ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.111.2001.1
sp. zn. 5 Tz 111/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. října 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. V. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 5 To 481/99, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 42/99, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu takto:
Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 5 To 481/99, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §254 odst. 1, §256 a §259 odst. 3 tr. řádu v neprospěch obviněného V. V. M.
Citovaný rozsudek se zrušuje . Zrušuje se též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. 29 T 42/99. Zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušené rozsudky obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. 29 T 42/99, byl obviněný V. V. M. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tohoto rozsudku dopustil tím, že dne 31. 8. 1998 kolem 05.10 hod. v P. v ulici S. chytil zezadu oběma rukama za krk poškozenou Z. M., škubl s ní tak, že ji povalil na zem, kde si na ni klekl, avšak poškozená se bránila a křičela, čehož se zalekl a z místa činu utekl. Dále byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že
a) dne 31. 8. 1998 kolem 05.25 hod. v P. na Č. ulici, poblíž ulice S. přistoupil zezadu k poškozené J. Š., uchopil ji jednou rukou kolem krku a druhou ji zacpal ústa, odtlačil ji na travnatý svah vedle chodníku, zde ji povalil na zem, stáhl z ní kalhoty a spodní prádlo a přes její odpor na ní vykonal soulož, přičemž ji celou dobu přiškrcoval,
b) dne 1. 9. 1998 v době kolem 05.50 hod. v P. mezi ulicemi L. a Č. došel zezadu k poškozené L. D., chytil ji pod krkem, povalil ji na zem, přes její odpor ji svlékl a násilím na ni vykonal soulož,
c) dne 16. 9. 1998 kolem 06.25 hod. v Praze 10 na louce u ulice Č. přistoupil zezadu k poškozené M. A., chytil ji za krk, otočil ji a povalil do trávy a se slovy „nekřič, nebo tě uškrtím a zabiju“ ji přinutil, aby mu třela pohlaví úd, přitom ji stáhl kalhoty a spodní prádlo a přes její odpor na ní vykonával soulož, avšak k vyvrcholení nedošlo, neboť byl vyrušen a z místa činu utekl.
Konečně byl týmž rozsudkem obviněný V. V. M. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že
a) dne 16. 9. 1998 kolem 06.40 hod. v Praze 10 na křižovatce ulic S. a Č. poblíž benzinového čerpadla E. slovně obtěžoval poškozenou D. L., vyzýval ji k pohlavnímu styku a přitom před ní masturboval,
b) dne 16. 9. 1998 kolem 06.45 hod. na křižovatce ulic S. a Č. poblíž benzinového čerpadla E. slovně obtěžoval poškozenou J. S., vyzýval ji k pohlavnímu styku a přitom před ní masturboval.
Za to byl obviněný V. V. M. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný V. V. M. a v jeho neprospěch státní zástupce. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 5 To 481/99, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že obviněného V. V. M. uznal vinným trestným činem znásilnění dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle §241 odst. 1 tr. zák., §8 odst. 1 a §241 odst. 1 tr. zák., a to na tom skutkovém základě, že
1. dne 31. 8. 1998 kolem 05.10 hod. v P. v ulici S. chytil zezadu oběma rukama za krk poškozenou Z. M., škubl s ní tak, že ji povalil na zem, kde si na ni klekl, avšak poškozená se bránila a křičela, čehož se zalekl a z místa činu utekl,
2. dne 31. 8. 1998 kolem 05.25 hod. v P. na Č. ulici, přistoupil zezadu k poškozené J. Š., uchopil ji jednou rukou kolem krku a druhou ji zacpal ústa, odtlačil ji na travnatý svah vedle chodníku, zde ji povalil na zem, stáhl z ní kalhoty a spodní prádlo a přes její odpor na ní vykonal soulož, přičemž ji celou dobu přiškrcoval,
3. dne 1. 9. 1998 v době kolem 05.50 hod. v P. mezi ulicemi L. a Č. došel zezadu k poškozené L. D., chytil ji pod krkem, povalil ji na zem, přes její odpor ji svlékl a násilím na ni vykonal soulož,
4. dne 16. 9. 1998 kolem 06.25 hod. v P. na louce u ulice Č. přistoupil zezadu k poškozené M. A., chytil ji za krk, otočil ji a povalil do trávy a se slovy „nekřič, nebo tě uškrtím a zabiju“ ji přinutil, aby mu třela pohlaví úd, přitom ji stáhl kalhoty a spodní prádlo a přes její odpor na ní vykonával soulož, avšak k vyvrcholení nedošlo, neboť byl vyrušen a z místa činu utekl.
Za to a za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný V. V. M. uznán vinným nedotčeným výrokem o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání obviněného V. V. M. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. V. M. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §254 odst. 1, §256 a §259 odst. 3 tr. řádu, ke kterému mělo dojít v neprospěch obviněného. V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na znění uvedených ustanovení, zrekapituloval dosavadní průběh trestního stíhání obviněného V. V. M. a obsah rozhodnutí učiněných v jeho rámci. Jak dále ministr spravedlnosti zdůraznil, k pochybení došlo v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně v tom, že nebyl vypracován znalecký posudek z odvětví sexuologie, přestože znalec psycholog se specializací klinické psychologie a sexuologie ve svém posudku konstatuje podezření na sexuální deviaci obviněného ve smyslu patologické sexuální agresivity, která ovšem nebyla vyšetřením prokázána, neboť obviněný neposkytl věrohodné údaje a znalec neměl k dispozici dostatek dat k diagnóze. Ministr spravedlnosti rovněž namítá skutečnost, že znalci provedli vyšetření obviněného bez přítomnosti tlumočníka, přestože jejich znalosti ruštiny jsou pouze běžné a obviněný český jazyk neovládá. Přitom zjištění, zda obviněný trpí uvedenou sexuální poruchou, je nezbytné pro posouzení jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností.
Odvolacímu soudu ministr spravedlnosti vytýká, že uvedené pochybení neodstranil, ale rozhodnutí navíc zatížil další nezákonností, když neprováděl žádné doplňující dokazování a přesto útok obviněného na Z. M. dne 31. 8. 1998 právně posoudil jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Přitom Z. M. nikdy neuváděla skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obviněný se ji pokusil znásilnit, a takovýto úmysl obviněného nevyplývá ani z jiných důkazů. Ministr spravedlnosti rovněž nesouhlasí s dalším závěrem odvolacího soudu, podle kterého se obviněný dopustil uvedenými útoky proti poškozeným jediného pokračujícího trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., a to zčásti ve stadiu pokusu, protože se nepochybně nejednalo o jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu, ale o skutky samostatné.
Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného V. V. M., a to v podstatě v těch směrech, jak mu vytýká stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Obžalobou bylo obviněnému V. V. M. kladeno za vinu spáchání tří trestných činů, jak jimi byl uznán vinným výše citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10. Jde o trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Z charakteru i ze skutkových okolností zejména trestných činů znásilnění a výtržnictví je patrné, že je měl obviněný spáchat se zjevnou sexuální motivací, resp. že tyto trestné činy mohly být ovlivněny sexuální agresivitou obviněného. To ostatně vyplývá i ze závěrů psychiatrického znaleckého posudku zpracovaného znalci poté, co byl vyšetřen duševní stav obviněného. Znalci – psychiatři neshledali u obviněného žádnou duševní chorobu nebo poruchu, charakterizují ho však jako simplexní a nevyrovnanou osobnost, agresivní, s vysoce suspektní sexuální agresivitou, která může směřovat až k patologické sexuální agresivitě. Podezření na možnost patologické sexuální agresivity obviněného pak vyslovuje i znalec psycholog. Za této situace tedy bylo nezbytné, aby byl obviněný V. V. M. vyšetřen znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, a aby byl poté zpracován k osobě obviněného znalecký posudek tohoto zaměření. To se ovšem nestalo. Nutnost doplnění dokazování znaleckým posudkem z odvětví sexuologie je zřejmá i ze zmíněných závěrů znalců z odvětví psychiatrie, kteří ve svém posudku podmiňují zjištění, zda byly ovládací schopnosti obviněného podstatně snížené, právě tím, že obviněný trpí patologickou sexuální agresivitou. Otázku, zda je tomu skutečně tak, ovšem znalci z oboru psychiatrie sami nemohli řešit, protože jde o problematiku náležející do oboru sexuologie (srov. rozhodnutí pod č. 41/1976, str. 242 Sb. rozh. tr.), na což ostatně výslovně upozornil znalec MUDr. J. N. při výslechu u hlavního líčení.
Nebyl-li tedy v posuzované věci obviněný V. V. M. podroben sexuologickému vyšetření a není-li k dispozici znalecký posudek tohoto zaměření, nelze považovat provedené dokazování za úplné, protože – jak je patrné i z psychiatrického znaleckého posudku – na zjištění, zda obviněný V. V. M. trpí určitou sexuální poruchou, popřípadě jakou, je závislé posouzení jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností (a míry jejich případného snížení) jako okolností, od nichž se odvíjí příčetnost obviněného, která je podle §12 tr. zák. podmínkou trestní odpovědnosti obviněného za trestné činy kladené mu za vinu.
V uvedených souvislostech se Nejvyšší soud ztotožnil i s námitkou ministra spravedlnosti, pokud ve stížnosti pro porušení zákona vytýkal, že znalci provedli vyšetření obviněného bez přítomnosti tlumočníka. Povinnost přibrat tlumočníka podle §28 tr. řádu nelze omezovat jen na případy, kdy je obviněný, který prohlásil, že neovládá jazyk, v němž se jednání vede, vyslýchán orgánem činným v trestním řízení podle §91 a násl., §207 a §208 tr. řádu. Tlumočníka je třeba přibrat i při provádění všech dalších úkonů trestního řízení, jestliže se má přetlumočit obsah jiných ústních projevů nebo písemností, aby jim rozuměly jak orgány činné v trestním řízení, tak i obviněný a ostatní osoby zúčastněné při provádění určitého úkonu. Přitom za úkon trestního řízení se považuje též vyšetření obviněného znalci z oboru zdravotnictví a příslušného odvětví. Bylo-li tedy skutečně vyšetření obviněného znalci – psychiatry nebo psychologem poznamenáno určitou jazykovou bariérou, jak namítá obviněný, měl být i k tomuto úkonu přibrán tlumočník, pokud znalci spolehlivě neovládají jazyk, kterým obviněný mluví.
Důvodné jsou rovněž výhrady stížnosti pro porušení zákona směřující proti tomu, jak ve věci rozhodl Městský soud v Praze, který nejenže z podnětu podaných odvolání náležitě nereagoval na výše uvedené nedostatky, ale sám rozhodl v rozporu se zákonem v dalších směrech. Jde především o otázku právního posouzení útoku obviněného V. V. M. proti poškozené Z. M. ze dne 31. 8. 1998, který byl soudem prvního stupně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., zatímco odvolací soud v něm spatřoval (spolu s dalšími útoky) jeden z případů dílem nedokonaného trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. Poškozená Z. M. přitom ve své svědecké výpovědi, kterou podrobně reprodukoval soud prvního stupně i odvolací soud v napadeném rozsudku, neuváděla žádné skutečnosti, jež by mohly odůvodnit závěr, že i tuto poškozenou se obviněný snažil znásilnit, resp. že násilím, kterého se proti ní dopustil, sledoval záměr, aby ji donutil k vykonání soulože proti její vůli. Jak je z výpovědi poškozené Z. M. patrné, slovní projevy obviněného i způsob jeho jednání takový závěr nepotvrzují, protože obviněný tuto poškozenou nevybízel k pohlavnímu styku, neosahával ji, nesnažil se ji svléknout a od svého násilného jednání upustil, aniž byl jinou osobou vyrušen (na rozdíl od dalších případů). Závěr odvolacího soudu, že jde o jednání obdobné jako v dalších případech znásilnění a že se i v tomto případě snažil o znásilnění poškozené Z. M., tedy nemá žádný skutkový podklad a není důkazně podložen.
Navíc uvedený závěr učinil Městský soud v Praze jako soud odvolací za situace, kdy sám neprováděl žádné důkazy v odvolacím řízení, a přesto se ohledně útoku proti poškozené Z. M. odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nejde jen o pouhou změnu v právní kvalifikaci, jak se domnívá odvolací soud, protože součástí skutkového stavu, který je podkladem pro rozhodnutí o vině, musí být i zjištění všech skutkových okolností, z nichž lze usuzovat na subjektivní stránku určitého trestného činu, a má-li jít o pokus tohoto trestného činu, pak je třeba, aby měl soud ve skutkových zjištěních podklad nejen pro závěr, že obviněný jednal úmyslně, ale též že jeho úmysl směřoval k následku, který je relevantní právě pro takový trestný čin. V posuzovaném případě tedy závěr odvolacího soudu o tom, že jednání obviněného V. V. M. směřovalo ke znásilnění poškozené Z. M., nejenže nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jak již bylo výše uvedeno, ale odvolací soud se zde odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, pokud dovodil existenci skutečností odůvodňujících existenci zmíněného úmyslu obviněného.
Nejvyšší soud spatřuje nedostatek napadeného rozhodnutí rovněž v tom směru, jestliže v něm odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – výslovně neuvedl, zda jednání obviněného V. V. M. posouzené jako trestný čin znásilnění dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §241 odst. 1 tr. zák. a §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. považuje za jeden trestný čin spáchaný ve formě pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. Pokud tomu tak bylo, chybí zde argumenty, z jakých důvodů by mělo jít o pokračování a proč se nejedná o samostatné skutky. Ani stížnost pro porušení zákona, která v tomto jednání spatřuje samostatné skutky, však neobsahuje bližší odůvodnění a omezuje se na pouhé tvrzení.
Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §254 odst. 1, §256 a §259 odst. 3 tr. řádu, k němuž došlo v neprospěch obviněného V. V. M. tím, že soudy obou stupňů jej uznaly vinným z trestných činů, ačkoli pro takové rozhodnutí nebyl v celém rozsahu dostatečně zjištěn skutkový stav a některé z provedených důkazů nebyly správně hodnoceny. Přitom odvolací soud nesplnil důsledně svou přezkumnou povinnost, zmíněné vady řízení ani rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, přestože správně z podnětu odvolání zrušil uvedený rozsudek, ovšem sám rozhodl na podkladě skutkového stavu zatíženého uvedenými vadami. Podle §269 odst. 2 tr. řádu pak Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, napadený stížností pro porušení zákona, zrušil a zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, neboť i ten byl vydán v řízení, které vykazuje částečně stejné vady jako odvolací rozhodnutí. Zároveň byla zrušena i další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, jestliže jejich zrušením pozbyla podkladu.
Protože ve věci je nutno učinit rozhodnutí nové, přikázal Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. řádu Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jeho úkolem bude pokračovat v trestním řízení proti obviněnému V. V. M. na podkladě podané obžaloby a opětovně o ní rozhodnout v souladu se zákonem tak, aby, odstranil všechny vytýkané vady, doplnil dokazování v naznačených směrech, provedené důkazy pečlivěji než dosud vyhodnotil, a tím se náležitě vypořádal i s obhajobou obviněného a přesvědčivě reagoval na jeho námitky. S přihlédnutím k charakteru konstatovaného porušení zákona a k tomu, že řízení před soudem bude třeba provést znovu (byť lze vycházet i z ostatních důkazů již řádně provedených v hlavním líčení), Nejvyšší soud nepovažoval za vhodné, aby v tomto stadiu řízení předjímal, jak má být o podané obžalobě rozhodnuto a vyjadřoval se k hodnocení jiných, dosud opatřených důkazů.
Jelikož Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen výlučně v neprospěch obviněného V. V. M., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§273 tr. řádu).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y