ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.75.2001.1
sp. zn. 5 Tz 75/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 13. června 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného A. M., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi ze dne 27. 11. 2000, ČVS: OVBV - 704/2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu a za splnění podmínek podle §272 odst. 1 tr. řádu takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi ze dne 27. 11. 2000, ČVS: OVBV - 704/2000, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu ve prospěch obviněného A. M.
Citované usnesení se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Podle záznamu ze dne 11. 6. 1999 doručeného dne 18. 6. 1999 bylo obviněnému A. M. sděleno obvinění pro trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit skutkem formulovaným takto: »na základě provedených kontrol, a to pracovníkem organizace OSA B., kdy bylo zjištěno, že jako pořadatel - nájemce v zařízení „Bar S.\", ul. H. č. 113, v Z. bez živnostenského oprávnění provozoval veřejné hudební produkce. Dne 4. 8. 1998 byl na vaší společnost G. fox, s. r. o., B. doručen od organizace OSA B. „Zákaz užití veškerého chráněného hudebního repertoáru domácích a zahraničních autorů pro celé území ČR\" pro provozování diskoték. Zákaz byl vydaný dne 31. 7. 1998. Tento „zákaz\" jste porušoval tím, že jste od převzetí zákazu do konce roku 1998 provozoval dále, a to pravidelně každý pátek a nepravidelně každou sobotu veřejné hudební produkce - diskotéky, a to v předmětném výše uvedeném zařízení. Dále jste neoprávněně převedl pořádání veřejných hudebních produkcí, a to v předmětném zařízení, na další osobu, a to V. J., kdy tento za svoji osobu řádně provedl ohlašovací povinnost na OSA B., a tomuto jste neřekl, že na předmětné zařízení „Bar S.t\" Z. a vaše jméno je již vydaný „Zákaz ..\", vydaný společností OSA ve smyslu ustanovení zák. č. 35/1965 Sb., autorského zákona, ve znění novel, jelikož jste sám neměl uzavřenou smlouvu nebo udělený předchozí souhlas se společností OSA B., které by vás opravňovalo k užití děl domácích a zahraničních autorů, kteří jsou touto organizací zastupováni«.
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi ze dne 27. 11. 2000, ČVS: OVBV - 704/2000, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného A. M. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že »jako pořadatel - nájemce v zařízení Bar S. na ul. H. č. 113 v Z. bez živnostenského oprávnění provozoval veřejné hudební produkce, přestože dne 4. 8. 1998 byl od organizace OSA B. doručen do jeho společnosti G. fox, s. r. o., B. zákaz užití veškerého chráněného hudebního repertoáru domácích a zahraničních autorů pro celé území ČR pro provozování jeho diskoték, který byl vydán dne 31. 7. 1998. Přesto, že A. M. byl doručen „Zákaz\", měl obviněný až do konce roku 1998 provozovat veřejné hudební produkce v předmětném zařízení«. Vyšetřovatel tedy dospěl k závěru, že popsaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 1. 2001.
V odůvodnění citovaného rozhodnutí vyšetřovatel zrekapituloval obsah výpovědí obviněného a vyslechnutých svědků a uzavřel, že těmito výpověďmi ani listinnými důkazy nebylo prokázáno neoprávněné nakládání s předmětem ochrany autorského práva nebo práva příbuzného právu autorskému a že nebyla ve všech zákonných znacích naplněna skutková podstata trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák.
Proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi ze dne 27. 11. 2000, ČVS: OVBV - 704/2000, podal ministr spravedlnosti dne 30. 3. 2001 stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného A. M. Napadenému usnesení v ní vytkl, že jím byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu. S poukazem na obsah citovaných ustanovení a na dosud provedené důkazy ministr spravedlnosti dovodil, že vyšetřovatel rozhodl na podkladě neúplných skutkových zjištění a že jeho závěry neodpovídají výsledkům dokazování. Jak dále ministr spravedlnosti namítl, z výpovědí vyslechnutých osob, popřípadě z jiných dokladů měl být pořízen seznam uskutečněných produkcí a přehled za ně vyúčtovaných a zaplacených honorářů. Podle jeho názoru mělo být rovněž zjištěno, kdo byl pořadatelem jednotlivých provedených akcí a kdo za ně podle obchodního rejstříku či živnostenského listu odpovídal, přičemž v tomto směru nebyly splněny pokyny dozorující státní zástupkyně.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby napadené usnesení vyšetřovatele zrušil a aby dále Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu, tj. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného A. M., jak namítá stížnost pro porušení zákona, byť výhrady v ní obsažené nevystihují všechny nedostatky napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího. K závěru o porušení zákona dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Se stížností pro porušení zákona lze souhlasit, jestliže napadenému usnesení vyšetřovatele vytýká některé nedostatky spočívající v dokazování skutkového stavu, v jejichž důsledku lze považovat usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného A. M. za předčasné a nemající oporu v dostatečně zjištěném skutkovém stavu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 2000, tj. v době, kdy se měl obviněný A. M. dopustit skutku, pro nějž byl stíhán, spáchal ten, kdo s dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, nebo s výkonem výkonného umělce, zvukovým či obrazovým záznamem nebo rozhlasovým či televizním pořadem, které jsou předmětem práva příbuzného právu autorskému, neoprávněně nakládal způsobem, který přísluší autoru, výkonnému umělci, výrobci zvukového či obrazového záznamu, rozhlasové či televizní organizaci nebo jinému nositeli těchto práv, anebo kdo jinak tato práva porušoval. Citované ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. je skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí, která obsahuje právní pojmy upravené normami jiného právního odvětví než trestního práva, a to konkrétně práva autorského a práv s ním souvisejících. V posuzovaném období, kdy měl obviněný A. M. spáchat stíhaný skutek, byl touto mimotrestní právní normou především zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále uváděn jen jako „autorský zákon\".
Vyšetřovatel si zejména náležitě neujasnil a nekonkretizoval různé formy možného neoprávněného zásahu obviněného A. M. do práv chráněných ustanovením §152 odst. 1 tr. zák., pokud bylo obviněnému kladeno za vinu provozování veřejných hudebních produkcí formou tzv. diskoték, v jejichž rámci měl účastníkům reprodukovat taneční hudbu. Již na tomto místě je třeba upozornit, že ze sděleného obvinění ani z dalšího obsahu trestního spisu není zcela zřejmé, zda se skutečně jednalo o veřejné hudební produkce ze zvukových snímků (z kompaktních disků prostřednictvím přehrávače), jak lze pouze předpokládat z některých písemností.
Povinností vyšetřovatele v první řadě bylo zabývat se tím, jaký hudební repertoár, jehož záznam byl obsažený na nosičích (na kompaktních discích, popřípadě na jiných nosičích), používal obviněný A. M. k veřejnému provozování hudebních produkcí v rámci tzv. diskoték, ať již sám, nebo prostřednictvím jiné osoby (J. V.). Dále bylo třeba zjišťovat, zda tento hudební repertoár tvořila i hudební díla ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona, k nimž náleželo autorské právo jiných osob, které požívalo ochrany podle §2 a násl. autorského zákona. Pokud by tomu tak bylo, měl vyšetřovatel zkoumat, zda byl obviněný oprávněn k veřejnému provozování takového hudebního díla ve smyslu §26 autorského zákona na podkladě smlouvy uzavřené s příslušnými autory nebo s jinými nositeli tohoto autorského práva (např. s Ochranným svazem autorským). Jestliže obviněný neměl uvedeným způsobem opatřený souhlas s veřejným provozováním hudebního díla a byl-li tento souhlas nezbytný, mohl se obviněný dopustit porušování autorského práva ve smyslu formálního znaku trestného činu podle §152 odst. 1 tr. zák. již tím, že v rámci veřejných hudebních produkcí (tzv. diskoték) provozoval díla požívající zmíněné autorskoprávní ochrany veřejně, tj. před jinými osobami, pokud tedy nijak neomezenému okruhu jiných osob přehrával nosiče obsahující chráněný hudební repertoár. Šlo by totiž o neoprávněné nakládání s dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, a to způsobem, jenž přísluší autorovi nebo jinému nositeli autorského práva, protože podle §14 odst. 1 autorského zákona bylo možné takto užít díla (tj. jeho šířením ve formě tzv. mechanického provozování díla jeho zpřístupňováním veřejnosti uváděním ze zvukových snímků) jen se svolením autorů, pokud to nebylo dovoleno přímo zákonem.
Podobně měl vyšetřovatel věnovat pozornost tomu, zda na hudebních nosičích používaných obviněným A. M. nebo s jeho svolením jinou osobou k veřejným hudebním produkcím jsou zachyceny umělecké výkony některých výkonných umělců požívající ochrany ve smyslu §36 a násl. autorského zákona. Kdyby tomu tak bylo, vyšetřovatel by musel zjišťovat, zda způsob, jakým v rámci stíhaného skutku obviněný nakládal se snímkem zvukového záznamu uměleckého výkonu těchto výkonných umělců, byl možný i bez jejich souhlasu, nebo naopak zda k tomu bylo třeba souhlasu výkonných umělců, resp. jiných nositelů jejich práv ve smyslu §36 odst. 2 písm. b) autorského zákona (např. společnosti I.). Přitom podle §39 odst. 1 a §26 autorského zákona mohly být umělecké výkony výkonných umělců veřejně provozovány jen s jejich svolením nebo se svolením jiných nositelů těchto práv. Jestliže ovšem takový souhlas či svolení bylo nutné, přičemž obviněnému je oprávněné osoby neudělily a obviněný přesto v rámci provozovaných veřejných hudebních produkcí snímky se záznamy uměleckých výkonů těchto výkonných umělců použil, mohl se tím rovněž dopustit zásahu do jejich chráněných práv ve smyslu §152 odst. 1 tr. zák., protože by neoprávněně nakládal s výkonem výkonného umělce.
Konečně bylo třeba možnou trestní odpovědnost obviněného A. M. zkoumat i z toho hlediska, zda jednání, pro něž byl trestně stíhán, neznamenalo neoprávněný zásah do práv výrobců zvukových záznamů, chráněných ustanoveními §45 a násl. autorského zákona. Tak by tomu bylo za předpokladu, jestliže k veřejnému provozování hudebních produkcí (tzv. diskoték) používal obviněný nosiče obsahující zvukové záznamy výkonných umělců nebo jiných zvuků, k jejichž veřejnému přednesu bylo zapotřebí svolení výrobců těchto zvukových záznamů ve smyslu §45 odst. 2 písm. c) autorského zákona, a pokud obviněný takové svolení (nebo svolení osoby zastupující výrobce zvukových záznamů, např. společnosti I.) neměl. I zde by se pak mohlo jednat o neoprávněné nakládání se zvukovým záznamem, jak to předpokládá ustanovení §152 odst. 1 tr. zák.
Ve vztahu k výše uvedenému je třeba zdůraznit, že právy autorů zůstávají nedotčena jak práva výkonných umělců, kteří provádějí literární a umělecká díla autorů, tak i práva výrobců zvukových záznamů, kteří zaznamenávají umělecké výkony výkonných umělců. Jinak řečeno, ochrana práv autorů, výkonných umělců i výrobců zvukových záznamů se uplatňuje vedle sebe a za určitých okolností může pachatel jedním jednáním porušovat práva náležející všem třem skupinám jejich nositelů. Na druhé straně z toho vyplývá, že pokud obviněný neporušil práva některých nositelů (např. autorů, jestliže měl příslušný souhlas k veřejnému provozování jejich děl), neznamená to bez dalšího, že nemohl neoprávněně zasáhnout do práv jiných nositelů (např. výrobců zvukových záznamů, pokud veřejně provozoval snímky jejich záznamů bez potřebného svolení). Proto jestliže je ve sděleném obvinění poukazováno jen na neexistující smlouvu mezi obviněným A. M. a Ochranným svazem autorským, resp. na nedostatek souhlasu této ochranné organizace (zastupující jen autory), z hlediska trestnosti činu to nemusí postačovat, byla-li jednáním obviněného dotčena i práva výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, kteří byli ovšem v tomto směru zastupováni společností I.
V souvislosti s tím tedy nelze ztrácet ze zřetele, že výkonem některých práv uvedených nositelů (zejména pak práva udělit svolení k užití autorských děl, výkonů výkonných umělců a zvukových záznamů) mohly být v posuzovaném období pověřeny určité právnické osoby podle tehdy platného zákona č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů [viz zejména §2 odst. 1 písm. a), b) citovaného zákona v jeho původním znění]. Proto bylo třeba zjišťovat, zda a které z ochranných organizací ve smyslu §3 citovaného zákona skutečně vykonávaly hromadnou správu práv uvedených nositelů ve vztahu k hudebnímu repertoáru, jehož veřejné provozování bylo kladeno za vinu obviněnému A. M., a zda mu k tomu udělily v zastoupení nositelů práv svolení, popřípadě v jakém rozsahu, jestliže takového svolení – s ohledem na výše uvedené okolnosti – bylo třeba.
Z vyjádření regionálního pracoviště společnosti I. na č. l. 100 trestního spisu přitom vyplývá, že s obviněným A. M. byla dne 6. 5. 1998 uzavřena smlouva „týkající se souhlasu k užití předmětů ochrany při pořádání diskoték v roce 1998 v provozovně S. v Z. \". Uvedená smlouva (resp. její ověřený opis) však není ve spisu založena a nelze tedy posoudit její obsah. Vyšetřovatel proto rovněž ani neověřoval, zda v případě existence takové smlouvy obviněný nepostupoval v rozporu s ní při provozování veřejných hudebních produkcí. Podobně bylo třeba zjišťovat, zda obviněný neměl souhlas společnosti Ochranný svaz autorský k veřejnému provozování autorských děl, jak to signalizují fotokopie listin označených jako „Oznámení o uspořádání veřejné produkce\", byť není zřejmé, zda byla tato oznámení doručena uvedené ochranné organizaci. Přitom k vyloučení neoprávněnosti veřejného provozování příslušných předmětů autorského práva, práva výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů postačoval i dodatečný souhlas, resp. svolení nositelů těchto práv nebo organizací je zatupujících s uvedeným způsobem použití, tj. dodatečný souhlas s veřejnou hudební produkcí ve formě tzv. diskoték (poukaz na nutnost předchozího souhlasu ve sděleném obvinění tudíž nemá oporu v zákoně).
V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že ve sděleném obvinění i v dalším průběhu dokazování byl nesprávně kladen důraz na „Zákaz užití veškerého chráněného hudebního repertoáru domácích a zahraničních autorů pro celé území ČR\", který byl obviněnému A. M. (a společnosti G. Fox, s. r. o.) doručen společností Ochranný svaz autorský a od něhož byla původně odvozována trestnost následného veřejného provozování hudebních produkcí obviněným. Uvedený zákaz totiž jednak nemá žádnou oporu v tehdy platném autorském zákonu ani v zákonu o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných, proto je jeho právní relevance pochybná, a jednak pro případnou trestnost porušování autorských práv, práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů je v posuzovaném případě podstatné nikoli vydání jakéhokoli zákazu, ale to, co již bylo výše zdůrazněno, tedy zda obviněný nakládal s předměty chráněných práv takovým způsobem, který přísluší jen nositelům těchto práv, zejména pak zda veřejně provozoval hudební díla, umělecké výkony či zvukové záznamy bez příslušného souhlasu nebo svolení.
Konečně za situace, jestliže obviněný A. M. skutkem, který je mu kladen za vinu, veřejně provozoval hudební díla autorů či umělecké výkony výkonných umělců, kteří jsou cizími státními příslušníky, měl se vyšetřovatel vypořádat s otázkou, zda a do jaké míry tato díla či výkony požívaly na území České republiky právní ochrany ve smyslu ustanovení §50 odst. 2, 3 a 5 autorského zákona.
Dosavadní průběh vyšetřování nebyl dostatečně soustředěn na objasnění všech výše uvedených otázek podmiňujících trestní odpovědnost obviněného A. M. Podstatná část důkazů se přitom vůbec netýká vlastního způsobu a rozsahu porušování autorských a souvisejících práv obviněným, ale jen otázek vedlejších, zejména kontrol v provozovně Bar S. v Z. a dlužných plateb za provozování veřejných hudebních produkcí obviněným A. M. I když i neplacení autorských honorářů a dalších souvisejících plateb by mohlo být za určitých okolností a vzhledem k rozsahu považováno za jiný způsob porušování autorských práv, práv výkonných umělců a práv výrobců zvukových záznamů ve smyslu druhé alternativy skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. (v její podobě účinné do 30. 11. 2000), bylo nezbytné především zjistit, zda obviněný nenaplnil též první z alternativ této skutkové podstaty, tj. jestli s dílem, které je předmětem práva autorského, nebo s výkonem výkonného umělce či se zvukovým záznamem, které jsou předmětem práva příbuzného právu autorskému, neoprávněně nakládal způsobem, který příslušel autoru, výkonnému umělci nebo výrobci zvukového záznamu, jak bylo výše naznačeno. Za tím účelem měl vyšetřovatel shromáždit potřebné důkazy, aby bylo zřejmé, zda došlo ke zmíněnému neoprávněnému nakládání s chráněnými právy a pokud by tomu tak bylo, v jakém rozsahu k tomu došlo a jakým konkrétním způsobem.
Neúplnost dokazování v posuzovaném případě tedy spatřuje Nejvyšší soud především v tom, že zatím opatřené důkazy neposkytují spolehlivý podklad ke zjištění, jaký hudební repertoár obviněný A. M. v rozhodném období veřejně provozoval, zda a v jakém rozsahu (ve vztahu ke kterým nositelům práv) tento repertoár požíval ochrany a zda k jeho veřejným produkcím došlo se souhlasem, resp. se svolením příslušných nositelů autorských práv, práv výkonných umělců a práv výrobců zvukových záznamů. Skutková podstata trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. přitom nevyžaduje přesnou kvantifikaci neoprávněných zásahů do práv chráněných tímto ustanovením (např. zjištění přesného počtu neoprávněně veřejně přehraných nosičů – kompaktních disků s hudebními díly), ale postačí zjištění těch skutkových okolností, z nichž bude patrné, že k zásahu do chráněných autorských a s nimi souvisejících práv došlo alespoň v takovém minimálním rozsahu, že je dán i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 a 4 tr. zák. Východiskem může být počet veřejných hudebních produkcí, které v rozhodném období obviněný A. M. provozoval, doba jejich trvání a alespoň minimální množství přehraných nosičů a hudebních skladeb. K tomu bude třeba vyslechnout obviněného a další osoby, které mohou mít informace o uvedených otázkách. Podobně lze využít i určitých listinných důkazů, když o druhu a množství veřejně přehrávaného hudebního repertoáru mohou podpůrně svědčit např. též podklady, podle kterých příslušná pracoviště společností Ochranný svaz autorský a I. vyčíslila, resp. fakturovala odměnu pro nositele autorských práv, práv výkonných umělců a práv výrobců zvukových záznamů, nebo podaná tzv. oznámení o uspořádání hudební produkce.
Za nedostatek považuje Nejvyšší soud i okolnost, že řada písemností obsažených v trestním spise, které by mohly mít povahu listinných důkazů, byla pořízena jen ve fotokopiích, aniž byla ověřena jejich shoda s originály písemností (viz zejména č. l. 25, 27 až 32, 35, 36, 57 až 66, 70 až 80, 85, 86, 90 až 95, 98, 101 až 103 trestního spisu). U některých z těchto písemností pak není zřejmé, co jimi má být prokazováno. Tak např. podle neověřených fotokopií záznamů o kontrolách prováděných pracovištěm Ochranného svazu autorského se kontroly zabývaly řešením nedoplatků obviněného A. M. vůči této instituci, ale ze záznamů není patrné, zda bylo zjištěno porušení autorského či jiného souvisejícího práva, v jakém směru, jakým způsobem a v jakém rozsahu. Ostatně vyšetřovatel se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani obsahem některých z těchto písemností vůbec nezabýval a nevyvodil z nich žádné závěry.
Na část z uvedených nedostatků dosavadního průběhu trestního stíhání obviněného A. M. reagovala svými pokyny dozorující státní zástupkyně a třebaže její pokyn ze dne 29. 12. 1999, který jediný je k dispozici v trestním spise, se nezabývá všemi podstatnými okolnostmi, na něž Nejvyšší soud poukázal, nebyl ani tento pokyn důsledně splněn a dozorující státní zástupkyně již netrvala na tom, aby vyšetřovatel učinil všechna uložená opatření.
Napadenému usnesení lze vytknout i další vady. Jednak popis skutku, pro nějž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného A. M., je neúplný ve srovnání s tím, jak byl skutek vymezen v záznamu o sděleném obvinění: v usnesení chybí celá druhá a podstatná část popisu vymezující dobu, po kterou měl obviněný neoprávněně provozovat veřejné hudební produkce, poukaz na „neoprávněný převod jejich pořádání\" na J. V. a zmínka o neexistenci smlouvy s Ochranným svazem autorským, resp. o nedostatku jeho souhlasu k užití děl domácích a zahraničních autorů. Z tohoto usnesení, ze sděleného obvinění ani z dalšího obsahu trestního spisu pak není vůbec patrné, v čem měla spočívat neoprávněnost onoho převodu pořádání veřejných hudebních produkcí na J. V. Podobně nebyla věnována dostatečná pozornost tvrzení obsaženému ve sděleném obvinění i ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání, totiž že obviněný provozoval veřejné hudební produkce bez živnostenského oprávnění. Jednak zde chybí poukaz na to, zda skutečně nutnost živnostenského oprávnění vyplývala ze zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (podle jeho obsahu účinného v době spáchání stíhaného skutku), a pokud ano, v jaké podobě se takové oprávnění vyžadovalo (živnostenský list, koncesní listina) a o jakou živnost se jedná. Dále se vyšetřovatel nevypořádal s otázkou, jestli v případě provozování veřejných hudebních produkcí bez živnostenského oprávnění, pokud bylo nutné, se obviněný nemohl dopustit za splnění dalších podmínek též trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 tr. zák.
Na základě všech rozvedených skutečností nezbylo, než aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi ze dne 27. 11. 2000, ČVS: OVBV - 704/2000, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. K tomuto porušení zákona došlo ve prospěch obviněného A. M., když vyšetřovatel neshledal v předmětném skutku trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 2000) a vzhledem k tomu zastavil trestní stíhání obviněného, ačkoli neúplné zjištění skutkového stavu a nedostatečné vyhodnocení dosavadních důkazů neumožňovalo učinit takové rozhodnutí. Jelikož stížnost pro porušení zákona byla podána ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení a byly splněny i další podmínky ve smyslu ustanovení §272 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil, včetně případných dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu.
Protože ve věci je třeba učinit rozhodnutí nové, podle §270 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Než však bude možné v přípravném řízení meritorně rozhodnout, je nezbytné odstranit všechny výše uvedené nedostatky, jimiž trpí dosavadní průběh dokazování a hodnocení důkazů, a postupovat v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§270 odst. 4 tr. řádu). Úkolem vyšetřovatele bude především doplnit dokazování v naznačených směrech, upřesnit popis stíhaného skutku tak, aby z něj bylo jednoznačně patrné, jaká práva, jakým způsobem a v jakém rozsahu měl obviněný A. M. porušit nebo jak jinak si počínal v rozporu se zákonem. Poté musí vyšetřovatel opětovně vyhodnotit všechny opatřené důkazy, včetně výsledků doplněného dokazování, a přihlédnout při tom ke všem rozhodným skutečnostem zmíněným Nejvyšším soudem, na nichž závisí závěr o tom, zda jednání, pro které je obviněný A. M. stíhán, je trestným činem, popřípadě jakým, či nikoli. V této souvislosti bude třeba opětovně posoudit i míru spoluodpovědnosti nebo samostatné odpovědnosti J. V., na něhož obviněný A. M. podle sděleného obvinění „neoprávněně převedl pořádání veřejných hudebních produkcí\". Nejvyšší soud dále upozorňuje, že v mezidobí došlo k přijetí nového autorského zákona publikovaného pod č. 121/2000 Sb., kterým byl novelizován též obsah skutkové podstaty trestného činu podle §152 tr. zák. Proto bude třeba vypořádat se i s otázkou, zda z hlediska posuzování trestnosti činu, pro nějž je obviněný A. M. stíhán, je podle §16 odst. 1 tr. zák. pro obviněného příznivější tato pozdější trestní i mimotrestní zákonná úprava, nebo zda se skutek posoudí podle zákonné úpravy účinné v době, kdy měl být spáchán.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y