ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.105.2001.1
sp. zn. 7 Tvo 105/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 7. 2001 o stížnosti obžalovaného M. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 7 To 40/2001, jímž byla podle §72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost obžalovaného M. Š. o propuštění z vazby v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 23/2000, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. Š. z a m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením byla podle §72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost obžalovaného M. Š. o propuštění z vazby. Toto rozhodnutí učinil Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v průběhu řízení o odvoláních podaných v trestní věci obžalovaného M. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 56 T 23/2000.
Proti usnesení podal obžalovaný M. Š. stížnost.
Nejvyšší soud shledal, že stížnost není přípustná, neboť byla podána proti usnesení odvolacího soudu.
Podle §141 odst. 2 tr. ř. usnesení soudu lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni.
Stížnost proti usnesení o vazbě, jímž je i usnesení, kterým soud rozhoduje o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby podle §72 odst. 2 tr. ř., zákon výslovně připouští v ustanovení §74 odst. 1 tr. ř.
V posuzovaném případě však nerozhodl o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby soud, který by rozhodoval ve věci v prvním stupni. Soudem rozhodujícím ve věci se zde míní soud rozhodující v meritu věci, jak je vymezena podanou obžalobou. Soudem rozhodujícím ve věci v prvním stupni tudíž je Městský soud v Praze, u kterého byla podána obžaloba a který o ní rozhodl v hlavním líčení rozsudkem ze dne 16. 1. 2001. Vrchní soud v Praze je soudem, který ve věci rozhoduje jako soud druhého stupně, to znamená jako soud odvolací. Nic na tom nemění okolnost, že o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby rozhodoval v rámci odvolacího řízení fakticky poprvé. Pokud odvolací soud v rámci odvolacího řízení rozhoduje nikoli o odvolání, ale o nějaké jiné otázce, není při tomto rozhodování soudem prvního stupně, třebaže danou otázku rozhoduje poprvé. Jestliže by zákonná dikce „rozhoduje ve věci v prvním stupni\" v ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. měla znamenat, že musí jít o soud, který poprvé rozhoduje danou otázku, bylo by tím ve skutečnosti vyjádřeno jen to, že stížnost není přípustná proti usnesení, jímž již bylo o dané otázce rozhodnuto podruhé, to znamená proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti. Taková úprava by v rámci ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. byla zjevně nelogická a evidentně ani není účelem tohoto ustanovení. Zásada, že není přípustná stížnost proti usnesení, kterým již bylo rozhodnuto o stížnosti, je obsahem jiných ustanovení trestního řádu, zejména těch, která upravují právní moc usnesení. Z ustanovení §140 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyplývá, že usnesení je pravomocné, jestliže zákon proti němu připouští stížnost, avšak podaná stížnost byla zamítnuta. Již ze samotné okolnosti, že usnesení, napadené stížností, která byla zamítnuta, je v právní moci, evidentně vyplývá, že proti takovému usnesení není přípustná stížnost. Ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. v části, v níž slovy „rozhoduje ve věci v prvním stupni\" by mělo vyjadřovat v podstatě znovu jen nepřípustnost stížnosti proti usnesení, kterým bylo o stížnosti již rozhodnuto, by v podstatě nedávalo žádný smysl, bylo by nadbytečné, vymykalo by se ze systematiky úpravy právní moci usnesení a stížnosti a bylo by zjevně nelogické. Z toho je zřejmé, že zákonná dikce „rozhoduje ve věci v prvním stupni\", uvedená v §141 odst. 2 tr. ř., nemůže mít ten význam, že odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí otázce, která stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně, stává sám soudem prvního stupně. Z těchto důvodů není stížnost proti takovému rozhodnutí přípustná.
Lze konstatovat, že pojem „ve věci\" je v řadě různých ustanovení trestního řádu užíván ve významu, který není pro všechna ustanovení jednotný a různě se odlišuje. Význam uvedeného pojmu v ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. o přípustnosti stížnosti však Nejvyšší soud nespatřuje v tom, že by se odvolací soud stával soudem prvního stupně, jestliže v rámci odvolacího řízení usnesením rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Existují ovšem případy, v nichž Nejvyšší soud pokládá za opodstatněné, aby z podnětu stížnosti bylo přezkoumáno i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému jinak nepovažuje stížnost za přípustnou v intencích předcházejících úvah. Je tomu tak v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Typicky jde např. o stížnost podanou proti usnesení, jímž by odvolací soud sám s konečnou platností rozhodl o vyloučení svého soudce podle §31 odst. 1 tr. ř.
Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Obžalovaný může toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o propuštění z vazby podle §72 odst. 2 tr. ř. s tím, že pokud ji podá v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná. Není však přípustná, pokud o žádosti rozhodne odvolací soud. Právo garantované citovaným ustanovením Úmluvy tím není nijak dotčeno.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud stížnost obžalovaného M. Š. zamítl podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž z jejího podnětu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a předcházející řízení. Poučení, které Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení uvedl o přípustnosti stížnosti, považuje Nejvyšší soud za nesprávné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 31. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec