ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.164.2001.1
sp. zn. 5 Tz 164/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 25. července 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. K., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, ze dne 22. 12. 2000, ČVS: ÚVP-603/40-413-2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 22. 12. 2000, ČVS: ÚVP-603/40-413-2000, a v řízení, jež mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného M. K.
Toto usnesení se zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie České republiky, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy se přikazuje , aby věc potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy (dále jen „vyšetřovatel\"), ze dne 22. 12. 2000, ČVS: ÚVP-603/40-413-2000, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného M. K. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit tím, že dne 25. 10. 2000 v 17.50 hod. v P., M. ulici, v prostoru zastávky tramvaje V. n., ve směru jízdy od R. ulice při provozu jím řízeného vlastního osobního automobilu Ford Sierra vjel na tramvajové koleje a při objíždění nástupního ostrůvku zleva se střetl s chodkyní Ž. K., která vstoupila do kolejiště tramvaje mimo přechod pro chodce zprava ke směru jízdy automobilu, přičemž došlo ke vzájemnému střetu chodkyně s automobilem a Ž. K. utrpěla zranění, které bylo soudním znalcem posouzeno jako těžká újma na zdraví a na automobilu vznikla škoda. Proti tomuto usnesení podala poškozená Ž. K. stížnost, která byla usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 3 Zt 706/2000, zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána osobou neoprávněnou. Usnesení vyšetřovatele nabylo právní moci dne 9. 1. 2001 (na usnesení je však nesprávně vyznačena právní moc dne 11. 1. 2001).
Proti usnesení vyšetřovatele podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Vytkl v ní, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného M. K. Ministr spravedlnosti nesouhlasil se závěrem vyšetřovatele v odůvodnění napadeného usnesení, že obviněný sice porušil ustanovení §11 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, když nástupní ostrůvek objížděl vlevo, aniž k tomu měl důvod, a přesto vyšetřovatel dospěl k závěru, že toto porušení pravidel silničního provozu není v příčinné souvislosti se zraněním poškozené. Podle ministra spravedlnosti bylo provedeným vyšetřování jednoznačně prokázáno, že obviněný v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, objížděl nástupní ostrůvek vlevo, aniž by mu cokoli bránilo v jízdě vpravo podél nástupního ostrůvku. Při této jízdě obviněný svým vozidlem zachytil zprava přecházející chodkyni Ž. K., která utrpěla zlomeninu spodiny lebeční, pohmoždění hlavy, otevřenou zlomeninu pravé kosti holenní s posunem úlomků a další zranění, která znalec kvalifikoval jako těžkou újmu na zdraví s dobou pracovní neschopností delší než 6 týdnů. Přitom hrubé porušení pravidel silničního provozu obviněným bylo příčinou dopravní nehody, když poškozená nemohla předpokládat, že po tramvajových kolejích a navíc při objíždění nástupního ostrůvku vlevo, tedy v místech, kde se obvykle vůbec nejezdí, bude projíždět motorové vozidlo řízené obviněným. Protože vyšetřovatel tyto skutečnosti náležitě nevyhodnotil, dospěl k nesprávnému závěru, že obviněný nenese vinu na dopravní nehodě a zranění poškozené, a zastavil trestní stíhání obviněného, porušil tím podle názoru ministra spravedlnosti zákon ve prospěch obviněného M. K.
Ministr spravedlnosti České republiky proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. vytýkaná porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal vyšetřovateli, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\"), přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil že zákon byl porušen ve prospěch obviněného M. K. K tomuto závěru dospěl na základě následujících skutečností:
Vyšetřovatel odůvodnil své rozhodnutí tím, že v průběhu vyšetřování se nepodařilo obviněnému M. K. prokázat porušení některého z ustanovení zákona č. 12/1997 Sb., ve znění vyhl. č. 99/1989 Sb., které by bylo v příčinné souvislosti s následkem dopravní nehody. Nebylo proto možno dovodit naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. i přesto, že skutek ve svém následku vykazuje znaky uvedeného trestného činu. Poškozená chodkyně mohla zabránit střetu v případě, kdyby se na ostrůvku před vstupem do kolejiště zastavila, neboť v době, kdy vstupovala na tramvajový pás, mohla na krátkou vzdálenost, menší než deset metrů, spatřit zleva přijíždějící automobil a uvědomit si nebezpečí. Současně vyšetřovatel uvedl, že svědecky nebyla potvrzena obhajoba obviněného pro jeho jízdu vlevo od nástupního ostrůvku a jeho odhad, že nebude moci objet nástupní ostrůvek zprava se jeví jako pochybení a porušení dopravních předpisů, které bude oznámeno příslušnému orgánu jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. d) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci. Zastavení trestního stíhání je jedním ze způsobů vyřízení věci, v níž bylo trestní stíhání zahájeno sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. Zastavení trestního stíhání se týká vždy konkrétního obviněného, případně obviněných a určitého skutku, nikoliv jeho možné právní kvalifikace. Důvod k postoupení věci je dán tehdy, jestliže skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, avšak mohl by být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Uplynula-li od spáchání přestupku nebo kárného provinění doba, po jejímž uplynutí je již nelze podle příslušných předpisů stíhat a příslušný orgán by je nemohl projednat, postoupení věci nepřichází v úvahu. Okolnost, že skutek nenaplňuje žádné znaky skutkové podstaty trestného činu, musí být náležitě zjištěna. Jestliže dosavadní výsledky vyšetřování nasvědčují tomu, že došetřením mohou být prokázány znaky trestného činu, nelze trestní stíhání až do dokončení došetření zastavit podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Má-li se stíhaný skutek posoudit v jednočinném souběhu jako více trestných činů, nelze trestní stíhání zastavit jen pro některý z trestných činů přicházejících takto v úvahu (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Trestní stíhání nelze zastavit jen pro část skutku (srov. č. 19/1968 - I. Sb. rozh. tr.). Rozhodnout o zastavení trestního stíhání podle §172 tr. ř. lze jen tehdy, jestliže věc byla dostatečně objasněna v rozsahu nezbytném pro toto rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). V usnesení o zastavení trestního stíhání je nutno uvést ve výrokové části stíhaný skutek i označení obviněného. Odůvodnění usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání musí obsahovat skutkové i právní úvahy, na jejichž podkladě vyšetřovatel rozhodl o zastavení trestního stíhání (srov. č. 34/1969 Sb. rozh. tr.). To vyplývá z §134 odst. 2 tr. ř., které se týká obsahu usnesení. Podle něj v odůvodnění usnesení je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Přitom závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních, vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Nejvyšší soud zjistil, že skutkový stav věci nebyl dosud zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), a že provedené důkazy nebyly hodnoceny důsledně podle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
Z odůvodnění napadeného usnesení nelze zjistit, na základě jakých skutkových i právních úvah vyšetřovatel rozhodl o zastavení trestního stíhání. Odůvodnění totiž obsahuje částečnou reprodukci výpovědi obviněného M. K. a poškozené Ž. K. a svědků Ing. M. P. a R. S. a závěry znaleckého posudku, avšak nejsou uvedeny ty důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, ani úvahy, jimiž se vyšetřovatel řídil při hodnocení provedených důkazů, ani právní úvahy na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). V závěru odůvodnění sice vyšetřovatel uvedl, že nelze dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit na základě jakých důkazů dospěl k této právní úvaze. Vyšetřovatel ani neodstranil rozpor mezi výpovědí obviněného M. K. a svědka Ing. M. P., který vypověděl, že jako řidič osobního vozu stál v době nehody za stojící tramvajovou soupravou v protisměru jízdy vozu řízeného obviněným, který měl kolizi s chodkyní. Tento svědek vypověděl, že v protisměru jezdila auta vpravo od nástupního ostrůvku a s určitým odstupem jelo také vozidlo obviněného, které před nástupním ostrůvkem najelo celou šíří na koleje a pokračovalo vlevo od ostrůvku, přičemž na jeho úrovni došlo ke střetu s chodkyní.
Podle §11 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, podél nástupního nebo ochranného ostrůvku se jezdí vpravo; vlevo se smí jet jen tehdy, brání-li jízdě vpravo překážka, nebo jestliže je to bezpečnější s ohledem na rozměry vozidla nebo nákladu. Při jízdě podél nástupního ostrůvku je nutno dbát zvýšené opatrnosti.
U trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. je nutno z hlediska zavinění zjistit, zda mezi porušením důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona a následkem trestného činu je příčinná souvislost, a to i tehdy, jestliže na vzniku následku spolupůsobilo více příčin, včetně jednání poškozeného, který sám porušil své povinnosti. Spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. v souvislosti s dopravní nehodou totiž předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s nehodou (srov. rozhodnutí pod č. 7/1965 Sb. rozh. tr.). Z obsahu spisu vyplývá, že na vzniku následku trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. spolupůsobilo více příčin. Vyšetřovatel se však otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem jeho jednání v napadeném rozhodnutí náležitě nezabýval. Bez bližšího odůvodnění dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by obviněný porušil některé z ustanovení zákona č. 12/1997 Sb., ve znění vyhl. č. 99/1989 Sb.
Takový závěr je však i vzhledem k dosud provedeným důkazům předčasný. Především nebyla hodnocena ta část výpovědi poškozené Ž. K., v níž uvedla, že při přecházení na nástupní ostrůvek se podívala doleva, odkud neviděla přijíždět žádné vozidlo a že u protějšího nástupního ostrůvku stála tramvajová souprava a za ní nejméně dvě auta. Významná je i výpověď svědka Ing. M. P., který vypověděl, že v protisměru jeho jízdy jezdila auta vpravo od nástupního ostrůvku, že spatřil protijedoucí vůz Ford Sierra, který podle jeho názoru jel asi polovinou šíře po protisměrných kolejích tramvaje. Vůz viděl na vzdálenost asi 30 metrů a vůz jel rychlostí podle jeho názoru vyšší než 50 km/hod, i když to přesně nemohl odhadnout. Asi 5 metrů před střetem vůz intenzivně brzdil, jel po kolejích se zablokovanými koly a smýkal se po kolejích. Tato část výpovědi nasvědčuje tomu, že obviněný mohl jet před střetem s poškozenou vyšší rychlostí, než uváděl a než je vypočtena ve znaleckém posudku na č. l. 25 (na počátku brždění rychlostí asi 36 až 39 km/hod, při střetu rychlostí 31 až 34 km/hod.). Nelze souhlasit ani s tou částí odůvodnění napadeného usnesení, v níž vyšetřovatel naznačuje, že poškozená Ž. K. vytvořila obviněnému M. K. překážku náhlou, neboť v době, kdy vstupovala na tramvajový pás, údajně mohla na krátkou vzdálenost menší než 10 m, spatřit zleva přijíždějící automobil a mohla si nebezpečí uvědomit. Takovou překážku by poškozená mohla vytvořit jen za předpokladu, že by vstoupila do jízdní dráhy vozidla řízeného obviněným, které by jelo podél nástupního tramvajového ostrůvku vpravo. Jestliže však i vyšetřovatel dospěl k závěru, že obviněný porušil mimo jiné ustanovení §11 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, jízdou vlevo podél nástupního ostrůvku, nelze dovodit, že by poškozená vytvořila obviněnému takovou překážku, na kterou by nebyl schopen včas a adekvátně reagovat.
S výrokem o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. je v rozporu i závěrečná část odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vyšetřovatel spatřoval v jednání obviněného porušení ustanovení §7 odst. 1 písm. a), c) zák. č. 12/1997 Sb., ve znění ustanovení §11 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., o jízdě ve zvláštních případech, a uvedl, že jednání obviněného bude oznámeno příslušnému orgánu jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. d) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Takové odůvodnění však zcela odpovídá rozhodnutí o postoupení věci podle §171 odst. 1 tr. ř., podle něhož vyšetřovatel postoupí věc jinému orgánu, jestliže výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Vyšetřovatel naproti tomu zastavil trestní stíhání obviněného proto, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Rozhodnutí vyšetřovatele je proto vadné i z tohoto důvodu, neboť nelze zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a takové rozhodnutí odůvodnit ve smyslu §171 odst. 1 tr. ř. o postoupení věci.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 22. 12. 2000, ČVS: ÚVP-603/40-413-2000, a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného M. K.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, stejně tak zrušil všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože je třeba ve věci učinit nové rozhodnutí, Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal vyšetřovateli Policie České republiky, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání věci vyšetřovatel odstraní neúplnosti v dokazování, na něž bylo poukázáno v tomto rozhodnutí, zejména doplní výslech obviněného M. K. za účelem posouzení, zda obviněný reagoval správně a včas na vzniklou situaci v dopravě i z hlediska §11 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), doplní výslech poškozené Ž. K. a svědka Ing. M. P. k výhledovým poměrům z hlediska jejich tehdejšího postavení na místě nehody. Zjistí též, zda řidič stojící tramvajové soupravy neviděl poškozenou Ž. K. přecházet na nástupní ostrůvek, případně zda neviděl přijíždějící vozidlo řízené obviněným. Nově provedené důkazy vyšetřovatel bude hodnotit podle §2 odst. 6 tr. ř. s důkazy již dříve provedenými jednotlivě i v jejich souhrnu a vyvodí z nich skutkové i právní závěry. Přitom je vázán podle §270 odst. 4 tr. ř. právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 25. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek