ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.89.2001.1
sp. zn. 5 Tz 89/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 27. června 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných M. M. M. st., a M. M. ml., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 4 To 684/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 160/98, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. řádu takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen n e b y l .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 5 T 160/98, byli obvinění M. M. st. a M. M. ml. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštění obžaloby pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že
1. dne 8. 4. 1998 kolem 15.00 hod. v budově Úřadu města České Budějovice, v kanceláři odboru vnitřních věcí, pro údajné padělání dokladů pronášeli na adresu pracovnic oddělení matrik E. Č., A. H., a M. K., hrubé hanlivé výrazy,
2. dne 29. 4. 1998 kolem 14.00 hod. tamtéž, kam se dostavili na písemné předvolání, opětovně hrubými urážlivými výrazy napadli pracovnice oddělení matrik E. Č., a A. H.
Soud prvního stupně v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že se uvedený skutek stal, ale není trestným činem, a to z důvodu, že naplňuje jen formální znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ale nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti potřebného pro trestný čin, proto lze v jednání obviněných spatřovat pouze přestupek, který však byl v době rozhodování soudu již promlčen. Okresní soud připouští, že způsob vystupování obou obviněných vykazuje jistý stupeň společenské nebezpečnosti, přičemž zvážil intenzitu a průběh útoku, zohlednil okolnosti jednání obviněných a zejména to, že prakticky nedošlo k žádným závažným následkům na cti pracovnic matričního oddělení, byť ony mohly situaci pociťovat opačně. Podle soudu prvního stupně vážnost napadených pracovnic nemohlo jednání obviněných ohrozit, protože nebylo příliš důvodně podloženo a směřovalo spíše obecně na matriční oddělení jako takové, a nikoli ke znevážení jeho pracovnic. Jak dále okresní soud zdůraznil, nebýt toho, že matrikářky upravily příjmení obviněných do ženské podoby jinak, než bylo zvykem v jejich rodině, nedošlo by k návštěvě matričního oddělení obviněnými, natož k pronesení vulgárních výrazů, když jinak obvinění neměli důvod matriku navštívit.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný M. M. st. a v neprospěch obou obviněných podala odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 4 To 684/2000, bylo jak odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích podané v neprospěch obou obviněných, tak odvolání obviněného M. M. st. podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž obvinění spáchali předmětný skutek, který vykazuje formální znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ale stupeň jeho společenské nebezpečnosti není vyšší než nepatrný, proto vzhledem k ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. nemůže být považován za trestný čin. V souvislosti s tím odvolací soud zdůraznil okolnosti, které podle jeho názoru podstatně snižovaly stupeň společenské nebezpečnosti jednání obou obviněných. Především jde o pohnutku činu obviněných, kterou odvolací soud shledal v nesprávném postupu Městského úřadu České Budějovice, jestliže ten vystavil duplikáty dokladů z matriky s upravenými jmény dcery obviněného M. M. ml., aniž tuto skutečnost oznámil přinejmenším tomuto obviněnému. Podle přesvědčení odvolacího soudu nebylo důvodu zpochybňovat tvrzení obou obviněných, že v důsledku uvedeného postupu jim vznikly potíže. Nesprávný postup úřadu města potvrdil i sám tento úřad s tím, že nakonec uvedl zápisy v matrikách do řádného stavu v souladu s požadavkem obviněných. Jak dále zdůraznil rovněž odvolací soud, kdyby nedošlo postupem matrikářek k úpravě ženské podoby příjmení obviněných, nedošlo by vůbec k jejich návštěvě matričního oddělení, natož k pronesení vulgárních výrazů, neboť obvinění by neměli důvod toto oddělení navštívit. Nesprávný úřední postup jistě nezakládá důvod pro hrubé a vulgární chování vůči zaměstnancům úřadu města. Odvolací soud v něm však spatřuje rozhodující „spouštěcí moment\" jednání obviněných, který je motivoval k tomu, aby usilovali o nápravu nesprávného postupu úřadu města. V rámci těchto úvah odvolacího soudu bylo přihlédnuto i k dosavadní trestní bezúhonnosti obou obviněných.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal ministr spravedlnosti v neprospěch obou obviněných stížnost pro porušení zákona. Vytýká v ní, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byl ve prospěch obviněných M. M. st. a M. M. ml. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. řádu a v řízení jemu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti podrobně zrekapituloval obsah provedených důkazů, zejména výpovědí obou obviněných, výpovědí svědků a listinných důkazů. Dále poukázal na obsah výrazů použitých obviněnými vůči pracovnicím matričního oddělení Městského úřadu České Budějovice a na krajně nevhodné chování obou obviněných i před soudem prvního stupně v průběhu hlavního líčení a před odvolacím soudem. Ministr spravedlnosti nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, pokud jde o hodnocení materiální stránky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru bylo chování obou obviněných od okamžiku jejich vstupu do kanceláře pracovnic matriky tak neadekvátní svou vulgaritou, agresivitou a arogancí, že se jeví zcela nezbytným zkoumání duševního stavu obou obviněných znalci psychiatry a psychologem, neboť chování obviněných nasvědčuje přinejmenším afektivní labilitě, rigiditě a zvýšené vztahovačnosti, což má potvrzovat i vystupování obou obviněných před soudem. Ministr spravedlnosti je přesvědčen, že obvinění nepřipustili žádné civilizované jednání, velmi hrubými a vulgárními výrazy napadli pracovnice matriky a pokračovali ve svém chování i poté, co se jim jedna z pracovnic snažila situaci vysvětlit. Za chybnou považuje ministr spravedlnosti úvahu soudu prvního stupně, pokud podle jeho názoru společenskou nebezpečnost jednání obviněných snižuje okolnost, že útoky obviněných nemohly ohrozit vážnost a váženost napadených osob, protože tento následek se vztahuje k trestnému činu pomluvy podle §206 tr. zák., a nikoli k trestnému činu výtržnictví podle §202 tr. zák. I když ze strany pracovnice matriky došlo k pochybení při přechýlení ženského tvaru jména M. (přičemž ovšem tvar M. se zdá být zcela logickým a je i podle vyjádření znalkyně, která však nebyla soudem vyslechnuta, obvyklým), podle ministra spravedlnosti se nejednalo o úmyslné a hrubé porušení povinnosti státního úředníka, které by u normálního občana mělo vyvolat tak neadekvátní a agresivní reakci, jak tomu bylo u obou obviněných. Ministr spravedlnosti je toho názoru, že podceňování společenských důsledků chování obou obviněných soudem prvního stupně rozhodně není v daném případě namístě a neodpovídá výkladu ustanovení §3 odst. 1 tr. zák., přičemž toto pochybení neodstranil ani odvolací soud.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by zrušením pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu, tj. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud po přezkoumání příslušného trestního spisu především konstatuje, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích je výsledkem řízení, v kterém bylo postupováno v souladu s trestním řádem a v němž jak před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem nedošlo k žádným takovým vadám, které by mohly mít vliv zejména na objasnění věci nebo na uplatnění práva obviněných na obhajobu. Okresní soud v Českých Budějovicích řádně provedl všechny dostupné důkazy (až na nepodstatnou výjimku konstatovanou odvolacím soudem) potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a učinil tak v rozsahu, který byl nutný pro rozhodnutí o podané obžalobě. Z provedených důkazů pak soud prvního stupně vyvodil odpovídající skutková zjištění, která byla doplněna a upřesněna v odvolacím řízení v rozsahu potřebném k tomu, aby mohl odvolací soud spolehlivě rozhodnout o obou podaných odvoláních. Ostatně stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí nevytýká, že by snad bylo založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, resp. neuvádí, v jakých směrech a jakými důkazy by mělo být řízení doplněno, vyjma znaleckého posudku k vyšetření duševního stavu obviněných. S ohledem na časový odstup od spáchání stíhaného jednání obou obviněných pak ani nelze předpokládat možnost dodatečného zjištění nových důkazů či skutečností ovlivňujících objasnění skutku, které by ovšem mohly být spíše důvodem pro obnovu řízení a nikoli pro podání stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pro nějž byli oba obvinění stíháni, spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Trestní zákon tedy v citovaném ustanovení uvádí jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu hrubé neslušnosti či výtržnosti, a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.
Z řádně provedeného dokazování je v posuzované věci patrné, že oba obvinění za výše uvedených časových a místních okolností pronášeli v místnostech příslušného oddělení matriky tehdejšího Městského úřadu České Budějovice vůči jmenovaným pracovnicím matriky hrubé urážlivé výrazy blíže konkretizované v trestním spise. Jak dále z důkazů plyne, stalo se tak dílem veřejně ve smyslu §89 odst. 4 písm. b) tr. zák. (dne 8. 4. 1998), tj. před více než dvěma osobami současně přítomnými, a dílem na místě veřejnosti přístupném (dne 8. 4. 1998 i dne 29. 4. 1998), za něž je třeba považovat i místnosti matričního oddělení v úředních hodinách, kdy tam měla přístup veřejnost. Z uvedených skutečností tedy lze dovodit, že s ohledem na charakter a intenzitu verbálních útoků obviněných a na další okolnosti, za nichž byly pronášeny, došlo k naplnění formálních znaků trestného činu výtržnictví ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. Potud i ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona souhlasí se závěry napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a ani Nejvyšší soud neshledává důvodu k jinému posouzení.
Předmětem výhrad ministra spravedlnosti je tedy pouze jeho odlišný názor na stupeň nebezpečnosti posuzovaného jednání pro společnost ve srovnání s názorem soudu prvního stupně i odvolacího soudu, když oba soudy zde nespatřují stupeň nebezpečnosti činu potřebný k tomu, aby se jednalo o trestný čin, tj. stupeň vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). V tomto směru se ministr spravedlnosti domáhá rozhodnutí, že posuzované jednání obou obviněných vykazuje takovýto stupeň nebezpečnosti pro společnost, proto v podané stížnosti pro porušení zákona v podstatě polemizuje jen se závěry, které soudy obou stupňů vyvodily ze správně a úplně provedených důkazů, a s právním hodnocením těchto závěrů. Nejvyšší soud se však ztotožňuje s argumentací Krajského soudu v Českých Budějovicích, uplatněnou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a aniž by ji opakoval, považuje za nutné zdůraznit některé významné důvody, které i přes všechny zmíněné okolnosti předmětného útoku obviněných nedovolují dospět k závěru, že v konkrétním posuzovaném případě je splněna – vedle nepochybně prokázaných formálních znaků – i materiální stránka trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
V souvislosti s projednávaným případem Nejvyšší soud poukazuje především na systematické zařazení trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., který je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, jejichž specifické zákonné znaky jsou obsaženy v páté hlavě zvláštní části trestního zákona. Pokud zákon tyto trestné činy označuje za trestné činy hrubě narušující občanské soužití, vyjadřuje tím požadavek, aby jednání, jímž je některý z těchto trestných činů spáchán, skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo řádné občanské soužití. Tím se zároveň výtržnictví jako trestný čin odlišuje od přestupku. Proto nikoli každé výtržnické jednání je trestným činem a tak je tomu i v posuzovaném případě.
Výtržností, popřípadě hrubou neslušností ve smyslu ustanovení §202 tr. zák. je proto jen jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.).
Podle dosavadní soudní praxe dokonce ani každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Tím spíše je třeba považovat za hrubou neslušnost nebo výtržnost jen ty nejzávažnější verbální útoky, které jsou srovnatelné jak s fyzickými útoky, tak i s jinými příklady hrubých neslušností nebo výtržností výslovně uvedenými v citovaném zákonném ustanovení, a které jsou způsobilé výrazněji narušit řádné občanské soužití tak, aby čin dosahoval i potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák., §75 tr. zák.). Závažnost verbálních útoků pak nelze vyvozovat toliko z toho, o jak hrubé či vulgární projevy šlo, ale je nezbytné přihlížet též ke všem ostatním okolnostem, za nichž k výtržnickému jednání došlo, a k následkům, které takové jednání způsobilo. Právě všechny tyto významné skutečnosti ve svém souhrnu náležitě zohlednil i Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozhodnutí, když ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k názoru o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost v posuzovaném případě. Přitom soudy obou stupňů nikterak nezpochybňují, že oba obvinění svým jednáním, pro nějž byli trestně stíháni, se dopustili hrubé neslušnosti takového charakteru, který je již formálním znakem trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a jenž by byl za jiných okolností důvodem k vyslovení viny a k uložení trestu. S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší soud a neshledává v něm podceňování společenských důsledků jednání obou obviněných, jak namítá stížnost pro porušení zákona.
Zkoumání duševního stavu obou obviněných, jehož se ve stížnosti pro porušení zákona domáhá ministr spravedlnosti, pak za popsaného skutkového a právního stavu nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí soudů obou stupňů. Ministr spravedlnosti totiž předpokládá, že posuzované chování obou obviněných je projevem jejich duševní poruchy a že její existence by mohla mít vliv na příčetnost obviněných jako jednu z podmínek jejich trestní odpovědnosti. Zmenšená příčetnost znamená snížení schopností rozpoznávacích nebo ovládacích (anebo obou). I když čin spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti se tím nestává vždy méně nebezpečným nebo škodlivým, zjištění případné zmenšené příčetnosti obviněných M. M. st. a M. M. ml. by ovšem podle názoru Nejvyššího soudu mohlo v tomto případě znamenat spíše snížení míry jejich zavinění na spáchaném skutku, protože z důkazů nevyplývá, že by si snad obvinění případnou duševní poruchu sami způsobili nebo že by zde byl jiný důvod k odlišnému hodnocení zmenšené příčetnosti obviněných. Míra zavinění je přitom důležitým kritériem, které spoluurčuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák., proto nižší míra zavinění obviněných M. M. st. a M. M. ml. by v projednávané trestní věci byla jen dalším argumentem pro již učiněný správný závěr o chybějící materiální stránce trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Lze sice souhlasit se stížností pro porušení zákona, že ohrožení vážnosti napadených osob je specifickým zákonným znakem nikoli trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., nýbrž trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Pokud se ovšem soud prvního stupně o uvedené okolnosti zmiňuje, nepochybně tak nečiní v souvislosti s hodnocením formálních znaků výtržnictví, které považoval za naplněné, ale jen při posuzování následku jako důležitého kritéria pro stanovení stupně nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.). Nebylo-li totiž skutkem obviněných způsobeno ublížení na zdraví ani škoda na majetku, je nezbytné přihlížet též k tomu, jaký jiný následek mohlo vyvolat posuzované jednání. Protože šlo pouze o verbální útoky proti napadeným pracovnicím, v úvahu přicházelo jako tzv. sekundární následek jen narušení jejich cti, vážnosti a důstojnosti, což jsou hodnoty lidské osobnosti, které mohou být nepříznivě dotčeny právě verbálním výtržnickým jednáním.
Nejvyšší soud respektoval též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, podle níž byly soudy obou stupňů oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby sám hodnotil důkazy s jiným možným právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění přitom není pochyb, jak bylo výše uvedeno, a Nejvyšší soud by za popsané situace nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, jak vyplývá ze všech výše uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Okresní soud v Českých Budějovicích i Krajský soud v Českých Budějovicích tudíž s ohledem na rozvedené argumenty správně nepovažovaly za naplněný materiální znak trestného činu, tj. vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost, proto i přes všechny formální znaky důvodně neshledaly v předmětném skutku obviněných M. M. st. a M. M. ml. trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a v úvahu nepřichází ani skutková podstata jiného trestného činu. Jednání obviněných tedy soudy obou stupňů v souladu se zákonem posoudily jen jako takové, že by mohlo být přestupkem proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, který ovšem již nebylo možno projednat s ohledem na uplynutí jednoho roku od jeho spáchání (§20 cit. zákona). Za popsané situace skutečně nezbylo, než podle §226 písm. b) tr. řádu oba obviněné zprostit obžaloby, jak správně učinil soud prvního stupně, když stíhaný skutek není trestným činem a není důvod k jinému rozhodnutí o něm.
Vzhledem k tomu, co bylo výše konstatováno, i když byly dodrženy podmínky ustanovení §272 odst. 1 tr. řádu (stížnost pro porušení zákona byla podána do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud o ní rozhodl do tří měsíců od jejího podání), Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože napadeným rozhodnutím ani v řízení, jež mu předcházelo, zákon porušen nebyl, a to jak ve vytýkaném směru, tak ani v jiném ohledu. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání a na podkladě spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání a opatřovat vyjádření stran, když Nejvyšší soud nemusel provádět ani žádné důkazy. Přitom oba obvinění v původním řízení plně využili svého práva, aby věc byla u soudu prvního i druhého stupně projednána veřejně, za jejich přítomnosti a mohli se vyjadřovat ke všem provedeným důkazům, což také učinili.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y