ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.89.2001.1
sp. zn. 7 Tvo 89/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. 7. 2001 stížnost obžalovaného A. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. 2 Ntv 7/2001, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. se napadené usnesení ohledně obžalovaného A. B. z r u š u j e. Podle §71 odst. 3 tr. ř. se návrh předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně na prodloužení vazby obžalovaného A. B. v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 181/2000 z a m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením byla vazba obžalovaného A. B. v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 T 181/2000 a u Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího pod sp. zn. 3 To 277/2001 prodloužena podle §71 odst. 3 tr. ř. do 30. 9. 2001.
Kromě toho bylo rozhodnuto též ohledně obžalovaného M. D. tak, že řízení o návrhu na prodloužení jeho vazby bylo vyloučeno ze společného řízení.
Proti usnesení podal v zákonné lhůtě stížnost obžalovaný A. B., který označil další trvání vazby za neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho propustil na svobodu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1, 2 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, pokud se týká obžalovaného A. B., i řízení, které této části usnesení předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.
Obžalovaný A. B. je stíhán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Trestní stíhání je ve stadiu odvolacího řízení. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 5 T 181/2000, byl obžalovaný A. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku a k trestu vyhoštění na deset let. Proti rozsudku se odvolal obžalovaný A. B. a v jeho neprospěch i státní zástupce. Veřejné zasedání před odvolacím senátem Krajského soudu v Brně bylo nařízeno na 25. 7. 2001. U Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího je věc vedena pod sp. zn. 3 To 277/2001.
Obžalovaný A. B. je ve vazbě od 28. 6. 1999. V nynějším stadiu řízení je ve vazbě z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle §71 odst. 3 tr. ř., uplynula dnem 28. 6. 2001. Více než 15 dnů před uplynutím této lhůty předsedkyně odvolacího senátu Krajského soudu v Brně navrhla prodloužení vazby.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v rozporu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného A. B. prodloužil.
S Vrchním soudem v Olomouci lze v krajním případě souhlasit jen v tom, že na straně obžalovaného A. B. trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., i když jejich intenzita v průběhu trestního stíhání poklesla. To se týká zejména vazebního důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., a to v souvislosti se skutečností, že rozsudkem Městského soudu v Brně, byť nepravomocným, byl obžalovanému uložen trest odnětí svobody ve výměře, která již je z větší části pokryta vykonanou vazbou.
V žádném případě však nelze s Vrchním soudem v Olomouci souhlasit v tom, že by stav, kdy trestní stíhání obžalovaného A. B. nebylo skončeno v rámci dvou roků trvání vazby, byl důsledkem obtížnosti projednávané věci nebo jiných závažných důvodů.
Obžalovaný A. B. je stíhán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství s dalšími dvěma obžalovanými. Podstatou tohoto trestného činu podle obžaloby bylo přepadení řidiče motorového vozidla, odcizení peněz a věcí, které měl u sebe, a nakonec i odcizení samotného vozidla. Z hlediska povahy skutku, jímž měl být spáchán trestný čin, okruhu dokazovaných skutečností a rozsahu prováděných důkazů se projednávaná věc vyznačuje takovým stupněm obtížnosti, který je v praxi soudů obvyklý. Okolnost, že se soudu nepodařilo zajistit přítomnost potřebných svědků v hlavním líčení a že hlavní líčení muselo být opakovaně odročeno, nemůže jít k tíži obžalovaného v tom smyslu, aby byla důvodem omezení jeho osobní svobody vazbou nad dobu stanovenou zákonem v §71 odst. 3 tr. ř., zvláště když část těchto svědků ani nevypovídala ve věci obžalovaného A. B. o skutku, který mu je kladen za vinu, ale ve věci ostatních obžalovaných. Zhodnotí-li se řízení jako celek, byla jeho zdlouhavost primárně ovlivněna tím, že vznikly pochybnosti o totožnosti jednoho z dalších obžalovaných, a to obžalovaného M. D., který předtím vystupoval pod jménem M. P. Z toho důvodu byla věc po podání první obžaloby vrácena státnímu zástupci k došetření. Státní zástupce podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, kterou soud druhého stupně zamítl jako nedůvodnou. Přitom pochybnosti o totožnosti obžalovaného M. D. byly zřejmé již z výsledků přípravného řízení. Lze konstatovat, že ten úsek řízení, který spadal do doby od 1. 10. 1999, kdy byla podána první obžaloba, do 19. 5. 2000, kdy byla podána druhá obžaloba, se týkal jen zjišťování totožnosti obžalovaného M. D., nebyly v něm prováděny žádné úkony týkající se meritorně věci obžalovaného A. B. a zbytečně tak prodloužil dobu jeho vazby. Tomu bylo možné snadno předejít, pokud by státní zástupce důsledně vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení (§174 odst. 1 tr. ř.) a nesnažil se zhojit jeho nedostatky stížností podanou proti rozhodnutí o vrácení věci k došetření.
Prodloužení vazby nad dobu dvou roků je vyloučeno, protože stav neskončeného trestního stíhání v rámci dvou roků trvání vazby nevyplývá z obtížnosti projednávané věci ani z jiných závažných důvodů.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení ohledně obžalovaného A. B. a zamítl návrh na prodloužení jeho vazby.
Nedostatek podmínek k prodloužení vazby, jak je stanoví §71 odst. 3 tr. ř., není možné nahradit úvahami o závažnosti trestného činu, pro který je obžalovaný stíhán, ani úvahami o tom, jaké důsledky pro další průběh řízení případně může mít propuštění obžalovaného na svobodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec