ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.21.2001.1
sp. zn. 5 Tz 21/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 14. března 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Jiřího Horáka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 6 To 210/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 401/99, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 6 To 210/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného F. N. .
Toto usnesení a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 1 T 401/99, v odsuzujícím výroku ohledně obviněného F. N. , se zrušují . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Jihlavě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 1 T 401/99, byl obviněný F. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchal tím, že dne 2. března 1998 v J. v restauraci „S.\", si za účelem soukromého podnikání vypůjčil od poškozeného V. Š., finanční částku nejméně 600.000,- Kč s tím, že ji vrátí nejpozději do 2. dubna 1998, avšak v dohodnuté době ani do současné doby tuto částku neuhradil. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem byl obviněný F. N. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který měl podle obžaloby spáchat tím, že spolu s manželkou V. N. v J. uzavřeli s B. P., kupní smlouvu k domu č. 23 v obci M., okr. T., zapsaného v listu vlastnictví v k. ú. T., za účelem zřízení hostinské činnosti, kdy se zavázali uhradit nejpozději do 90 dnů od vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí kupní cenu ve výši 600.000,- Kč (uhradili pouze postupně ve čtyřech splátkách 65.000,- Kč), a to přestože si byli vědomi své tíživé finanční situace; kupní cenu ani v dohodnuté době ani dosud i přes několikeré urgence neuhradili a nemovitost dne 26. 2. 1998 z důvodu svých dalších závazků prodali za částku 960.000,- Kč. Dále byla tímto rozsudkem obžalovaná V. N. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měla dopustit společně s obviněným F. N. tím, že dne 2. března 1998 v J., v restauraci „S.\", si za účelem soukromého podnikání vypůjčili od poškozeného V. Š., finanční částku nejméně 600.000,- Kč s tím, že ji vrátí nejpozději do 2. 4. 1998, avšak v dohodnuté době ani do současné doby tuto částku neuhradili.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 6 To 210/2000, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného F. N. proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Vytkl v ní, že krajský soud nedostál své přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř. a nevypořádal se zcela s odvolacími námitkami obviněného. Poukázal na to, že odvolací soud v odůvodnění usnesení ve velmi obecné rovině a stručně konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, mající plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování a že soudu prvního stupně nelze nic vytknout ani v ostatních směrech. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce hodnocení důkazů i rozhodování o vině a trestu. Ministr spravedlnosti namítl, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí soudu prvního stupně není na místě, neboť toto rozhodnutí postrádá podrobné odůvodnění zejména odsuzujícího výroku a nepůsobí proto přesvědčivě.
Dále ministr spravedlnosti uvedl, že na základě výsledků důkazního řízení nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že by v jednání obviněného byl prokázán podvodný úmysl a že došlo ke vzniku škody. Podle ministra spravedlnosti je nesporné, že obviněný F. N. byl společně s manželkou vlastníkem domu č. 23 v M. v době, kdy si půjčoval peníze od poškozeného V. Š. Dne 26. 2. 1998 uzavřel obviněný F. N. a jeho manželka V. N. jako prodávající kupní smlouvu s kupujícím V. Š., která měla podle ministra spravedlnosti sloužit k zajištění smlouvy o půjčce finanční částky nejméně 600.000,- Kč, která byla následně uzavřena dne 2. 3. 1998 mezi obviněným F. N. a jeho manželkou a poškozeným V. Š. Poškozený V. Š. později nechal provést vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a získal nemovitosti, jejichž hodnota podle výpovědi svědka A. P. převyšovala hodnotu půjčky. Podle názoru ministra spravedlnosti nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, neboť není dán jeden ze základních znaků jeho objektivní stránky, a to vznik škody. Ministr spravedlnosti argumentoval dále právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 8 Tz 164/99, podle něhož v případě, že úvěr je zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňuje věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu občanského zákoníku získání dlužné částky zpět, nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, byť pachatel jednal v úmyslu peníze buď nevrátit vůbec anebo s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit, a že tím uvádí věřitele v omyl. Zdůraznil, že výsledky důkazního řízení neodůvodňují ani závěr o eventuálním úmyslu, když obviněný podvodný charakter jednání popíral a závazek byl zajištěn dvěma směnkami, z nichž jednu vystavila i manželka obviněného. Z těchto důvodů měl odvolací soud podle ministra spravedlnosti rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř., protože soud prvního stupně se náležitě nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Zejména měla být objektivizována hodnota nemovitostí, které byly převedeny na poškozeného, aby bylo možno posoudit, zda objektivně stanovená hodnota a tržní cena nemovitostí odpovídá výši půjčky a zda poškozený převodem nemovitostí získal adekvátní protihodnotu za poskytnuté plnění.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 6 To 210/2000, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného F. N. .
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí na cizím majetku takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je úmyslným trestným činem. Při posuzování subjektivní stránky tohoto trestného činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování, přičemž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Předmětem trestního stíhání je skutek. Skutek musí být vymezen okolnostmi odpovídajícími znakům trestného činu, který je v něm spatřován. To vyplývá z ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., podle něhož záznam o sdělení obvinění musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Podle §177 písm. c) tr. ř. obžaloba musí obsahovat žalobní návrh, v něm musí být přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby; musí tu být dále uvedeno, jaký trestný čin obžaloba v tomto skutku spatřuje, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákonů a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Také pro obsah rozsudku platí podle §120 odst. 3 tr. ř., že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně však ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. neodpovídá. Obviněný F. N. byl uznán vinným, že dne 2. března 1998 v J., v restauraci „S.\", si za účelem soukromého podnikání vypůjčil od poškozeného V. Š., finanční částku nejméně 600.000,- Kč s tím, že ji vrátí nejpozději do 2. dubna 1998, avšak v dohodnuté době ani do současné doby tuto částku neuhradil. Z takového popisu skutku nejsou zřejmé skutkové okolnosti, které naplňují zákonné znaky trestného činu podvodu, neboť v něm není uvedena žádná skutková okolnost naplňující zákonné znaky „uvede v omyl\", „využije něčího omylu\" nebo „zamlčí podstatné skutečnosti\". Soudní praxe vychází z toho, že vyvolání omylu nebo využití omylu jiného je prostředkem k obohacení; zamlčení podstatné skutečnosti je zvláštním případem uvedení v omyl o objektivním stavu a musí být prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě anebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a že tím zapůjčitele uvádí v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Samotná skutečnost, že vypůjčitel nesplnil svůj závazek k vrácení peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, však ještě nedokazuje, že uvedl zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.).
Obviněný F. N. (a jeho manželka V. N. ) uzavřeli dne 26. 2. 1998 kupní smlouvu s V. Š. o převodu nemovitostí v katastrálním území M., kupní cena byla sjednána ve výši 960.000,- Kč a podle kupní smlouvy byla tato kupní cena zaplacena prodávajícím manželům V. a F. N. kupujícím V. Š. před podpisem kupní smlouvy, což prodávající výslovně potvrdili svými podpisy. Vzhledem k tomu, že v průběhu trestního stíhání obviněný F. N. (ale i obviněná V. N. ) i poškozený V. Š. vypovídali, že šlo o půjčku a jako půjčka je popsán skutek obviněného v obžalobě i ve výroku odsuzujícího rozsudku, měl se soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci zaměřit i na to, k čemu směřovala skutečná vůle obviněného, jeho manželky obviněné V. N. i poškozeného V. Š. To bylo významné pro posouzení otázky platnosti smlouvy, pokud obviněný F. N. (ale i obviněná V. N. ) jednal v době uzavření kupní smlouvy v úmyslu nezaplatit kupní cenu. Smlouva je dvoustranný právní úkon. Takový úkon musí být podle §37 odst. 1 obč. zák. učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Jestliže byla uzavřena platná kupní smlouva a nebyla zaplacena kupní cena, vzniká závazek k zaplacení kupní ceny a nikoliv škoda. Otázku platnosti kupní smlouvy měl proto soud prvního stupně posoudit jako prejudiciální otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. Trestněprávní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu je totiž podmíněna jejím posouzením i z hlediska občanského práva, pokud jde o závěry týkající se náležitostí právních úkonů ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Pro posouzení skutku bylo významné i to, že obviněný dlužil od 4. 7. 1994 Ing. V. K., CSc. částku 355.000,- Kč, kterou se zavázal zaplatit do 6 měsíců od zapůjčení, od počátku však svůj závazek neplnil, i okolnost, že v kupní smlouvě uzavřené dne 24. 9. 1997 s B. P. se zavázal, že kupní cena 600.000,- Kč bude zaplacena do 90 dnů od vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí s tím, že pokud nebude zaplacena v uvedené lhůtě, má prodávající B. P. právo odstoupit od smlouvy podle §517 obč. zák. Obviněný F. N. společně s manželkou V. N. zaplatili v splátkách celkem 65.000,- Kč, přičemž byl B. P. opakovaně upozorňován na ujednání o odstoupení od smlouvy. Je tedy zřejmé, že B. P. mohla kdykoliv po uplynutí sjednané lhůty odstoupit od smlouvy, přičemž odstoupením od smlouvy se podle §48 odst. 2 obč. zák. smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, což nebylo.
Za takových okolností obviněný, kterému hrozilo odstoupení od smlouvy s účinkem podle §48 odst. 2 obč. zák., uzavřel společně s manželkou V. N. dne 26. 2. 1998 s poškozeným V. Š. kupní smlouvu o převodu nemovitostí v M. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem a obhajobě obviněného je sporné, zda za této situace mohly nemovitosti plnit zajišťovací funkci, když z kupní smlouvy ze dne 26. 2. 1998 neplyne, že by tato smlouva měla sloužit k zajištění závazku obviněného a jeho manželky. Soud prvního stupně se otázkou platnosti této smlouvy nezabýval. V této souvislosti mělo být dokazováním též objasněno, proč obviněný a jeho manželka podepsali dne 2. 3. 1998 jako směnečníci každý směnku na 960.000,- Kč, když podle výpovědi obviněného měly plnit zajišťovací funkci ve vztahu k zaplacení půjčky peněz nemovitosti v M., převedené kupní smlouvou obviněným a jeho manželkou na poškozeného V. Š. Soud prvního stupně se těmito otázkami částečně zabýval a v odůvodnění rozsudku uvedl, že závazek byl sice formálně zajištěn trojnásobným způsobem, ale fakticky šlo ve dvou případech o nekryté záruky (kupní smlouva a směnka obviněného F. N.), přičemž zůstala otázkou dobytnost směnky podepsané obviněnou V. N.
Nejvyšší soud zjistil, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl skutkový stav věci zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), a že dosud provedené důkazy nebyly hodnoceny důsledně podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. Krajský soud v Brně jako soud odvolací sice přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř., avšak nesprávně neshledal pochybení ve výroku o vině ani ve výroku o trestu a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 6 To 210/2000, byl porušen zákon v ustanovení §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného F. N. . Podle §269 odst. 2 tr. ř. toto rozhodnutí zrušil. Zrušil také rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 1 T 401/99, v odsuzujícím výroku ohledně obviněného F. N. a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože k porušení zákona došlo již v řízení před soudem prvního stupně, přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání věci bude tento soud postupovat podle §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Vezme přitom zřetel na ty skutečnosti významné pro rozhodnutí, na něž bylo poukázáno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Bude respektovat obecná ustanovení o dokazování podle §89 odst. 1 tr. ř. a znovu vyslechne podrobně obviněného i poškozeného V. Š. Poté zváží, zda po provedeném dokazování je nutno provést další důkazy či nikoliv, a ve věci znovu rozhodne. Pokud by soud prvního stupně v novém projednání věci při posuzování skutku zjistil, že kupní smlouva ze dne 26. 2. 1998 byla platně uzavřena, musel by vzít zřetel i na ustanovení článku 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod o tom, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 14. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek