ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.90.2001.1
sp. zn. 7 Tvo 90/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2001 stížnost obžalované K. P., roz. A., podanou proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 25. 6. 2001, sp. zn. 2 Ntv 6/2001, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalované K. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 1. 6. 2001, sp. zn. 46 T 18/2000, byla obžalovaná K. P. odsouzena za trestné činy kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a §204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a za trestný čin obchodování se ženami podle §246 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a deseti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci podle §71 odst. 3 tr. řádu prodloužil vazbu obžalované K. P. z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu do 30. listopadu 2001.
Proti usnesení o prodloužení vazby podala obžalovaná K. P. řádně a včas stížnost. V písemném odůvodnění stížnosti, zpracovaném obhájcem JUDr. S. B., obžalovaná především namítla, že podle jejího názoru důvody vazby specifikované v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu nejsou naplněny. Obžalovaná se až do svého vzetí do vazby starala o zcela nevidomého manžela a právě tato okolnost vytváří pevnou vazbu k místu jejího trvalého bydliště. Ve věci byl navíc již vynesen soudem prvního stupně rozsudek, dokazování je skončeno a nehrozí tedy obava, že by obžalovaná působila na svědky nebo spoluobžalovanou za účelem změny jejich výpovědí. Konečně potřeby obžalované i její rodiny jsou kryty dávkami sociálního zabezpečení.
Podle obžalované však nejsou dány ani specifické zákonné důvody pro prodloužení trvání vazby nad dva roky, zakotvené v ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu. Obžalovaná nevyvíjela činnost směřující k maření trestního stíhání, naopak veškeré její návrhy směřovaly výhradně k objasnění skutkového stavu věci.
Obžalovaná K. P. proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky k její stížnosti napadené usnesení vrchního soudu zrušil, vazbu dále neprodlužoval a stěžovatelku propustil z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu obžalovanou K. P. podané stížnosti především zkoumal naplnění procesních podmínek řízení o tomto opravném prostředku, shledal stížnost přípustnou a obžalovanou osobou oprávněnou k podání této stížnosti.
Protože také patnáctidenní propadná zákonná lhůta předpokládaná ustanovením §71 odst. 6 tr. řádu byla dodržena, Nejvyšší soud mohl za této procesní situace z podnětu stížnosti obžalované ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 tr. řádu meritorně přezkoumat jak správnost výroku napadeného usnesení, tak správnost řízení jemu předcházejícího. Shledal však, že stížnosti nelze vyhovět.
Podle zjištění Nejvyššího soudu Vrchní soud v Olomouci na podkladě zcela konkrétních skutečností, týkajících se jak osoby obžalované, včetně jejích osobnostních dispozic a způsobu života a chování před zadržením a vzetím do vazby v této trestní věci, a závažné trestné činnosti, kladené jí v tomto trestním řízení za vinu, dospěl k oprávněnému a důkazně dostatečně podloženému závěru, že u obžalované K. P. i nadále trvají zákonné důvody vazby, předpokládané ustanovením §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu, jak jejich existenci Nejvyšší soud České republiky konstatoval již ve svém usnesení z 9. 1. 2001, sp. zn. 3 Tvo 2/2001.
Vrchní soud nepochybil zjištěním, že v tomto trestním řízení obžalované K. P. nadále naprosto reálně hrozí uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody, který jí také již byl soudem prvního stupně, byť nepravomocně uložen, přičemž lze důvodně předpokládat, že spáchání stíhané trestné činnosti souviselo s velmi dobrými kontakty obžalované v cizině. Zákonné podmínky vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu jsou proto naplněny.
V odůvodnění napadeného usnesení Vrchní soud v Olomouci rovněž podrobně a správně rozvedl hned několik zcela konkrétních okolností, na jejichž podkladě dovodil zákonné důvody tzv. vazby koluzní ve smyslu §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu, ať již jde o závěry znaleckého posudku ohledně sklonů a schopností obžalované ovlivňovat své okolí, nebo o obsah zadrženého dopisu, adresovaného obžalované jejím synem, či chování její matky po podaném svědectví v rámci hlavního líčení.
Vrchní soud však nepochybil ani konstatováním opodstatněného rizika, že při event. propuštění na svobodu by obžalovaná mohla v obdobné trestné činnosti pokračovat, a správně tudíž soud prvního stupně dovodil i existenci vazebních důvodů, zakotvených ustanovením §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Konkrétní charakter soudem prvního stupně opodstatněně zjištěných vazebních důvodů přitom nedovoluje učinit oprávněný závěr o tom, že by bylo v tomto stadiu řízení možno vazbu obžalované K. P. nahradit zárukou nebo slibem, jak předpokládá ustanovení §73 tr. řádu, popřípadě peněžitou zárukou, zakotvenou ustanovením §73a tr. řádu, nehledě k tomu, že existence vazebních důvodů podle §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu aplikaci uvedených procesních institutů vylučuje přímo ze zákona.
Navíc intenzita naplnění a specifická povaha důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu, správně konstatovaných u obžalované K. P. Vrchním soudem v Olomouci, činí i v současné době plně opodstatněným i další závěr vrchního soudu o tom, že propuštěním této obžalované na svobodu by naprosto reálně hrozilo přinejmenším podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního řízení (srovnej ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu).
A není pochyb ani o tom, že trestní stíhání obžalované K. P. nebylo možno především s ohledem na rozsah a důkazní komplikovanost této trestní věci pravomocně skončit v maximální obecné dvouleté vazební lhůtě, přičemž v postupu orgánů činných v tomto řízení v přípravném řízení trestním nebyly zjištěny žádné nedůvodné průtahy a nezákonné průtahy neshledal Nejvyšší soud ani v řízení po podání obžaloby. Podmínky pro použití §71 odst. 3 tr. řádu a pro další prodloužení vazby byly tudíž podle názoru Nejvyššího soudu České republiky z důvodů shora uvedených splněny.
Úvahy o opodstatněnosti postupu vrchního soudu podle citovaného ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu lze navíc uzavřít konstatováním, že Vrchní soud v Olomouci skutečně prodloužil vazbu obžalované podle zjištění Nejvyššího soudu toliko na dobu nezbytně nutnou k provedení procesních úkonů pro pravomocné spravedlivé a zákonné skončení věcí zásadních a nezastupitelných.
To ovšem samozřejmě nic nemění na tom, že pokud v dalším řízení vazební podmínky odpadnou nebo pokud nebude splněna kterákoliv ze zákonem požadovaných podmínek pro aplikaci ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu, bude nezbytné rozhodnout o propuštění obžalované K. P. z vazby na svobodu. Bez ohledu na to, zda bude této obžalované v dalším řízení i nadále hrozit uložení vysokého trestu odnětí svobody či zda jejím případným propuštěním na svobodu bude hrozit zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení.
Za stávajících procesních podmínek však Nejvyšší soud České republiky neshledal obžalovanou podaný opravný prostředek důvodným a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu proto stížnost obžalované K. P., směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o prodloužení vazby této obžalované, zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k