ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.104.2001.1
sp. zn. 7 Tz 104/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného A. C., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 14 To 352/2000, a podle §268 odst. 2 tr. řádu rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 14 To 352/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, v ustanovení §222 odst. 2 tr. řádu ve prospěch obviněného A. C.
Odůvodnění:
Okresní státní zástupkyně v Táboře podala dne 30. 6. 2000 u Okresního soudu v Táboře obžalobu na obviněného A. C. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že dne 26. 4. 2000 v době kolem 15.00 hod. v T.-Č. v ulici D. vnikl do domu čp. 40 majitelky H. C., když nejprve poškodil uzamčené dveře vedoucí do dvora, následně přelezl plot a rozbil okenní tabulky okna do kuchyně, kudy vnikl do domu.
Usnesením samosoudkyně Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 9 T 302/2000, byla trestní věc obviněného A. C., vedená pro shora uvedený skutek, postoupena podle §222 odst. 2 tr. řádu Městskému úřadu v Táboře jako orgánu příslušnému k rozhodnutí o přestupku.
Stížnost Okresní státní zástupkyně, podanou proti tomuto rozhodnutí okresního soudu, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 14 To 352/2000, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Dne 7. 5. 2001 podal ministr spravedlnosti proti tomuto usnesení krajského soudu u Nejvyššího soudu České republiky v neprospěch obviněného A. C. stížnost pro porušení zákona, neboť rozhodnutím soudu prvního stupně byl podle jeho názoru porušen ve prospěch obviněného zákon v ustanovení §2 odst. 6 a §222 odst. 2 tr. řádu, usnesením krajského soudu pak navíc i v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, to vše ve vztahu k ustanovením §3 odst. 4 a §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především připomenul, že Okresní soud v Táboře odůvodnil své usnesení tím, že obviněný považuje dům čp. 40 v Táboře za svůj majetek, který byl pořízen za jeho peníze, neboť jako cizinec žil dříve na území státu, kde je podobný vztah k nabytí majetku samozřejmostí. I kdyby tudíž byla obviněnému zřejmá právní úprava tehdy v České republice účinná, jevila by se mu v jeho záležitosti přinejmenším jako diskriminační. V jednání obviněného A. C. proto okresní soud postrádal naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to i přesto, že obviněný byl v minulosti pro obdobná jednání již projednáván před soudem.
Krajský soud se s výše uvedeným stanoviskem soudu prvního stupně ztotožnil a navíc úvahy nalézacího soudu dále doplnil v tom smyslu, že obviněný získal v předmětném domě trvalé bydliště a otázka jeho bydlení zůstala nevyřešena i poté, co došlo k rozvodu manželství. Za zcela nespornou přitom označil krajský soud okolnost, že předmětný dům a jeho nákladné adaptace byly pořízeny ze společných prostředků obviněného a jeho bývalé manželky.
Naproti tomu ani jeden ze soudů obou stupňů nezpochybnil, že předmětný dům je ve výlučném vlastnictví poškozené H. C., jak o tom svědčí i obsah kupní smlouvy. To by samo o sobě ještě nezpochybňovalo užívací právo obviněného A. C. jako bývalého manžela poškozené, majícího v tomto domě trvalé bydliště, sám obviněný však připustil, že se z tohoto domu již před delší dobou odstěhoval, nejprve několik měsíců bydlel v družstevním bytě, který byl též majetkem obviněného a poškozené, a poté téměř rok pobýval v Austrálii. Podle ministra spravedlnosti je tedy nesporné, že užívací právo obviněného A. C. k bytu v předmětném domě takto zaniklo.
Podle názoru ministra spravedlnosti přesto nelze zároveň popřít, že celý případ vykazuje určité specifické rysy, na které vcelku právem poukázaly soudy obou stupňů. Z provedeného dokazování lze zejména soudit, že nákup domu byl v převážné míře financován z peněz obviněného a to může skutečně ovlivňovat stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného a pokud by k takovému jednání došlo poprvé, bylo by možné mít určité pochybnosti též o subjektivní stránce trestného činu.
Pro posouzení věci má však podle ministra spravedlnosti zásadní význam skutečnost, že obviněný A. C. se dopouští podobného jednání opakovaně, aniž si vzal z předchozího trestního stíhání poučení. Ministr spravedlnosti v této souvislosti poukázal na trestní řízení vedené proti obviněnému A. C. Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 10 T 311/98, další trestní řízení, vedené týmž okresním soudem pod sp. zn. 1 T 264/99, a na přestupková řízení, vedená Komisí pro projednávání přestupků Městské rady v Táboře pod sp. zn. P 13/2000 a P 24/2000.
Veškeré shora uvedené případy shrnul ministr spravedlnosti v závěr, že obviněný A. C. se přinejmenším od roku 1998 do roku 2000 dopouští soustavně a opakovaně trestné činnosti související přímo či nepřímo s jeho vztahem k bývalé manželce H. C. Podle mínění ministra spravedlnosti je přitom zřejmé, že benevolentní postup soudu v předchozích trestních věcech měl účinek velmi problematický, neboť jen utvrzoval obviněného v jeho dalším protispolečenském jednání. Jestliže by tyto poznatky soudy řádně hodnotily z hlediska ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., nemohly by ohledně další trestné činnosti tohoto druhu z roku 2000 učinit závěr o absenci materiálního znaku trestného činu. Ostatně sám krajský soud konstatoval v odůvodnění stížností pro porušení zákona napadeného usnesení, že opakující se excesy obviněného A. C. nelze donekonečna přehlížet, aniž by však z tohoto konstatování vyvodil odpovídající závěr.
Výše uvedená zjištění pak nutno podle ministra spravedlnosti vzít v úvahu i při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného. Jestliže totiž byl obviněný již v minulosti opakovaně stíhán pro neoprávněné vniknutí do domu poškozené, musí si být již dostatečně vědom toho, že bez ohledu na otázku financování nákupu tohoto domu je právoplatnou majitelkou domu pouze jeho bývalá manželka a on nesmí proti její vůli do domu vnikat. Stejně jako ohledně společenské nebezpečnosti, nelze ani naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. podle názoru ministra spravedlnosti donekonečna zpochybňovat jen poukazem na údajné nepochopení našich zákonů obviněným.
Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněného A. C. porušen zákon ve shora citovaných ustanoveních trestního řádu a trestního zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, stejně jako jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Táboře, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo.
Shledal především, že k porušení zákona v trestní věci obviněného A. C. ve prospěch tohoto obviněného skutečně došlo, a že se tak v zásadě stalo ve všech ohledech shora reprodukovaných, oprávněně namítaných ministrem spravedlnosti ČR v písemném odůvodnění podané stížnosti.
Snad by bylo možné toliko namítnout a připomenout, že v trestní věci, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 T 311/98, byl obviněný A. C. rozsudkem tohoto soudu ze dne 19. 5. 1999 z převážné části podané obžaloby podle ustanovení §226 písm. b) tr. řádu zproštěn a toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. 14 To 189/99 potvrzeno. O zbývající části stíhané trestné činnosti se tehdy rozhodovalo v přestupkovém řízení, věc však byla rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků Městské rady v Táboře ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. P 370/99, podle §20 a §66 odst. 3 písm. e) zák. č. 200/1990 Sb. pro zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím jednoho roku od jeho spáchání odložena. A naprosto stejně skončilo i trestní stíhání obviněného A. C. v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 264/99 rozhodnutím téže přestupkové komise ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. P 263/2000.
V dalších dvou přestupkových řízeních, společně vedených stejnou přestupkovou komisí byla sice obviněnému A. C. uložena peněžitá pokuta ve výši 1.200,- Kč a povinnost uhradit poškozenému škodu, oběma uvedenými přestupky však byly zasaženy jiné právní zájmy, než ústavním pořádkem a trestním zákonem zajištěný zájem na ochraně domovní svobody poškozené H. C.
Navzdory tomu je ovšem třeba argumentaci ministra spravedlnosti ohledně materiální i subjektivní stránky nyní posuzovaného jednání obviněného A. C., obsaženou v písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona, plně akceptovat.
Nejvyšší soud České republiky proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané v neprospěch obviněného A. C. ministrem spravedlnosti, vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona ve shora uvedené podobě.
Soud prvního stupně skutečně aplikací ustanovení §222 odst. 2 tr. řádu a postoupením věci do přestupkového řízení dostatečně nezohlednil významné okolnosti svědčící pro existenci formálních i materiálních předpokladů pro posouzení stíhaného jednání v rámci skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. a bylo věcí dalšího řízení a dokazování, nakolik k naplnění těchto zákonných znaků, včetně event. materiálních podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty uvedeného deliktu skutečně došlo.
Krajský soud pak pochybil tím, pokud uvedenou nedůslednost v postupu nalézacího soudu tomuto soudu nevytkl a neučinil příslušné procesní kroky k jejímu odstranění a nápravě. Za uvedeného stavu věci krajský soud neprávem zamítl stížnost, podanou proti rozhodnutí okresního soudu okresní státní zástupkyní v Táboře, byť se tak nestalo v důsledku toho, že by krajský soud nedostál své zákonné přezkumné povinnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře si totiž byl uvedených okolností vědom, sám však své rozhodnutí zatížil obdobnou nedůsledností, jako soud prvního stupně.
Zároveň však musel Nejvyšší soud zvažovat nutnost, resp. potřebnost a vhodnost a současně i reálnost případného dalšího procesního postupu, předpokládaného ustanovením §269 odst. 2 a násl. tr. řádu.
Stížnost pro porušení zákona nepochybně představuje velice významný průlom do právní moci rozhodnutí soudu, popřípadě státního zástupce nebo vyšetřovatele, zpravidla narušující stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí těchto orgánů činných v trestním řízení. V konkrétním případě tak musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které takovému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti podobného pravomocného rozhodnutí. Taková situace však může nastat pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže stížností napadené rozhodnutí vůbec obstát a kdy na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.
Účelem stížnosti pro porušení zákona je tudíž náprava závažných právních vad pravomocných rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele nebo náprava závažných vad postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí těchto orgánů činných v trestním řízení předcházelo. Právní úprava tohoto mimořádného opravného prostředku přitom kromě nápravy uvedených závažných vad například v novém řízení, popřípadě výjimečně i novým meritorním rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, sleduje také usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.
V daném případě, kdy by navíc patrně nebylo možno s ohledem na předpokládaný dlouhodobý pobyt obviněného A. C. mimo území České republiky případné procesní důsledky, předpokládané ustanovením §269 odst. 2 a násl. tr. řádu, vůbec realizovat nebo jen s mimořádnými obtížemi, upřednostnil Nejvyšší soud České republiky právě zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného meritorního rozhodnutí soudu.
Z důvodů shora uvedených proto rozhodl tzv. akademickým výrokem, kterým zjištěné porušení zákona toliko vyslovil, aniž považoval za důvodné a potřebné stížností napadené rozhodnutí rušit, případně učinit další navazující procesní opatření.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není
stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. řádu).
V Brně dne 13. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k