ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.286.2000.1
sp. zn. 5 Tz 286/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 17. ledna 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného J. R., proti rozsudku Okresního soudu Českém Krumlově ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 2 T 499/99, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu a za splnění podmínek podle §272 odst. 1 tr. řádu takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 2 T 499/99, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §211 odst. 4 a §226 písm. b) tr. řádu ve prospěch obviněného J. R.
Citovaný rozsudek se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 2 T 499/99, byl obviněný J. R. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Uvedeného trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že dne 23. 5. 1999 okolo 18.15 hod. u obce K., okres Č. K., na silnici II. třídy č. 158 v km 2,4 řídil osobní automobil zn. Škoda 105 S, s přívěsným vozíkem a při jízdě ve směru M. - K. po projetí ostré pravotočivé zatáčky vyhýbal se do levého jízdního pruhu chodkyni R. S., která však v úmyslu přejít silnici z pohledu řidiče z pravé strany doleva mu vstoupila do jeho směru jízdy, když jí uhýbal, došlo ke střetu automobilu s chodkyní na levé straně vozovky a tato utrpěla těžké zranění, a to kompresivní tříštivou zlomeninu těla TH 12 se zúžením páteřního kanálu s dobou léčení nejméně 3 měsíce. Proti tomuto rozsudku nebylo podáno odvolání a ten nabyl právní moci ve vztahu k obviněnému dnem 31. 5. 2000.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. R. Napadenému rozsudku v ní vytkl, že jím byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §211 odst. 4 a §226 písm. b) tr. řádu. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zrekapituloval průběh dosavadního řízení a obsah důkazů vztahujících se k projednávanému skutku, který je obviněnému kladen za vinu.
Podle názoru ministra spravedlnosti nejsou závěry okresního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečně podložené provedenými důkazy a vycházejí spíše z obecných úvah než z rozboru konkrétních údajů vyplývajících především ze znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská. Z hlediska tohoto znaleckého posudku by bylo možno vcelku akceptovat závěr soudu o přiměřené rychlosti vozidla obviněného. Soudní znalec se sice k této otázce přímo nevyslovil, ale počáteční rychlost vozidla obviněného stanovil na 73,1 - 84,7 km/hod., přičemž dolní hranice tohoto rozpětí též odpovídá výpovědi samotného obviněného, že jel rychlostí kolem 70 km/hod. Vzhledem ke konkrétní dopravní situaci v místě nehody tuto rychlost podle přesvědčení ministra spravedlnosti nelze považovat za nepřiměřeně vysokou. Jinak je tomu ovšem s otázkou včasné reakce obviněného, kterou se zabýval i výše uvedený znalecký posudek, přičemž tomuto posudku ministr spravedlnosti vytýká neúplnost a nejednoznačnost závěrů a poukazuje na skutečnost, že okresní soud se v odůvodnění svého rozsudku se závěry znaleckého posudku nijak nevypořádal, přestože tyto závěry svědčí určitému spoluzavinění dopravní nehody ze strany obviněného a jsou ve zřejmém rozporu se závěry okresního soudu. Okresnímu soudu je dále vytýkáno, že ani nepovažoval za nutné soudního znalce vyslechnout při hlavním líčení a požadovat doplnění, upřesnění či podrobnější odůvodnění jeho závěrů. Namísto toho se souhlasem státní zástupkyně i obviněného přečetl znalecký posudek podle §211 odst. 4 tr. řádu, přestože zákonnou podmínkou aplikace tohoto ustanovení je neexistence pochybností o správnosti a úplnosti posudku. Ministr spravedlnosti nepovažuje za možné, aby okresní soud takové pochybnosti neměl, když se od závěrů znaleckého posudku podstatně odchýlil.
Navíc samotný znalecký posudek vzbuzuje podle názoru ministra spravedlnosti důvodné pochybnosti, jak pokud jde o úplnost jeho závěrů, tak i ohledně jejich přezkoumatelnosti. Výhrady směřují zčásti již k výchozím hodnotám, ke způsobu prováděných výpočtů určitých hodnot a zejména k závěrům ohledně možnosti odvrátit střet s chodkyní. Za nepostačující považuje ministr spravedlnosti i odpověď na otázku, zda řidič mohl spatřit vstup chodce do svého jízdního pruhu na takovou vzdálenost, na jakou byl schopen vozidlo zastavit ještě před střetem s chodcem. Ze znaleckého posudku podle názoru ministra spravedlnosti není vůbec jasné, co způsobilo, že obviněný na rozdíl od znalcem uvažované optimální varianty nejen nedokázal střetu s chodkyní zabránit, ale navíc do ní narazil poměrně vysokou rychlostí nejméně 52,6 km/hod. Protože nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že jel rychlostí kolem 70 km/hod. - tedy takovou, která jen nepatrně přesahuje rychlost uvažovanou znalcem, vyvozuje z toho ministr spravedlnosti, že jednou z příčin dopravní nehody (pomine-li se spoluzavinění samotné chodkyně) byla horší reakce řidiče, než je optimum uvažované znalcem. Ze znaleckého posudku však možno zároveň usoudit, že technicky přijatelná je pouze optimální doba reakce řidiče před střetem, jinak by se musela chodkyně pohybovat do místa střetu nereálně vysokou rychlostí. Jako hlavní příčina na straně řidiče zbývá tak jedině menší hodnota brzdného zpomalení, kterou u obviněného předpokládá i znalecký posudek.
Podle ministra spravedlnosti je pochybné, zda vůbec znalecký posudek vycházel ze spolehlivých výchozích údajů. Nikdo se například nezabýval tím, v jaké vzdálenosti od pravého okraje vozovky se nacházela poškozená před vykročením vlevo. Sám obviněný jen obecně uvedl "v pravé polovině pravého jízdního pruhu", poškozená k tomuto údaji nebyla konkrétně vyslechnuta, znalec se touto otázkou nezabýval a ve svých výpočtech od ní zřejmě abstrahoval. Je nepochybné, že k bližšímu objasnění této otázky mohl by napomoci vyšetřovací pokus. Za velmi nejasná považuje ministr spravedlnosti i skutková zjištění ohledně tak zásadní okolnosti, jakou je otázka, kdy vlastně obviněný započal brzdit v závislosti na pohybu poškozené. Ani v této otázce se přitom závěry okresního soudu neopírají o závěry znaleckého posudku, protože soud dospěl k závěru, že obviněný reagoval již na vkročení poškozené do pravého jízdního pruhu, naproti tomu znalec uvádí, že ze strany řidiče bylo možno střet odvrátit včasnější reakcí na chodkyni opouštějící pravou krajnici, a podle výpovědi obviněného začal tento reagovat, až když chodkyně dvěma kroky opustila okraj vozovky. Znalec však tento svůj závěr nepodkládá objektivními výpočty, ale odkazem na výpověď samotného obviněného, který přitom netvrdil, že by poškozená vešla do jeho jízdního pruhu až z pravé krajnice. Jak dále ministr spravedlnosti upozorňuje, obviněný se v přípravném řízení i před soudem vyjadřoval k této otázce dosti rozporně, z některých jeho vyjádření možno usuzovat, že reagoval ihned na vstup poškozené do pravého jízdního pruhu, jiná vyjádření by svědčila pozdějšímu brzdění. Pro posouzení věci má přitom podle přesvědčení ministra spravedlnosti zásadní význam, zda obviněný reagoval již na vkročení poškozené do středu pravého jízdního pruhu nebo až na její vběhnutí do levého jízdního pruhu. Nelze totiž vyloučit, že obviněný nejprve na vkročení poškozené do pravého - tedy jeho jízdního pruhu reagoval pouze snahou o její objetí, teprve když poškozená pokračovala ještě rychleji dál do levého jízdního pruhu, počal brzdit.
Z výše uvedených skutečností považuje ministr spravedlnosti za zřejmé, že Okresní soud v Českém Krumlově rozhodoval na základě neúplných důkazů - zejména znaleckého posudku z oboru dopravy, ale i výpovědí obviněného a poškozené, a že nevyužita zůstala možnost vyšetřovacího pokusu. Rozhodnutí okresního soudu tedy považuje přinejmenším za předčasné. Závěrem stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 2 T 499/99, byl porušen zákon ve prospěch obviněného J. R. v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6, §211 odst. 4 a §226 písm. b) tr. řádu, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl ve prospěch obviněného J. R., a to v podstatě v těch směrech a z těch důvodů, jak uvádí stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Z důkazů, které jsou zatím k dispozici, je zřejmé, že nárazem vozidla řízeného obviněným J. R. do poškozené chodkyně R. S. za výše uvedených časových a místních okolností došlo k ublížení na zdraví u poškozené, a to takového rozsahu a charakteru, že v něm lze spatřovat těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Pro právní kvalifikaci podle ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. však má v posuzované věci podstatný význam, zda obviněný J. R. tento následek zavinil nebo alespoň spoluzavinil (§5 tr. zák.), a pokud tomu tak bylo, zda s přihlédnutím k míře zavinění a k charakteru a rozsahu porušených povinností jde o trestný čin ublížení na zdraví podle citovaného zákonného ustanovení.
Okresní soud v Českém Krumlově odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že obviněný J. R. sice měl možnost zabránit střetu, jel-li by rychlostí nižší než 70 km/hod. anebo reagoval-li by na poškozenou dříve, k takovému jednání však podle názoru soudu nebyl povinen, neboť rychlost vozidla, jíž se pohyboval, nelze pokládat pro dané podmínky za nepřiměřenou a rovněž nelze dovodit povinnost obviněného k dřívější reakci na poškozenou bržděním, protože pokud by poškozená neukročila vlevo, ke kolizi by nedošlo a obviněný by ji objel, aniž by ji ohrozil.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze s napadeným rozsudkem souhlasit, jen pokud v něm Okresní soud v Českém Krumlově dospěl k závěru, že obviněný J. R. jako řidič motorového vozidla nejel před tím, než došlo ke střetu s poškozenou R. S., takovou rychlostí, kterou by snad bylo možné považovat za rychlost nedovolenou nebo nepřiměřenou ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem tehdejší dopravní situace [viz §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, v tehdy platném znění, §16 odst. 1, 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů]. Uvedenému závěru poskytuje dostatečnou oporu nejen znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, ale též ostatní zjištěné údaje včetně výpovědi obviněného. Dodržení dovolené a přiměřené rychlosti však samo o sobě ještě nevylučuje zavinění obviněného jako řidiče na střetu jím řízeného vozidla s poškozenou a na jejím zranění, jakkoli je z již dosud opatřených a provedených důkazů zřejmé, že k tomuto následku došlo též zaviněním poškozené. Existence zavinění poškozené pak rovněž nestačí pro závěr, že obviněný se trestného činu nedopustil.
Předmětem pozornosti za výše uvedených okolností mělo být především posouzení včasnosti a správnosti reakce obviněného J. R. jako řidiče motorového vozidla na chování poškozené R. S. jako chodkyně. Pokud by totiž obviněný nereagoval včas a řádně na vzniklou dopravní situaci, bylo by možné v jeho jednání spatřovat zviněné porušení řidičských povinností (např. povinností podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, v tehdy platném znění, a podle §5 odst. 1 písm. b) a §14 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů(, s nímž by bylo v příčinné souvislosti zranění poškozené. K posouzení těchto otázek však dosud opatřené a provedené důkazy neposkytují spolehlivý a úplný podklad, a to jak pokud jde o znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční a městské dopravy, bez něhož nebylo možné ve věci rozhodnout, tak i ohledně ostatních důkazů, z nichž měl vycházet tento posudek i závěr soudu. Nebyly tedy využity všechny možnosti k objasnění průběhu nehodového děje a příčin zranění poškozené, a napadené rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově je proto třeba považovat za předčasné.
Pokud jde o znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční a městské dopravy (dále uváděný jen jako znalecký posudek z oboru dopravy), jeho význam je nezastupitelný vzhledem ke složité dopravní situaci, která je předmětem posuzování. Závěry tohoto posudku však podle názoru Nejvyššího soudu neposkytují uspokojivé odpovědi na všechny rozhodující otázky, jak mu oprávněně vytýká stížnost pro porušení zákona. K možnosti obviněného odvrátit střet s poškozenou se ve znaleckém posudku uvádí, že při uvažované rychlosti 60 km/hod. a 70 km/hod., při zachování reakce v maximální hodnotě, tj. 2,2 s před střetem, a při zachování brzdného zpomalení 7 m/ss by ke střetu s chodkyní nedošlo. Jak dále znalec konstatoval, při uvažované reakci řidiče v maximálních hodnotách a maximálním brzdném zpomalení mohlo dojít k odvrácení střetu při nižší rychlosti vozidla, tedy maximálně 70 km/hod., a včasnější reakcí ze strany řidiče na chodkyni opouštějící pravou krajnici.
Pochybnosti však vzbuzují již některé výchozí hodnoty, na nichž jsou závěry znaleckého posudku založeny. Není zřejmé např. zda brzdné zpomalení 6 m/ss až 7 m/ss vychází z odborné literatury nebo z konkrétních jízdních podmínek vozidla obviněného (č. l. 20 trestního spisu), jak byly provedeny výpočty rozhodujících veličin (vždy je uveden jen vzorec a bez dosazení příslušných hodnot do něj a bez vysvětlení jednotlivých symbolů ve vzorci následuje konečný výpočet), jak znalec dospěl k intervalu 1,39 s až 2,2 s jako počátku reakce řidiče před střetem apod. Pokud jde o možnost odvrácení střetu, ze znaleckého posudku sice vyplývá, že při rychlosti do 70 km/hod. by mohl řidič střet odvrátit, avšak za splnění dvou předpokladů - maximální reakce řidiče (2,2 s před střetem, což zřejmě odpovídá reakčnímu času naopak nejnižšímu 0,4 s) a maximálního brzdného zpomalení (tedy 7 m/ss). Lze tedy usuzovat, že znalec vycházel z optimální reakce řidiče. Jak ale vyplývá ze zadání výchozích hodnot (č. l. 20 trestního spisu), jsou brzdné zpomalení (charakterizující intenzitu brzdění) i čas reakce řidiče v určitém intervalu, rozpětí hodnot. Za přijatelnou lze tedy považovat i horší reakci řidiče a menší zpomalení, pokud by jejich hodnoty nepřekročily uvedená rozpětí.
Jak správně namítá stížnost pro porušení zákona, ze znaleckého posudku z oboru dopravy přitom není jasné, co způsobilo, že obviněný na rozdíl od znalcem uvažované optimální varianty nejen nedokázal střetu s chodkyní zabránit, ale navíc do ní narazil poměrně vysokou rychlostí nejméně 52,6 km/hod. Jestliže nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že jel rychlostí kolem 70 km/hod. - tedy jen nepatrně přesahující rychlostí uvažovanou znalcem, jednou z příčin dopravní nehody (vedle spoluzavinění poškozené) mohla být horší reakce řidiče, než jsou uvažované 2,2 s, nebo menší hodnota brzdného zpomalení, tj. méně než 6 m/ss, které u obviněného předpokládá i znalecký posudek z oboru dopravy.
Další pochybnosti vyplývají i ze skutečnosti, že znalecký posudek z oboru dopravy nevycházel ze všech spolehlivých a dostupných podkladů. Podrobnějšími výslechy obviněného i poškozené bylo třeba co nejpřesněji konkretizovat, v jaké vzdálenosti od pravého okraje vozovky se nacházela poškozená před vykročením vlevo. Obviněný k tomu jen obecně uvedl, že byla v pravé polovině pravého jízdního pruhu, dvěma kroky se dostala ke středu vozovky, což by při šíři jízdního pruhu 2,6 m znamenalo, že se již předtím pohybovala ve vozovce. Poškozená k tomuto údaji nebyla konkrétně vyslechnuta, znalec se touto otázkou nezabýval a ve svých výpočtech od této okolnosti zřejmě abstrahoval. Obviněný se ve své výpovědi nevyjádřil ani k otázce, zda a proč nereagoval na pohyb poškozené použitím výstražného zvukového znamení. Přitom ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplývá, že vozidlo řízené obviněným narazilo do poškozené za situace, kdy k němu byla poškozená natočena zády (č. l. 15 trestního spisu), což by mohlo znamenat, že poškozená nesledovala přijíždějící vozidlo obviněného a obviněný by na to měl reagovat.
Neúplnost signalizuje i obsah samotného znaleckého posudku z oboru dopravy (č. l. 24 trestního spisu), když nebyly ověřeny výhledové poměry poškozené a zejména obviněného. Z pořízené fotodokumentace ani z dalších listinných důkazů nelze především zjistit, na jakou vzdálenost měl obviněný jako řidič rozhled a kdy nejdříve mohl spatřit poškozenou. V závislosti na této vzdálenosti, resp. době je třeba posuzovat též včasnost a vhodnost reakce obviněného. Je nepochybné, že k bližšímu objasnění všech rozhodujících otázek je nezbytný vyšetřovací pokus, kterým je třeba dokazování doplnit, aby bylo možné ověřit vzájemný pohyb vozidla řízeného obviněným a poškozené, rychlost a správnost reakce obviněného na pohyb poškozené, možnosti odvrácení střetu vozidla s poškozenou, výhledové poměry obviněného i poškozené, popřípadě další potřebné skutečnosti. Výsledky vyšetřovacího pokusu je pak nutno co nejpodrobněji zachytit v protokolu a dalším vhodným způsobem (např. fotografickým záznamem, videografickým záznamem).
Nejasná jsou zatím i skutková zjištění ohledně okolnosti, kdy vlastně obviněný začal brzdit v závislosti na pohybu poškozené. Ani v této otázce se přitom závěry Okresního soudu v Českém Krumlově neopírají o obsah znaleckého posudku, jak správně namítá stížnost pro porušení zákona. Soud zde dospěl k přesvědčení, že obviněný reagoval již na vkročení poškozené do pravého jízdního pruhu, zatímco znalec uvádí, že ze strany řidiče bylo možno střet odvrátit včasnější reakcí na chodkyni opouštějící pravou krajnici, a podle výpovědi obviněného začal tento reagovat, až když chodkyně dvěma kroky opustila okraj vozovky. Znalec svůj závěr však nepodkládá objektivními výpočty, ale jen odkazem na výpověď samotného obviněného, který ovšem netvrdil, že by snad poškozená vešla do jeho jízdního pruhu až z pravé krajnice. Obviněný přitom v přípravném řízení i před soudem vypovídal k této otázce poněkud rozporně. Jak plyne z některých jeho vyjádření, reagoval ihned na vstup poškozené do pravého jízdního pruhu (poškozená měla vběhnout do levého jízdního pruhu až v reakci na skřípění brzd - viz č. l. 6 trestního spisu), jiná vyjádření by svědčila pozdějšímu brzdění (poté, co chodkyně udělala dva kroky od pravého okraje vozovky směrem doleva dopředu, náhle zrychlila a pokračovala na levou stranu vozovky - viz č. l. 62 trestního spisu). Pro posouzení věci má přitom zásadní význam, zda obviněný reagoval již na vkročení poškozené do středu pravého jízdního pruhu (na jehož pravém okraji se již předtím zřejmě pohybovala), nebo až na její vběhnutí do levého jízdního pruhu. Nelze totiž vyloučit, že obviněný nejprve na vkročení poškozené do pravého - tedy jeho jízdního pruhu reagoval pouze snahou o její objetí, teprve když poškozená pokračovala ještě rychleji dál do levého jízdního pruhu, počal brzdit.
Znalecký posudek z oboru dopravy neposkytuje uspokojivou odpověď ani na otázku, zda byla zjištěna hmotnost přívěsného vozíku, který byl zapojen k vozidlu řízenému obviněným v době předmětné dopravní nehody, a zda a jak se na jízdních vlastnostech tohoto vozidla - zejména z hlediska jeho brzdného zpomalení - uvedená skutečnost projevila. V tomto směru se Nejvyšší soud neztotožňuje s tvrzením v napadeném rozsudku, podle něhož znalec zohlednil přívěsný vozík při znaleckém zkoumání, aniž ovšem bylo uvedeno, jak ho zohlednil a s jakým závěrem.
Jestliže tedy Okresní soud v Českém Krumlově i přes výše uvedené okolnosti nepovažoval za nutné znalce z oboru dopravy vyslechnout při hlavním líčení a požadovat doplnění, upřesnění či podrobnější odůvodnění jeho závěrů, nebyl postup soudu v souladu se zákonem (§211 odst. 4 tr. řádu), protože znalecký posudek nelze považovat za úplný a navíc se soud od jeho závěrů částečně odchýlil, přestože k tomu neměl jiné podklady.
Na základě všech rozvedených skutečností nezbylo, než aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §211 odst. 4 a §226 písm. b) tr. řádu. K tomuto porušení zákona došlo ve prospěch obviněného J. R., když soud neshledal v předmětném skutku trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a vzhledem k tomu obviněného zprostil obžaloby, ačkoli neúplné zjištění skutkového stavu a nedostatečné vyhodnocení dosavadních důkazů neumožňovalo učinit takové rozhodnutí. Jelikož stížnost pro porušení zákona byla podána ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení a byly splněny i další podmínky ve smyslu ustanovení §272 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících. Protože ve věci je třeba učinit rozhodnutí nové, podle §270 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc byla vrácena až do přípravného řízení zejména s ohledem na nutnost provádět významnější doplnění dokazování, zejména v podobě vyšetřovacího pokusu, které zde může být provedeno snadněji než v řízení před soudem. Navíc na výsledcích doplněného dokazování je závislý závěr, zda vůbec má být na obviněného J. R. podaná obžaloba. Než však bude možné v přípravném řízení meritorně rozhodnout, je nezbytné odstranit všechny výše uvedené nedostatky, jimiž trpí dosavadní průběh dokazování, a postupovat v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§270 odst. 4 tr. řádu). Úkolem státního zástupce bude především odstranit vytknuté neúplnosti a nejasnosti znaleckého posudku z oboru dopravy postupem podle §109 tr. řádu a doplnit dokazování i v dalších naznačených směrech. Poté bude povinen státní zástupce opětovně vyhodnotit všechny opatřené důkazy, včetně výsledků doplněného dokazování, a přihlédnout při tom ke všem rozhodným skutečnostem, na nichž závisí závěr o tom, zda bude ve věci podána obžaloba nebo učiněno jiné konečné rozhodnutí v přípravném řízení. V novém rozhodnutí pak musí státní zástupce své hodnotící úvahy náležitě vysvětlit jak ve vztahu ke skutkovým zjištěním, tak i ohledně jejich právní kvalifikace.
Jestliže by i po doplnění dokazování v otázkách naznačených výše nadále přetrvávaly pochybnosti vyplývající z případných rozporů v opatřených důkazech, které již nelze v přípravném řízení odstranit, a zjištění, které z odporujících si důkazů jsou pravdivé, závisí jenom na jejich hodnocení, pak nelze trestní stíhání v přípravném řízení zastavit. Hodnocení důkazů v takovém případě může učinit jen soud po jejich provedení v hlavním líčení podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu však není nikterak předjímáno jakékoli budoucí meritorní rozhodnutí v otázce viny obviněného J. R. Význam tohoto rozhodnutí je pouze v tom, že v rámci trestního stíhání obviněného je třeba doplnit dokazování ve výše uvedených směrech, důkazy pečlivě podle zákona vyhodnotit jednotlivě i v jejich souhrnu a teprve poté z nich vyvodit odpovídající skutkové a právní závěry.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y