ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.238.2001.1
sp. zn. 5 Tz 238/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 10. října 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné D. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 1998, sp. zn. 4 To 141/98, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 182/97, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 1998, sp. zn. 4 To 141/98, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 13, §33 odst. 1, §38 odst. 1, §254 odst. 1 a §256 tr. řádu v neprospěch obviněné D. H.
Citované usnesení se zrušuje . Zrušuje se též rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 1 T 182/97. Zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Na obviněné D. H. a Z. H. byla dne 12. 3. 1997 k Městskému soudu v Brně podána obžaloba pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1, 2 tr. zák. a na obviněnou Z. H. též pro další trestné činy. Věc byla u tohoto soudu původně vedena pod sp. zn. 1 T 46/97.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 9. 1997, sp. zn. 1 T 182/97 (původně pod sp. zn. 1 T 46/97), byla věc obviněné D. H. podle §23 odst. 1 tr. řádu vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno zjištěním, že se obviněná D. H. nedostavila k hlavnímu líčení, přičemž z přípisu Policie České republiky vyplynulo, že pravděpodobně opustila území České republiky a odjela do Kanady.
Dne 19. 1. 1998 předseda senátu Městského soudu v Brně ustanovil obviněné D. H. jako obhájce Mgr. Z. B., a to s odkazem na důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu a s konstatováním, že si obviněná obhájce nezvolila a nebyl jí zvolen jinou k tomu oprávněnou osobou.
Dne 21. 1. 1998 vydal předseda senátu Městského soudu v Brně podle §376 odst. 1 tr. řádu na obviněnou D. H. mezinárodní zatýkací rozkaz, neboť soud u obviněné shledal důvod vazby podle §67 písm. a) tr. řádu (v tehdy platném znění).
K návrhu státního zástupce, který byl Městskému soudu v Brně doručen dne 7. 1. 1998, rozhodl tento soud usnesením u hlavního líčení dne 10. 2. 1998 tak, že podle §302 až §305 tr. řádu „se proti obžalované D. H. nadále vede řízení proti uprchlé“.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 1 T 182/97, pak byla obviněná D. H. uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchala tím, že dne 13. 4. 1996 kolem 17.00 hod. společně se Z. H., již pravomocně odsouzenou, odcizily po podání hypnotika z rodinného domu v B. ul. V. č. 51 poškozeným O. S., a V. S., po jejich omámení 12 000,- Kč v hotovosti, vkladní knížku s uloženou částkou 29 319,90 Kč a dvě panenky, čímž způsobily poškozeným manželům S. celkovou škodu ve výši 41 200 Kč, a následně dne 15. 4. 1996 se pokusily ve spořitelně v B. na ul. D. vybrat z výše uvedené vkladní knížky celou částku, přičemž byly zadrženy policií. Za to a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byla pravomocně uznána vinnou trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 1996, sp. zn. 5 T 102/96, byla obviněná D. H. odsouzena podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 1996, sp. zn. 5 T 102/96, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 1998, sp. zn. 4 To 141/98, bylo zamítnuto odvolání, které za obviněnou D. H. podal ustanovený obhájce Mgr. Z. B.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné D. H. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §33 odst. 1, §254 odst. 1 a §256 tr. řádu, ke kterému mělo dojít v neprospěch obviněné. V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na znění uvedených ustanovení, zrekapituloval dosavadní průběh trestního stíhání obviněné D. H. a obsah rozhodnutí učiněných v jeho rámci. Jak dále ministr spravedlnosti zdůraznil, na podkladě udělené plné moci, která není časově omezena, zastupoval obviněnou zvolený obhájce JUDr. J. Č. Poté, co bylo konáno proti obviněné D. H. řízení proti uprchlému, jí soud ustanovil jiného obhájce, kterým byl Mgr. Z. B., a JUDr. J. Č. již nebyl vyrozuměn o konání hlavního líčení ani mu nebylo doručeno žádné z dalších rozhodnutí ve věci (usnesení o vyloučení věci obviněné D. H. k samostatnému projednání, rozsudek soudu prvního stupně, usnesení odvolacího soudu). V tomto postupu spatřuje ministr spravedlnosti porušení práva obviněné na obhajobu zvoleným obhájcem, a to i ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nesprávný postup řízení pak vyvolává pochybnosti o správnosti meritorního rozhodnutí. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby dále Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu, tj. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněné D. H., a to v podstatě v těch směrech, jak mu vytýká stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Obviněná D. H. byla v posuzované věci stíhána pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., na který zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání od dvou let do deseti let, tj. trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Tím byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu a obviněná si jako obhájce zvolila JUDr. J. Č. a udělila mu k zastupování věcně ani časově neomezenou plnou moc ze dne 25. 6. 1996 (viz č. l. 14 trestního spisu). Tím obviněná využila svého práva hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 13, §33 odst. 1 a §37 tr. řádu. Z citovaných ustanovení přitom vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinné respektovat volbu obviněného a že obhájce mu mohou ustanovit jen tehdy, jestliže si ho sám nezvolí nebo mu ho nezvolí jiné oprávněné osoby, ačkoliv podle zákona musí obhájce mít. Obhájce zvoleného obviněným zákon preferuje i tím, že obviněnému umožňuje, aby si kdykoli zvolil místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo zvolen oprávněnou osobou, obhájce jiného (§37 odst. 2 tr. řádu).
V posuzovaném případě tedy měly soudy obou stupňů vycházet ze skutečnosti, že obviněná D. H. vykonává svá obhajovací práva prostřednictvím řádně zvoleného obhájce JUDr. J. Č., neboť o tom byly dostatečně vyrozuměny plnou mocí založenou ve spise v projednávané věci. Podle této plné moci mohlo zmocnění JUDr. J. Č. k obhajobě D. H. zaniknout až při skončení jejího trestního stíhání, neboť nebylo vymezeno jinak (§41 odst. 5 věta první tr. řádu). Na uvedeném konstatování nemohl nic změnit ani fakt, že u obviněné nově vyvstal další důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 1 písm. d) tr. řádu, tj. že před soudy obou stupňů bylo proti ní vedeno trestní stíhání jako proti uprchlému. Vznik dalšího (jiného) důvodu nutné obhajoby totiž nemá vliv na účinky dřívější volby obviněného, který je již obhajován zvoleným obhájcem, a to bez ohledu na důvod, jenž obviněného vedl k tomu, že si sám obhájce zvolil. Není proto rozhodující, zda zvolení obhájce bylo podmíněno důvodem nutné obhajoby, jako tomu je u obviněné D. H., nebo zda si obviněný zvolil obhájce, i když ho předtím (před vznikem důvodu nutné obhajoby) podle zákona nemusel mít. Konečně obhájce zvoleného obviněným je třeba respektovat i při změně důvodů nutné obhajoby, pokud dřívější důvod zanikl a místo něj vyvstal důvod jiný. To vše platí i za situace, jestliže se obviněný o nově vzniklém důvodu nutné obhajoby vůbec nedozvěděl, jako je tomu typicky v případě řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu, které bylo vedeno právě proti obviněné D. H.
Zmíněnými zásadami se Městský soud v Brně ani Krajský soud v Brně neřídily, když ve svém postupu a při rozhodování v trestní věci obviněné D. H. ignorovaly skutečnost, že obviněná si zvolila k výkonu svých obhajovacích práv obhájce JUDr. J. Č. Tomuto obhájci pak nebylo doručeno usnesení o vyloučení věci D. H. ze společného řízení k samostatnému projednání, nebyl seznámen s usnesením o konání řízení proti uprchlému, zvolený obhájce nebyl vyrozuměn o konání hlavního líčení u soudu prvního stupně ani veřejného zasedání u odvolacího soudu a nebyl mu doručen jak rozsudek soudu prvního stupně, tak ani usnesení odvolacího soudu. Uvedené pochybení nemohlo být zhojeno ani ustanovením jiného obhájce (Mgr. Z. B.), neboť obhájce zvolený obviněnou D. H. byl nesprávným postupem soudů zbaven možnosti vykonávat její obhajovací práva. Navíc opatření ze dne 19. 1. 1998, kterým předseda senátu Městského soudu v Brně obviněné ustanovil jako obhájce Mgr. Z. B., vykazuje i formální vadu, když je zde poukaz na důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu, přestože řízení proti uprchlému, které evidentně inspirovalo soud k ustanovení obhájce (viz též §304 tr. řádu), je důvodem nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. d) tr. řádu.
Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněné D. H. tím, že soudy obou stupňů nerespektovaly její rozhodnutí o tom, koho si zvolila jako obhájce k výkonu svých obhajovacích práv, přičemž odvolací soud nesplnil důsledně svou přezkumnou povinnost, zmíněnou vadu řízení nezjistil a zamítl podané odvolání jako nedůvodné. Podle §269 odst. 2 tr. řádu pak Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu napadené stížností pro porušení zákona zrušil a zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, neboť i ten byl vydán v řízení, které bylo zatíženo stejnou vadou jako odvolací rozhodnutí. Zároveň byla zrušena i další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, jestliže jejich zrušením pozbyla podkladu. Pokud obhájce obviněné JUDr. J. Č. u veřejného zasedání konaného Nejvyšším soudem, v němž byla projednávána stížnost pro porušení zákona, navrhl zrušit i mezinárodní zatýkací rozkaz vydaný dne 21. 1. 1998 na obviněnou D. H., Nejvyšší soud k tomu neshledal důvod. Vydání zmíněného zatýkacího rozkazu nijak nesouvisí s konstatovaným porušením zákona, není zatíženo výše uvedenou vadou řízení a bylo věcí Městského soudu v Brně, aby učinil vhodná opatření k zajištění účasti obviněné pro účely trestního řízení. Ustanovení §376 odst. 1 tr. řádu, o něž se zatýkací rozkaz opírá, takový postup v posuzované věci umožňovalo, když ze spisu jsou patrné informace, že obviněná D. H. se může nacházet v Kanadě.
Protože ve věci je nutno učinit rozhodnutí nové, přikázal Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. řádu Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jeho úkolem bude pokračovat v trestním řízení proti obviněné D. H. na podkladě podané obžaloby a opětovně o ní rozhodnout v souladu se zákonem tak, aby byla v řízení respektována práva zvoleného obhájce JUDr. J. Č. S přihlédnutím k charakteru konstatovaného porušení zákona a k tomu, že řízení před soudem bude třeba od počátku provést znovu, Nejvyšší soud nepovažoval za vhodné, aby v tomto stadiu řízení předjímal, jak má být o podané obžalobě rozhodnuto, resp. aby se vyjadřoval k tomu, zda v původním řízení bylo o vině a trestu obviněné D. H. rozhodnuto správně.
Nejvyšší soud neakceptoval návrh obhájce obviněné JUDr. J. Č., který učinil u veřejného zasedání při projednávání stížnosti pro porušení zákona, aby podle §270 odst. 3 tr. řádu byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Postup podle citovaného ustanovení je v podstatě odnětím věci zákonnému soudci a výjimkou z ústavně garantované příslušnosti soudu a soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto takové rozhodnutí musí být odůvodněno závažnými okolnostmi, které brání tomu, aby mohl věc rozhodnout zákonný soudce nestranně a spravedlivě. Důvody uvedeného charakteru však Nejvyšší soud nezjistil. Příslušný senát Městského soudu v Brně zatím rozhodoval ve věci obviněné D. H. poprvé, o nepodjatosti soudců tohoto senátu dosud nevznikly žádné pochybnosti a nebyly ani namítány, nebyly zjištěny jakékoli jiné důvody vylučující soudce z rozhodování, přičemž zjištěné porušení zákona je nejspíš důsledkem přehlédnutí skutečností vyplývajících ze spisu, a nikoli projevem neschopnosti příslušného senátu rozhodnout ve věci v souladu se zákonem.
Jelikož Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen výlučně v neprospěch obviněné D. H., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§273 tr. řádu).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y