak bylo zjištěno, že si obžalovaní ještě ponechali v držení dalších 289,3 g látky s obsahem 33,8 g heroinu, kterou měli ukrytou v bydlišti obžalovaného L. F. Obžalovaný N. U. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný N. U. odvolání. Veřejné zasedání, v němž budou projednána odvolání obžalovaného N. U., dalších obžalovaných v této věci a krajského státního zástupce v Plzni, je nařízeno na den 12. 7. 2001.
Nejvyšší soud České republiky především zjistil, že návrh předsedy senátu Krajského soudu v Plzni na prodloužení vazby obžalovaného N. U. byl podán v souladu s §71 odst. 5 tr. ř. a ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky se zcela ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze v tom, že u obžalovaného nadále trvá důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, jak bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 10 To 85/01. Obžalovaný N. U. je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za nějž mu hrozí uložení trestu od deseti do patnácti let. Obžalovanému již byl uložen, byť nepravomocně, trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, čímž je hrozba vysokého trestu zvýrazněna. Nelze přehlédnout, že vzhledem k charakteru trestné činnosti obžalovaného, která měla být páchána ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, tedy v součinnosti s cizími státními příslušníky, s nimiž byl obžalovaný delší dobu v kontaktu, je dána důvodná obava, že v případě propuštění z vazby na svobodu by obžalovaný mohl uprchnout do ciziny, nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo vysokému trestu vyhnul. Na tom nic nemění skutečnost, že má trvalé bydliště na území České republiky.
V posuzované věci Nejvyšší soud České republiky shledal, že jsou dány i další podmínky uvedené v §71 odst. 3 tr. ř. pro prodloužení vazby, neboť s přihlédnutím k charakteru a závažnosti trestné činnosti obžalovaného, trvajícímu důvodu vazby i okolnostem případu, je zřejmé, že propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, jímž je podle §1 odst. 1 tr. ř. zejména náležité zjištění trestných činů, spravedlivé potrestání pachatelů i zájem na předcházení a zamezování trestné činnosti. Nejvyšší soud České republiky nepřisvědčil námitkám obžalovaného, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, ani tomu, že trestní stíhání mohlo být skončeno s ohledem na rozsah provedených důkazů, do dvou měsíců. Je nepochybné, že ani znalecké posudky ani velký rozsah odposlechů nemohly být v této lhůtě provedeny, nehledě ani k dalším důkazům, které byly v přípravném řízení prováděny, jak ohledně trestné činnosti obžalovaného N. U., tak ve vztahu ke spoluobžalovaným A. U. a L. F. Nejvyšší soud České republiky neshledal ve věci závažné průtahy v činnosti orgánů činných v trestním řízení. Nelze ani přehlédnout, že celková doba řízení v této věci byla objektivně závislá též na častém rozhodování o žádostech obžalovaného N. U., ale i dalších obžalovaných, o propuštění z vazby na svobodu a o jejich stížnostech proti zamítavým rozhodnutím o těchto žádostech, byť obžalovaný N. U., ale i ostatní obžalovaní realizovali své právo podle §72 odst. 2 tr. ř. žádat kdykoliv o propuštění z vazby na svobodu.
Dobu do 30. září 2001 považuje Nejvyšší soud České republiky, vzhledem ke stadiu trestního stíhání obžalovaného, za dobu nezbytně nutnou ke skončení trestního stíhání obžalovaného z těch důvodů, na které poukázal Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky zamítl stížnost obžalovaného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 26. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek