ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.93.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 93/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2001 stížnosti obžalovaných P. P., a R. R. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 3 Ntv 9/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 17/2000, a rozhodl takto:
1. Podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu se stížnost obžalovaného P. P. z a m í t á , protože byla podána opožděně.
2. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného R. R. K. z a m í t á , protože není důvodná.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 3 Ntv 9/2001, byla prodloužena vazba obžalovaných P. P. a R. R. K. do 30. 11. 2001.
Proti tomuto usnesení podali stížnost oba obžalovaní. Obžalovaný P. P. nesouhlasí s napadeným usnesením, pokud se v jeho odůvodnění poukazuje na možnost jeho pokračování v trestné činnosti, na obtížnost projednávané věci i na to, že obžalovaný je bez příjmů. Za spekulativní považuje hrozbu pokračování v trestné činnosti a s odkazem na povahu a okolnosti jeho dřívějšího odsouzení uzavírá, že na tehdy spáchaný trestný čin se vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, jejíž text obžalovaný připojil v příloze ke stížnosti, proto nesouhlasí s tvrzením vrchního soudu o tom, že by se dopustil nyní projednávaného činu ve zkušební době. Argumentace o obtížnosti věci je podle obžalovaného P. P. založena na nedostatku jakéhokoli přímého důkazu o jeho vině a průtahy shledává v souvislosti s vrácením věci vyšetřovateli pro jeho pochybení. Konečně obžalovaný nepopírá, že byl bez příjmů, ale v rozjezdu podnikání mu pomáhali rodiče, přičemž pro počátek si chtěl vyzkoušet finanční přínos podnikání. Z uvedených důvodů tedy obžalovaný P. P. navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí vrchního soudu.
Obžalovaný R. R. K. svou stížnost podal a odůvodnil prostřednictvím svého obhájce i sám. Podle názoru obžalovaného pokračující hlavní líčení ukazuje, že obžaloba byla vypracována na základě svědecké výpovědi získané v rozporu se zákonem a že výpovědi spoluobžalovaných i svědků vyvracejí jeho účast na předmětných leasingových podvodech, přičemž podíl obžalovaného R. R. K. na trestné činnosti může být kvalifikován jen jako podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť jeho činností nemohla vzniknout ani nevznikla škoda většího rozsahu. Důvody uváděné tímto obžalovaným proti prodloužení vazby mají mít oporu v celém dosavadním průběhu hlavního líčení, proto nemůže být omezován další vazbou na svých zákonem chráněných právech. Jak dále obžalovaný zdůraznil, sám nezapříčinil průtahy v řízení a samotná okolnost, že je cizincem, nemůže podle jeho názoru odůvodnit opakované prodloužení vazby. Proto obžalovaný žádá o zrušení napadeného rozhodnutí a navíc činí slib, že se bude na předvolání řádně zúčastňovat všech soudních jednání vedených v této věci.
V obsáhlém odůvodnění stížnosti sepsané samotným obžalovaným R. R. K. tento obžalovaný s poukazem na obsah spisového materiálu a na průběh dosavadního řízení obšírně polemizuje s odůvodněním napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci a namítá nepravdivost jeho argumentů či nepřesnosti v něm uváděné. Obžalovaný zmiňuje konkrétní časové souvislosti, které mají podle jeho názoru svědčit o nedostatečném prostudování spisu vrchním soudem před jeho rozhodnutím o prodloužení vazby. Zdůrazňuje rovněž řadu dalších okolností, na jejichž podkladě je obžalovaný přesvědčen o existenci mnoha závažných procesních i důkazních vad v dosavadním řízení, které mají zpochybňovat jeho zákonnost. Obžalovaný dále popisuje obsah některých důkazů a průběh dokazování u soudu prvního stupně. Popírá svou účast na způsobení škody, která je mu kladena za vinu, a domnívá se, že jsou ignorovány některé důkazy ve spise i další jím navrhované důkazy a že není respektována presumpce neviny. Obžalovaný nesouhlasí s tím, z jakých skutečností jsou u něj dovozovány důvody vazby, protože se může vrátit do svého dřívějšího zaměstnání, na území České republiky se nezdržoval bez povolení, přičemž okolnosti uváděné o jeho zadržení považuje za nepravdivé. Doplnění dokazování, kterým se argumentuje pro nutnost prodloužení vazby, obžalovaný pokládá za účelové průtahy a za výslechy nadbytečných svědků, když navíc mají být vyžádány údajně stejné podklady, které ve spisu již byly, ale vyšetřovatel je podle názoru obžalovaného odstranil na ochranu svědka M. S., jenž měl nepravdivě obvinit obžalovaného R. R. K. z projednávané trestné činnosti. Tento obžalovaný nesouhlasí ani s argumentem o hrozbě zmaření účelu trestního řízení, jak to uvádí odůvodnění napadeného usnesení, protože podle jeho názoru skutečný pachatel trestné činnosti byl usvědčen, ale policií propuštěn, tudíž bylo zabráněno stíhání pravých pachatelů. Závěrem obžalovaný poukázal na své rodinné poměry, zopakoval a dále rozvedl slib řádně se dostavovat k orgánům činným v trestním řízení a zdržovat se na území České republiky. Ke stížnosti pak přiložil další písemnosti již zaslané jiným orgánům.
Nejvyšší soud především zkoumal, zda stížnosti obou obžalovaných byly podány včas, tj. ve lhůtě uvedené v ustanovení §143 odst. 1 tr. řádu, která činí tři dny od oznámení usnesení. Usnesením o prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky podle §71 odst. 3 tr. řádu, o něž v posuzované věci jde, rozhoduje vrchní soud v neveřejném zasedání bez přítomnosti stran (§240 a násl. tr. řádu), proto se toto usnesení oznamuje doručením jeho opisu (§137 odst. 1 věta druhá tr. řádu). Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo v opise doručeno oběma obviněným i jejich obhájcům shodně dne 29. 6. 2001, proto posledním dnem třídenní lhůty k podání stížnosti byl ve smyslu §60 odst. 1 tr. řádu den 2. 7. 2001, kterým bylo pondělí, tudíž konec lhůty nepřipadl na den pracovního klidu ani na den pracovního volna (§60 odst. 3 tr. řádu). Uvedená lhůta k podání stížnosti byla zachovaná i v případě, jestliže stížnost byla v této lhůtě podána jako poštovní zásilka a adresovaná soudu, u něhož má být podána nebo který má ve věci rozhodnout [§60 odst. 4 písm. a) tr. řádu], anebo jestliže stížnost byla v třídenní lhůtě učiněna u ředitele věznice, kde je ten, kdo stížnost podal, ve vazbě [§60 odst. 4 písm. d) tr. řádu]. Ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 3 Ntv 9/2001, splňuje zmíněné zákonné podmínky pouze stížnost podaná obžalovaným R. R. K., protože jako poštovní zásilka byla podána k poštovní přepravě dne 2. 7. 2001, tj. v poslední den třídenní lhůty, a byla adresovaná Vrchnímu soudu v Olomouci, což je v souladu s ustanovením §143 odst. 1 tr. řádu. Naopak, stížnost obžalovaného P. P. byla podána opožděně, protože podle jasně patrného otisku razítka byla předána k poštovní přepravě věznici až dne 3. 7. 2001, přičemž jako poštovní zásilka byla podána na poště dne 4. 7. 2001. I kdyby Nejvyšší soud vycházel z prvního data z obou uvedených (3. 7. 2001), tj. z verze pro obžalovaného P. P. příznivější, stejně jde o den po uplynutí zákonné třídenní lhůty, která – jak bylo výše vyloženo – skončila dnem 2. 7. 2001.
Proto Nejvyšší soud podle §147 odst. 1, 2 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, jen z podnětu včas podané stížnosti obžalovaného R. R. K., a to v rozsahu týkajícím se tohoto obžalovaného. Nejvyšší soud však shledal, že stížnost obžalovaného R. R. K. není důvodná, protože Vrchní soud v Olomouci rozhodl v napadeném usnesení v souladu se zákonem, vadami netrpí ani řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a rozhodnutí je též náležitě odůvodněno. Přitom je třeba upozornit, že v tomto řízení o stížnosti proti napadenému rozhodnutí mohl Nejvyšší soud přezkoumávat jen řízení následující po předchozím pravomocném rozhodnutí o prodloužení vazby nad dva roky, o němž je zmínka dále, a nikoli i toto dřívější rozhodnutí ani řízení mu předcházející (viz rozhodnutí publikované pod č. 47/1998 Sb. rozh. tr.).
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného R. R. K. byl podán dne 25. 6. 2001, tj. při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. řádu, neboť trvání vazby bylo předchozím rozhodnutím prodlouženo do 13. 7. 2001. Návrh podal předseda senátu Krajského soudu v Brně, tedy osoba k tomu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. řádu, protože v době podání návrhu probíhalo řízení právě před uvedeným soudem. Obžalovaný R. R. K. byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 7 Nt 3856/99, se započtením vazby od 28. 4. 1999. Do vazby byl vzat z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, které jsou u něj shledávány dosud. Naposledy byla vazba obžalovaného R. R. K. prodloužena na dobu přesahující dva roky usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 3 Ntv 2/2001, a to do 13. 7. 2001. I ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného podrobně popsány v návrhu předsedy senátu na prodloužení vazby i v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu.
Na obžalovaného R. R. K. a na dalších osm osob byla dne 29. 8. 2000 ke Krajskému soudu v Brně podána obžaloba, která tomuto obžalovanému klade za vinu spáchání trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Podstata prvního z těchto trestných činů je shledávána v tzv. leasingových podvodech s motorovými vozidly a obžalovaný R. R. K. se měl podle obžaloby v jejich rámci podílet – spolu s dalšími obžalovanými – na způsobení škody v celkové výši téměř 5 milionů korun. Druhým z uvedených trestných činů pak měla být způsobena škoda ve výši přes 360 000 Kč. O obžalobě rozhodoval Krajský soud v Brně v hlavním líčení, které muselo být s ohledem na počet spoluobžalovaných a na rozsah prováděného dokazování opakovaně odročováno, přičemž naposledy bylo odročeno na den 21. 8. 2001, kdy lze očekávat ukončení dokazování a vyhlášení rozsudku.
Důvody vazby obžalovaného R. R. K. podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu byly podrobně vyloženy jak v napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak již v předchozím rozhodnutí téhož soudu, kterým byla vazba obžalovaného prodloužena do 13. 7. 2001. Nejvyšší soud tedy ani nyní nepovažuje za nutné cokoli měnit na uvedených závěrech s ohledem na dobu, která od tohoto prodloužení vazby uplynula, a na skutečnost, že okolnosti podmiňující existenci vazebních důvodů se nezměnily v tom směru, aby se vazba stala bezpředmětnou. Obžalovanému R. R. K. skutečně zatím hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, jehož výměra s ohledem na všechna rozhodující hlediska – potvrdí-li se spáchání trestné činnosti tímto obžalovaným – by patrně nemohla být u dolní hranice příslušné trestní sazby, která je podle §250 odst. 4 tr. zák. v rozmezí od 5 do 12 let. Nebezpečí útěku nebo skrývání se obžalovaného pak v souvislosti s tím může hrozit nejen v důsledku nedostatečných vazeb tohoto obžalovaného k území České republiky, ale též vzhledem k povaze a způsobu spáchání trestné činnosti, která mu je kladena za vinu, a k okolnostem zadržení obžalovaného. Rovněž důvodně je u obžalovaného spatřováno nebezpečí z pokračování v trestné činnosti, neboť podle obžaloby měl obžalovaný R. R. K. spáchat dva závažné úmyslné trestné činy, přičemž u závažnějšího z nich – trestného činu podvodu – se mělo jednat o více dílčích jednání páchaných v období přesahujícím půl roku. Jinak lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení i na předchozí usnesení Vrchního soudu v Olomouci, v nichž byly důvody vazby podrobně vyloženy s poukazem na další konkrétní skutečnosti a důkazy.
Pokud obžalovaný R. R. K. v podané stížnosti upozorňuje na důkazní situaci vyplývající z obsahu spisu a na nedostatky dosavadního průběhu jeho trestního stíhání, nemohl Nejvyšší soud akceptovat význam těchto námitek pro další trvání důvodů vazby obžalovaného. Ze spisového materiálu především vyplývá zatím dostatečně důvodné podezření, že obžalovaný R. R. K. se mohl dopustit trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jak je mu to kladeno za vinu podanou obžalobou, a toto podezření nebylo zcela vyvráceno ani důkazy dosud provedenými před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud však k tomu připomíná, že v tomto řízení o stížnosti proti usnesení o prodloužení vazby nemůže předjímat rozhodnutí soudů nižších stupňů o vině obžalovaného R. R. K. a není oprávněn posuzovat, zda obžalovaný skutečně spáchal žalované trestné činy či nikoli, jak mají být tyto činy právně kvalifikovány a zda, popřípadě jakými procesními nedostatky trpí přípravné řízení nebo řízení před soudem prvního stupně. To je věcí soudu prvního stupně, který tak učiní na základě výsledků celého hlavního líčení, případně i soudu druhého stupně, bude-li rozhodovat o opravných prostředcích.
Rozhodnutím o vazbě tedy není nijak presumováno rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného, protože tyto otázky budou předmětem samostatného posuzování nezávisle na skutečnosti, zda se obžalovaný nachází ve vazbě či nikoli. Primárním účelem vazby jako zajišťovacího institutu totiž je, aby byl obžalovaný k dispozici orgánům činným v trestním řízení pro úspěšné a co nejrychlejší provedení úkonů trestního řízení a případně i pro výkon uloženého trestu, bude-li pravomocně odsouzen. Na druhé straně vazba má obžalovanému zabránit v jednání předpokládaném v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, proto její důvodnost není podmíněna důkazy, že si obžalovaný tímto způsobem již skutečně počínal, ale postačí k tomu hrozba takové možnosti, která je zatím u obžalovaného R. R. K. z výše uvedených důvodů opodstatněná.
Pokud jde o podmínky podle §71 odst. 3 tr. řádu pro prodloužení vazby na dobu přesahující 2 roky, Nejvyšší soud souhlasí se závěry napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, že obtížnost věci je daná především rozsahem projednávané trestné činnosti, když ve věci je stíháno spolu 9 obžalovaných za celkem 12 trestních útoků, kterými měla být způsobena mnohamilionová škoda na majetku. Tomu pak odpovídá i rozsah trestního spisu a rozsah dokazování, které bylo třeba provést jak v přípravném řízení, kde byla vyčerpána podstatná část z dvouleté doby vazby, tak i v průběhu hlavního líčení. Proto lze uzavřít, že trestní stíhání v posuzované věci nebylo možno ze závažných důvodů ukončit ani v prodloužené lhůtě vazby nad dobu dvou let. Přitom Nejvyšší soud nezjistil žádné průtahy v řízení, které by snad byly zaviněné nečinností orgánů činných v trestním řízení, tedy v posuzovaném období nečinností soudu. Naopak, Krajský soud v Brně průběžně pokračoval v hlavním líčení a pokud ho bylo třeba opakovaně odročovat, stalo se tak s ohledem na celkový rozsah prováděného dokazování a na potřebu jeho doplňování. Jinak i zde lze odkázat na příslušnou část odůvodnění napadeného usnesení.
Z toho, co již bylo konstatováno, rovněž vyplývá, že případným propuštěním obžalovaného R. R. K. z vazby za uvedených okolností by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu. Jak je zřejmé, u obžalovaného vrchní soud právem shledal důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, jejichž charakter a skutečnosti, kterými jsou vyvolány, takovou obavu odůvodňují. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména ke způsobu, jakým měla být provedena, a k rozsahu a závažnosti následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné za situace, jestliže je zde obava, že by obžalovaný R. R. K. mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, anebo dále pokračovat v trestné činnosti.
Uvedené důvody rovněž neumožnily akceptovat písemný slib obžalovaného, jehož přijetí v tomto řízení před Nejvyšším soudem nepřichází v úvahu, neboť je zde posuzovaná zákonnost napadeného rozhodnutí vrchního soudu zásadně podle stavu, který existoval v době jeho vydání (kdy zde nabídka slibu nebyla), a případné pozdější změny důvodnosti vazby - i s přihlédnutím k nabídce slibu - jsou věcí rozhodnutí soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího, pokud budou rozhodovat o vazbě obžalovaného. Se zřetelem na závažnost popsaných okolností, z nichž je dovozována existence důvodů vazby a hrozba zmaření dosažení účelu trestního stíhání v případě propuštění obžalovaného na svobodu, pak nemůže mít nabídka slibu učiněná v podané stížnosti význam takové nové skutečnosti (§145 odst. 2 tr. řádu), která by byla způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí o prodloužení vazby obžalovaného R. R. K.
Pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Olomouci vazbu obžalovaného R. R. K. prodloužil, shledal ji Nejvyšší soud za naprosto přiměřenou a skutečně jen nezbytně nutnou k tomu, aby mohl soud prvního stupně dokončit hlavní líčení, vyhlásit rozsudek, písemně vyhotovit vyhlášený rozsudek a doručit jeho opisy stranám. Povaze, rozsahu a časové náročnosti těchto procesních úkonů, jakož i složitosti projednávané trestní věci pak odpovídá prodloužení vazební lhůty o necelých pět měsíců.
Konečně Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obžalovaného R. R. K., pokud v podané stížnosti vyslovuje podezření z nedostatečného časového prostoru Vrchního soudu v Olomouci k rozhodnutí o návrhu na prodloužení vazby a v důsledku toho pokládá napadené rozhodnutí za učiněné bez dostatečné znalosti obsahu spisu. Jednak – jak je výše podrobně vyloženo – usnesení vrchního soudu odpovídá obsahu spisového materiálu a všem rozhodujícím okolnostem z něj vyplývajícím, třebaže je nezadatelným právem obžalovaného, aby měl zcela odlišný názor na jejich hodnocení. Navíc skutečnost, že návrh na prodloužení vazby byl podán dne 25. 6. 2001 a rozhodnuto o něm bylo dne 28. 6. 2001, sama o sobě nevypovídá o tom, jakou pozornost věci věnoval vrchní soud, zejména když byl limitován – podobně jako ostatní orgány činné v této trestní věci – ustanovením §71 odst. 1 tr. řádu, aby vazební věci vyřizoval přednostně s největším urychlením.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti obžalovaného P. P. tak, že byla podána opožděně, proto ji podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu bez přezkoumání napadeného usnesení ve vztahu k tomuto obžalovanému zamítl. Pokud jde o stížnost obžalovaného R. R. K., po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyšší soud nedospěl k závěru o důvodnosti této stížnosti, proto ji zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 19. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y