ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.173.2001.1
sp. zn. 5 Tz 173/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. října 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2001, sp. zn. 9 To 140/2001, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 58/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 1 T 58/2000, byl obviněný M. K. uznán vinným trestnými činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., kterých se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době asi od srpna roku 1997 do 2. 2. 2000 v předchozím společném bydlišti manželů K. a od září roku 1998 ve společném bytě, nepřiměřeně fyzicky trestal svého nezletilého syna L. H., který je tělesně postižený a zcela imobilní, dále od jeho asi 16 let věku ho sexuálně zneužíval tak, že ho osahával na přirození, v jednom případě mu masturbací pomohl k výronu semene a když se mladistvý poškozený bránil, zakrýval mu ústa a bil ho přes nahý zadek, v důsledku čehož byl L. H. hospitalizován na Dětské klinice v P., a od 8. 2. 2000 je umístěn v Ústavu sociální péče ve Z. u P.
Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §215 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně se zařazením k jeho výkonu podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické ústavní léčení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2001, sp. zn. 9 To 140/2001, byl k odvolání obviněného M. K. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 1 T 58/2000, a to pouze ve výroku o nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám ve věci rozhodl. Při nezměněném výroku o vině trestnými činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. byl u obviněného výkon trestu odnětí svobody v trvání 2 roků podmíněně odložen podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu 4 roků. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnost v neprospěch obviněného M. K. stížnost pro porušení zákona.
V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti konstatuje, že v přípravném řízení i u hlavního líčení bylo postupováno v souladu se zákonem, včetně dodržení práva obviněného na obhajobu. Obvodní soud pro Prahu 5 provedl všechny potřebné důkazy a na jejich podkladě učinil správné skutkové i právní závěry o vině obviněného a uložil mu odpovídající nepodmíněný trest odnětí svobody.
Podle ministra spravedlnosti však odvolací soud pochybil ve výroku o trestu, když zrušil výrok o nepodmíněnosti trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 1 T 58/2000, a podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu u obviněného podmíněně odložil. V této souvislosti zdůrazňuje, že stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák. je jedním z rozhodujících faktorů při aplikaci ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Namítá, že odvolací soud dostatečně nezvážil, že obviněný M. K. byl v roce 1989 odsouzen pro trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a ohrožení mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let a k ochrannému ústavnímu psychiatrickému léčení se sexuálním zaměřením. Toto odsouzení ale nemělo na obviněného žádný výchovný vliv, když v nyní posuzovaném případě jako osoba blízká bil a sexuálně zneužíval vážně tělesně postiženého chlapce. Obviněný popíral a bagatelizoval svou pedofilii i agresivitu. Podle ministra spravedlnosti je uložený podmíněný trest odnětí svobody, byť doprovázený sexuologickým léčením v ústavní formě, ve zřejmém nepoměru ke stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného pro společnost ve smyslu §266 odst. 2 tr. ř.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2001, sp. zn. 9 To 140/2001, byl ve výroku o trestu porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, §259 odst. 3 tr. ř., §23 odst. 1, §31 odst. 1 a §58 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to ve prospěch obviněného M. K. . Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Současně aby zrušil i další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující. Poté aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona a spisového materiálu podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku a řízení, které mu předcházelo, včetně pravomocné části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 1 T 58/2000, ale porušení zákona neshledal.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny výslechy obviněného, svědků a znalců, kteří vypracovali znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – sexuologie a psychologie. Svědecká výpověď poškozeného L. H. a různé listinné důkazy byly přečteny ze spisu. Tyto důkazy také obvodní soud postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. náležitě vyhodnotil a učinil i správná skutková zjištění odpovídající ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Také po právní stránce obvodní soud nepochybil, když jednání obviněného M. K. kvalifikoval jako trestné činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák.
V odůvodnění rozsudku obvodní soud dostatečně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. V této souvislosti lze připomenout, že obviněný byl z trestné činnosti spolehlivě usvědčen zejména svědeckou výpovědí poškozeného nezletilého L. H. Jmenovaný podrobně popsal, jak se k němu obviněný v určitých situacích choval (viz výrok rozsudku o vině), a to i přesto, že poškozený projevoval s takovým jednáním nesouhlas. Tvrzení poškozeného bylo navíc podporováno dalšími důkazy, a to předně svědeckou výpovědí M. Š. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který byl vypracován k osobě nezletilého L. H. Významné byly i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – sexuologie, jenž byl vypracován k osobě obviněného, a ze kterých mimo jiné vyplývala jednak jeho osobnostní porucha a jeho sexuální deviace, pedofilie, což podle znalců vedlo k podstatnému snížení ovládacích schopností obviněného v době činu. Z odůvodnění rozsudku rovněž vyplývá, jak se obvodní soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
V souladu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – sexuologie, bylo obvodním soudem obviněnému M. K. podle §72 odst. 2 písm. a) odst. 4 tr. zák. důvodně uloženo ochranné sexuologické ústavní léčení, neboť trestnou činnost spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Protože stížnost pro porušení zákona nic nevytýká výroku o vině M. K. uvedenými trestnými činy a výroku o uložení ochranného léčení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 1. 2001, sp. zn. 1 T 58/2000, které zůstaly nedotčeny rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2001, sp. zn. 9 To 140/2001, tak v podrobnostech ohledně správnosti těchto výroků lze odkázat na příslušné části odůvodnění obou konstatovaných rozsudků, se kterými se Nejvyšší soud ztotožnil.
Nejvyšší soud dále přezkoumal výrok, kterým byl v odvolacím řízení obviněnému uložen podmíněný trest odnětí svobody.
Podle §23 odst. 1 tr. zák. účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Podle §31 odst. 1 věty první tr. zák. při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Podle §32 odst. 1 tr. zák. jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, jestliže vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval odvolací soud v napadeném rozsudku v rozporu s výše citovanými ustanoveními trestního zákona, když rozsudek obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 1 T 58/2000, zrušil ve výroku o nepodmíněnosti trestu odnětí svobody a výkon tohoto trestu u obviněného M. K. podmíněně odložil na zkušební dobu 4 roků. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně shledal v jednání obviněného vysoký stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Lze připomenout, že toto zjištění bylo důvodné nejen na konkrétní charakter jeho dlouhodobého protiprávního počínání vůči nezletilému L. H., ale i vzhledem ke speciální recidivě v trestné činnosti. Odvolací soud však soudu prvního stupně oprávněně vytknul, že se při ukládání trestu dostatečně nezabýval i okolností, že obviněný trestnou činnost spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti, což bylo nutné podle §32 odst. 1 tr. zák. vzít v úvahu.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu uvedené skutečnosti umožňovaly u obviněného M. K. uložení trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, který by byl při současně uloženém ochranném ústavním sexuologickém léčení podmíněně odložen na delší zkušební dobu, jak to učinil odvolací soud. Uložený trest není ve smyslu §266 odst. 2 tr. ř. ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu obviněného pro společnost nebo k poměrům pachatele a ani uložený druh trestu není ve zřejmém rozporu s účelem trestu a odpovídá zákonným hlediskům uvedeným v §23 odst. 1, §31 odst. 1, §32 odst. 1 a §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nutno zdůraznit, že ochrana společnosti před možnou recidivou v jednání obviněného M. K., na kterou upozornili znalci psychiatři – sexuologové ve znaleckém posudku i při výslechu u hlavního líčení, spočívá zejména v ochranné ústavní léčbě jmenovaného, při které je jeho osobní svoboda podstatným způsobem omezena. I z tohoto důvodu proto nebylo nezbytné uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, ale především nutnost odborné medicínské léčby obviněného, jak důvodně upozornil odvolací soud v napadeném rozsudku.
Protože Nejvyšší soud neshledal ve výrocích napadeného rozsudku a v řízení, které mu předcházelo, nedostatky jenž by bylo možné označit za porušení zákona (na nedostatky formální povahy v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 1 T 58/2000, již upozornil odvolací soud a nařídil jejich odstranění), tak stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 3. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k