ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.105.2001.1
sp. zn. 7 Tz 105/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 10. 7. 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných Ing. M. N., JUDr. L. Š., J. L., a J. K., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ze dne 30. 10. 2000, č. j. ÚDV-48/Vt-95, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. 10. 2000, č. j. ÚDV- 48/Vt-95, zastavil vyšetřovatel Policie České republiky Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného Ing. M. N. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §185 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a obviněných JUDr. L. Š., J. L. a J. K. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §185 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., když dospěl k závěru, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Jednání obviněného Ing. M. N. mělo spočívat v tom, že „v době od 10. 1. 1985 do 3. 12. 1989, kdy zastával funkci hlavního náčelníka štábu Lidových milicí, v rozporu s platnými zákony ČSSR, zejména zákonem č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu, požadoval dne 19. 6. 1986 na zasedání předsednictva ÚV KSČ schválení plánu materiálně technického zabezpečení (dále jen MTZ) pro vyzbrojování Lidových milicí (dále jen LM) zbraněmi a střelivem, včetně zbraní hromadně účinných ve značném rozsahu z prostředků Československé lidové armády\". Obviněný JUDr. L. Š. se měl jednání, které mu bylo kladeno za vinu, dopustit tím, že „jako člen předsednictva ÚV KSČ a předseda federální vlády ČSSR, v rozporu s platnými zákony ČSSR, zejména zákonem č. 147/1983, o zbraních a střelivu, dne 19. 6. 1986 na zasedání předsednictva ÚV KSČ odsouhlasil předložený plán MTZ pro vyzbrojování LM zbraněmi a střelivem včetně zbraní hromadně účinných ve značném rozsahu z prostředků Československé lidové armády, na základě kterého poté byl tento úkol uložen ministru národní obrany ČSSR Ing. M. V.\". Obvinění J. L. a J. K. se měli jednání, které jim bylo kladeno za vinu, dopustit tím, „že jako členové předsednictva ÚV KSČ, v rozporu s platnými zákony ČSSR, zejména zákonem č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu dne 19. 6. 1986 na zasedání předsednictva ÚV KSČ odsouhlasili předložený plán MTZ pro vyzbrojování LM zbraněmi a střelivem včetně zbraní hromadně účinných ve značném rozsahu z prostředků Československé lidové armády, na základě kterého poté byl tento úkol uložen ministru národní obrany ČSSR Ing. M. V\".
Proti shora uvedenému usnesení vyšetřovatele podal ministr spravedlnosti České republiky u Nejvyššího soudu ve lhůtě stanovené v §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných Ing. M. N., JUDr. L. Š., J. L. a J. K. V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku vyslovil ministr spravedlnosti názor, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněných porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Podle názoru ministra spravedlnosti došlo napadeným usnesením vyšetřovatele k porušení zákona ve prospěch obviněných, neboť zjištěné skutečnosti v průběhu provedeného vyšetřování nebyly náležitě zhodnoceny podle zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že vyšetřovatel na základě obsáhlého dokazování, které provedl, učinil správný závěr, že po dobu trvání LM byly pokusy o legalizaci tohoto ozbrojeného sboru. Dále odkázal zejména na to, že vyšetřovatel svůj závěr o zastavení trestního stíhání obviněných vybudoval na znění zákona o národní bezpečnosti ze dne 21. 12. 1948 (zák. č. 286/1948 Sb., o národní bezpečnosti), který provedl dílčí úpravu postavení LM, kde v §15 odst. 3 tohoto zákona bylo uvedeno, že k službám v orgánech národní bezpečnosti se mohou povolávat dobrovolně se hlásící občané, kteří mají stejná práva a povinnosti jako příslušníci SNB, tedy včetně práva nosit zbraň.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku vyslovil ministr spravedlnosti názor, že si obvinění museli být vědomi toho, že vznik a existence jednotek LM nebyly legalizovány zákonnou formou a jestliže naváděli nebo poskytovali svým jednáním pomoc při pokračujícím vyzbrojování těchto jednotek, dopustili se trestné činnosti, pro kterou bylo proti nim trestní stíhání vedeno, a důkazy vyšetřovatelem shromážděné nebyly tudíž důsledně zhodnoceny ve směru výše naznačeném.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že stížností napadeným usnesením vyšetřovatele Policie ČR Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ze dne 30. 10. 2000, č. j. ÚVD-48/Vt-95, byl porušen zákon ve prospěch obviněných Ing. M. N., JUDr. L. Š., J. L. a J. K. v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tedy přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo.
Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněných ministrem spravedlnosti není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo ani ve směru vytýkaném stěžovatelem, ani v jiném směru.
Vyšetřovatel ÚDV v usnesení napadeném stížností pro porušení zákona poukázal na to, že trestní stíhání proti obviněným bylo zpočátku vedeno sice pro skutky shora popsané, avšak kvalifikované podle trestního zákona účinného ke dni 1. 1. 1994, tedy v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., neboť správně mělo být posuzováno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., účinného v době, kdy mělo dojít k protiprávnímu jednání obviněných. Dále ze spisu vyplývá, že trestní stíhání obviněného Ing. M. V. bylo usnesením obvodní státní zástupkyně podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. s odkazem na ustanovení §11 písm. a) tr. ř. zastaveno, neboť to nařídil prezident republiky uživ svého práva udílet milost.
Dále je nutno poukázat také na to, že za nosný problém dokazování v uvedené věci považoval vyšetřovatel vyřešení otázky vzniku, působení a poslání Lidových milicí v režimu ozbrojených sil ČSSR. V této souvislosti poukázal vyšetřovatel na to, že v roce 1945 se na území Československa živelně ustanovovaly různé ozbrojené složky, které přejímaly povinnosti a poslání orgánů ještě nevytvořených bezpečnostních orgánů a fungovaly pod různým označením jako Národní milice, Revoluční gardy, Národní stráž apod. Pokud šlo o vyzbrojení těchto složek, jednalo se vesměs o zbraně trofejní různých druhů. Vytváření a řízení Závodních milicí koncem roku 1946 převzalo Ministerstvo vnitra. Dále poukázal vyšetřovatel také na to, že v únoru 1948 tvořily jednotky Závodních milicí základní jádro dělnických a Lidových milicí. Za historický mezník vyzbrojení Lidových milicí je vyšetřovatelem označován den 22. a 23. 2. 1948, kdy vedení KSČ rozhodlo o vyzbrojení Dělnických milicí a tento úkol byl svěřen ministru vnitra. Jednotky Dělnických milicí byly již v té době vyzbrojovány zbraněmi hromadně účinnými.
Z historického hlediska dále považoval vyšetřovatel za nezbytné v napadeném usnesení uvést, že v březnu 1948 bylo velení Dělnických milicí převedeno na Ministerstvo vnitra, kde byl z toho důvodu vytvořen zvláštní odbor (BP-9) a následně došlo k přeměně názvu z Dělnických milicí na Lidové milice. Tyto jednotky byly chápány jako pomocný orgán či záloha SNB, což vyšetřovatel chápal jako začlenění těchto jednotek do systému ozbrojeného sboru SNB pod jednotným velením. Uvedený stav byl legalizován rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 6. 5. 1948, kdy jako velitel Lidových milicí byl ustanoven ministr vnitra a rovněž tak bylo v uvedené době rozhodnuto o označení příslušníků LM. Z hlediska organizace v uvedené době byly LM podřízeny místním a vyšším velitelům SNB, když z pohledu výcviku a MTZ byla tato problematika svěřena Ministerstvu vnitra a Československá lidová armáda se na vyzbrojování LM podílela pouze okrajově, a to zbraněmi, které nebyly zavedeny do výzbroje SNB.
Vyšetřovatel v obsáhlém odůvodnění stížností napadeného usnesení rovněž poukázal na řadu právních předpisů, kterými měla být legalizována činnost LM a jejich vznik. V tomto směru je možno zmínit zákon ze dne 21. 12. 1948 č. 286/1948 Sb., o národní bezpečnosti, kde §15 odst. 3 tohoto zákona stanovil, že ke službě v orgánech národní bezpečnosti se mohou povolávat dobrovolně se hlásící spolehliví občané, kteří jsou zjevně označeni, mají obdobná práva a povinnosti jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti (tedy i právo nosit zbraň a tuto v mezích zákona i použít) a zevní označení těchto osob stanoví ministr vnitra nařízením. K vydání uvedeného nařízení došlo dne 14. 9. 1949, které bylo zveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 210/1949 Sb. Dále bylo poukázáno na snahy legalizovat činnost jednotek LM také v následujících letech, zejména po roce 1952, kdy ÚV KSČ vydal Organizační řád Lidových milicí, který stanovil, že Lidové milice jsou ozbrojeným sborem KSČ.
V předmětném usnesení vyslovil vyšetřovatel dále názor, že nelze přehlédnout v rámci hodnocení důkazů ani zákon č. 70/1965 Sb., o SNB, kterým byly jednotky LM poprvé včleněny do právního systému ČSSR. Podle názoru vyšetřovatele nebylo rovněž možno přehlédnout existující znění čl. 4 zák. č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky, o vedoucí úloze KSČ ve společnosti, a na základě již zmíněné Ústavy také o zák. č. 40/1961 Sb., o obraně Československé socialistické republiky, kde bylo zakotveno, že KSČ řídí a zabezpečuje nejvyšší obranyschopnost země. Ústavním zákonem č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu, byl přijat operační plán ČSLA, ve kterém (28. 12. 1977) bylo Lidovým milicím uloženo v součinnosti s vojsky ČSLA a s vojsky Sovětské armády a vojsky MV plnit operačně-taktické úkoly a ničit výsadky nepřítele po jejich vysazení na území ČSSR.
Na základě shora uvedených skutečností, výslechu svědků, výslechu obviněných a dalších opatřených důkazů dospěl vyšetřovatel k závěru, že provedeným vyšetřováním nebylo prokázáno, že se obvinění Ing. M. N., JUDr. L. Š., J. K. a J. L. dopustili trestných činů uvedených ve sděleném obvinění, a vzhledem k tomu, že se nejedná o trestný čin a není důvod k postoupení věci, rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných.
Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon nebyl porušen. Nejvyšší soud, přestože rozeslal všem oprávněným osobám opis stížnosti pro porušení zákona s upozorněním, že se mohou k této ve stanoveném termínu vyjádřit, obdržel do dne rozhodování o stížnosti pro porušení zákona pouze vyjádření obviněného Ing. N. a JUDr. Š., kteří navrhli shodně jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zamítnutí stížnosti pro porušení zákona.
K podané stížnosti pro porušení zákona a v ní vyjádřené námitce, pro kterou měla být podána a ve které je spatřován důvod jejího podání, tj. že v průběhu provedeného vyšetřování shromážděné důkazy nebyly náležitě zhodnoceny podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř., je možno uvést, že podle shora citovaného ustanovení orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vyšetřovateli stížnost pro porušení zákona nevytýká porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tedy nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud rovněž považuje za nutné upozornit na znění §174 tr. ř. upravující dozor státního zástupce, kdy z ustanovení §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. mj. vyplývá, že státní zástupce v rámci dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení může u usnesení o zastavení trestního stíhání (uvedený případ) rušit nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí vyšetřovatele do třiceti dnů od doručení. V dané trestní věci se tak však nestalo, tedy státní zastupitelství se ztotožnilo s názorem vyšetřovatele.
Již shora bylo zmíněno, že stížnost pro porušení zákona spatřuje porušení zákona pouze v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (Nejvyšší soud je však vázán revizním principem vyjádřeným v §267 odst. 1 tr. ř.), které vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů. V souvislosti s touto zásadou nelze přehlédnout tu skutečnost, že pokud bylo postupováno při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že byly hodnoceny orgánem činným v trestním řízení podle jeho vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a tento učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže nadřízený orgán činný v trestním řízení takové rozhodnutí zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
V souvislosti s předmětným rozhodnutím vyšetřovatele a podanou stížností pro porušení zákona je nutno odkázat na následující skutečnosti.
Obvinění se měli dopustit trestné činnosti dne 19. 6. 1986. Kladeno jim bylo za vinu, že se dopustili trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., účinného v době spáchání trestného činu, kdy jim mohl být uložen trest odnětí svobody v maximální výměře pěti let. S ohledem na znění zákona §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, kdy se do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, nepřicházelo v úvahu použití ustanovení o promlčení. (viz též Nález Ústavního soudu České republiky publikovaný pod č. 14/1994 Sb.).
Uvedeného trestného činu se pak dopustil ten (§185 odst. 1 písm. a) tr. zák., účinného v době spáchání), kdo bez povolení sobě nebo jinému opatřil nebo přechovával zbraň hromadně účinnou nebo součástky, jichž je k užití takové zbraně třeba. Tohoto trestného činu ve znění odst. 2 písm. a) tr. zák. se pak dopustil pachatel, který spáchal čin uvedený v odst. 1 (§185 tr. zák.) ve větším rozsahu a za uvedené jednání mu bylo možno uložit trest odnětí svobody na jeden rok až pět let.
Porušení ustanovení §185 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. u obviněných bylo spojeno s jejich jednáním v rozporu s platnými zákony ČSSR, zejména zákonem č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu. V souvislosti s tímto zákonem je však nezbytné poukázat mj. na to, že tento zákon v oddíle třetím nazvaném „Vojenské zbraně\", §25 odst. 1 uváděl, že vojenskými zbraněmi jsou zbraně určené pro vojenské nebo bezpečnostní účely. V §25 odst. 2 téhož zákona bylo uvedeno, že ustanovení tohoto zákona (zák. č. 147/1983 Sb.) se nevztahují na vojenské zbraně používané v ozbrojených silách Československé socialistické republiky a ve Sboru národní bezpečnosti.
V návaznosti na shora uvedené skutečnosti je nezbytné uvést také následující skutečnosti, které vyplývají z ustanovení zákona č. 40/1974 Sb., o sboru národní bezpečnosti. V §51 odst. 1 tohoto zákona bylo uvedeno (v době, kdy se obvinění měli dopustit jednání, které je jim kladeno za vinu), že ministr vnitra Československé socialistické republiky, ministr vnitra České socialistické republiky a ministr vnitra Slovenské socialistické republiky mohou v rozsahu pravomoci po dohodě s příslušnými ministry nebo vedoucími Ústředních orgánů státní správy pověřit plněním úkolů Sboru národní bezpečnosti jiné orgány. V odst. 4 výše uvedeného ustanovení bylo dále uvedeno, že vojáci vojsk ministerstva vnitra, vojáci Československé lidové armády, příslušníci Lidových milicí, Sboru nápravné výchovy a veřejných požárních útvarů povolaní podle odst. 2 a 3 mají při plnění bezpečnostních úkolů stejná práva a povinnosti jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti, pokud příslušný ministr nerozhodne jinak.
Z výše uvedených skutečností lze dále také dovodit, že pokud Lidovým milicím bylo přiznáno tímto zákonem nezanedbatelné místo při plnění bezpečnostních úkolů, byly tyto úkoly mj. vymezeny ve vztahu ke shora uvedeným skutečnostem v §51 zák. č. 40/1974 Sb., bylo jim také zákonodárným sborem, který tento zákon přijal, nikoli tedy pouze exekutivní mocí, za určitých okolností přiznáno stejné právo jako příslušníkům Sboru národní bezpečnosti. Zde je nutno poukázat na znění §51 odst. 2 zák. č. 40/1974 Sb., podle kterého ministr vnitra Československé socialistické republiky může povolat k plnění úkolů Sboru národní bezpečnosti vojáky vojsk ministerstva vnitra; v mimořádných případech může k plnění úkolů při udržování veřejného klidu, pořádku a bezpečnosti uvnitř státu povolat v dohodě s ministrem národní obrany Československé socialistické republiky vojáky Československé lidové armády v činné službě, po předchozím souhlasu hlavního velitele Lidových milicí příslušníky Lidových milicí. V návaznosti na již zmíněné ustanovení §51 odst. 4 zák. č. 40/1974 Sb., tj. stejná práva a povinnosti pro příslušníky Lidových milicí jako pro příslušníky Sboru národní bezpečnosti, nelze odhlédnout ani od znění §32 - 36 shora zmíněného zákona, které upravuje podmínky použití prostředků příslušníky Sboru národní bezpečnosti (zbraní) a v té souvislosti s tím, co již bylo výše uvedeno, také příslušníků Lidových milicí. Prováděcím předpisem k uvedenému zákonu se stala vyhláška federálního ministra vnitra č. 67 ze dne 28. 10. 1977, o povolávání příslušníků Lidových milicí k plnění úkolů Sboru národní bezpečnosti, kde v ustanovení §31 odst. 2 bylo uvedeno, že úkoly uvedené v odst. 1 (této vyhlášky) plní příslušníci Lidových milicí pod přímým vedením příslušníků Sboru národní bezpečnosti nebo v součinnosti s nimi samostatně pod velením určených velitelů Lidových milicí. Pokud jde o zmíněnou vyhlášku je nutno připomenout, že se jednalo o normu vydanou exekuční mocí, nikoliv zákonodárným orgánem.
Dále je možno poukázat také okrajově na to, že trestní zákon účinný v rozhodné době upravoval v ustanovení §89 odst. 8 pojem veřejného činitele, kterým se rozuměl volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník Národního výboru, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, pokud se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a požíval přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena… Vyjde-li Nejvyšší soud např. z rozhodnutí č. 40/75 Sb. rozh. trest., které uvádělo, že člen pomocné stráže Veřejné bezpečnosti má při plnění úkolů ochranu jako veřejný činitel jen tehdy, je-li zevně označen předepsanou páskou, lze ztěží vyvrátit možný závěr, že tutéž ochranu by tehdejší ustanovení trestního zákona neposkytovalo také členu Lidových milicí, který plnil úkoly Sboru národní bezpečnosti na úseku udržování veřejného klidu, pořádku a bezpečnosti uvnitř státu, když navíc jeho zjevné označení vyplývalo z §15 odst. 3 zák. č. 286/1948 Sb., ve spojení s nařízením ministerstva vnitra ze dne 14. 9. 1949 (č. 210/1949 Sb.), které uvádělo, že příslušníci Lidových milicí jsou při výkonu služby označeni rudou páskou 10 cm širokou, na které jsou vytištěna černě písmena LM o výšce 60 mm a šířce 15 mm a na které je otisk kulatého razítka příslušného krajského velitelství národní bezpečnosti. V souvislosti ze zákonem o Sboru národní bezpečnosti č. 40/1974 Sb. je nutno se zmínit o vyhlášce federálního ministerstva vnitra č. 42/1974 Sb. ze dne 6. 5. 1974, o prokazování příslušnosti ke Sboru národní bezpečnosti, které upravuje označení a prokazování se příslušníků Lidových milicí s odkazem na ustanovení §17 zák. č. 42/1974 Sb.
Vyšetřovatel ve svém rozhodnutí odkázal na celou řadu vyhlášek, nařízení či směrnic, stejně jako na některá ustanovení zákonů, která na jedné straně upravovala postavení či lépe řečeno vedoucí postavení KSČ ve společnosti, a následně od postavení čelných představitelů KSČ odvozoval postavení těchto osob v Lidových milicích, jejich propojení např. s Československou lidovou armádou apod. Nejvyšší soud je toho názoru, že pokud postavení Lidových milicí nebylo upraveno samostatným zákonem, ale zákonodárný sbor jim zákony přiznával určité postavení, bylo Lidovým milicím oficiálně, zákony, umožněno vyvíjet určitou, zákonodárci schválenou činnost, aniž by Lidové milice vznikly na základě samostatného zákona, když ve své podstatě vznikly na základě pouhého rozhodnutí stranických orgánů. Na tuto problematiku však bude poukázáno také níže.
Shora již bylo zmíněno, že na osvobozeném území Československa vznikala v roce 1945 celá řada ozbrojených složek, které přejímaly a zabezpečovaly úkoly ještě nevytvořených bezpečnostních orgánů (Revoluční gardy, Národní milice apod.). V případě průmyslových závodů se jednalo o Závodní milice, které v roce 1848 vytvořily jádro Lidových milicí. Zde je možno pouze poznamenat, že dne 21. 2. 1948 došlo na základě rozhodnutí ÚV KSČ k ustavení dělnických milicí, ve dnech 22. a 23. 2. 1948 opět na základě rozhodnutí KSČ došlo k vyzbrojení Dělnických milicí, a to i zbraněmi hromadně účinnými, když tento úkol byl svěřen ministru národní obrany. Opět na základě rozhodnutí a vzrůstajícího vlivu KSČ ve společnosti bylo přikročeno k vytváření Dělnických milicí na území celé republiky (26. 2. 1948), když tyto byly organizovány KSČ a KSČ se rovněž rozhodnou měrou podílela na jejich velitelské pravomoci. Dělnické milice byly velitelsky převedeny pod Ministerstvo vnitra a rovněž došlo ke změně názvu na Lidové milice. V roce 1952 rozhodl ÚV KSČ o podřízenosti Lidových milicí právě tomuto stranickému orgánu. Nelze přehlédnout ani absolutní vliv ZO KSČ na personální obsazení Lidových milicí, neboť příslušníkem Lidových milicí se mohl stát od uvedené doby pouze komunista starší osmnácti let. V následujících letech se projevovala snaha o legalizaci činnosti Lidových milicí, avšak opět pouze na úrovni stranických dokumentů (ÚV KSČ), kdy Lidové milice byly charakterizovány jako ozbrojený sbor KSČ, který po boku Československé lidové armády, Sboru národní bezpečnosti, Pohraniční stráže tvoří neohroženou stráž výstavby socialismu v Československu a je důsledným bojovníkem proti třídnímu nepříteli.
Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že koncem šedesátých let docházelo ke snahám o legalizaci Lidových milicí či jejich zrušení, kdy na nedostatečnou právní úpravu Lidových milicí bylo poukazováno také nižšími stranickými orgány a organizacemi. V souvislosti s touto kritikou začaly práce na zákoně o Lidových milicích, avšak v souvislosti se situací, ke které došlo ve společnosti po intervenci vojsk některých států Varšavské smlouvy na území Československé republiky v roce 1968 a upevnění postavení KSČ v letech tzv. normalizace, byl shora uvedený záměr opuštěn a Lidové milice opět fungovaly jako ozbrojený sbor KSČ. Nelze tedy přehlédnout ani shora uvedené skutečnosti, tj. event. vědomost některých z obviněných o přípravných pracích na zákonu o Lidových milicích, neboť v uvedeném období zastávali významná místa také ve stranickém aparátu KSČ.
Rovněž je možno zmínit zák. č. 100/1960 Sb., Ústavu Československé socialistické republiky, a její ustanovení čl. 4, zakotvující vedoucí úlohu KSČ ve společnosti. Na toto ustanovení poukazuje Nejvyšší soud pouze proto, aby bylo zcela zřejmé, za jakých vnitřních poměrů bylo možno zejména exekutivní mocí ovlivňovat chod společnosti, při prosazování právě shora uvedeného článku. Zákon č. 40/1969 Sb., o obraně Československé socialistické republiky opět reagoval na shora uvedené ustanovení ústavy, když uváděl, že KSČ řídí a zabezpečuje obranyschopnost země. Ústavní zákon o Radě obrany státu (č. 10/1969 Sb.) vymezoval budování ozbrojených sil, jejich řízení, obranyschopnost země. Dne 19. 5. 1970 na schůzi Rady obrany státu (šesté) byly projednány a přijaty zásady branného systému ČSSR, který byl garantován KSČ, když z části B vyplývá, že Lidové milice byly přičleněny k ozbrojeným silám určeným k obraně a ochraně teritoria, přičemž bylo rovněž stanoveno, jakými zbraněmi mají být vyzbrojeny.
Byť se jedná o pouhý nástin dlouhodobého vývoje a faktickou existenci Lidových milicí, je z něj zřejmé, že Lidové milice jednoznačně nebyly zřízeny zákonem. Z jejich charakteristiky tak, jak byla zachycena v dobových materiálech je zřejmé, že byly mj. určeny k zajišťování obranyschopnosti republiky s pevně stanovenými cíli. Existenci Lidových milicí je nezbytné vidět ve všech vzájemných souvislostech, tedy i ve vztahu k výše uvedeným předpisům, které Lidové milice charakterizovaly jako ozbrojenou složku komunistické strany. Vedle zmíněných dokumentů, které charakterizují či zařazují Lidové milice, a mají povahu předpisů vydaných orgány moci výkonné, nelze přehlédnout základní předpis, a to zákon č. 40/1974 Sb., o sboru národní bezpečnosti, který jednoznačně operuje s pojmem Lidové milice, a příslušníkům Lidovým milicím v mimořádných případech přiznává stejná práva a povinnosti jako příslušníkům Sboru národní bezpečnosti. Z uvedeného zákona je tedy rovněž nepochybné, že zákon, přijatý zákonodárným sborem, přiznával Lidovým milicím určitá práva a povinnosti, aniž by Lidové milice vznikly a jejich úprava byly provedeny samostatným zákonem. Vzhledem k tomu, jaké povinnosti byly uloženy příslušníkům Lidových milicí výše uvedeným ustanovením §51 zák. č. 40/1974 Sb., je nutno rovněž v rámci hodnocení důkazů vycházet ze znění zákona č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu, a tedy v celém kontextu důkazů posoudit, zda jednáním obviněných byly naplněny znaky uvedených trestných činů či nikoli, a neposuzovat jednání obviněných izolovaně, pouze z pohledu těch ustanovení, která vyznívají v neprospěch obviněných, což je v příkrém rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. zák.
V souvislosti s obviněnými je možno také uvést, že činnost Lidových milicí, jejich chod, materiálně technické zabezpečení apod., pokud toto bylo zajišťováno zejména po stranické linii, formou různých rozkazů, organizačních řádů, oběžníků, usnesení sekretariátu ÚV KSČ, aktů ministra vnitra ČSR a dalších dokumentů, mohlo být z velké části dílem samotných obviněných, kteří jakožto vedoucí političtí představitelé věděli či měli vědět, že Lidové milice nemají pro své fungování zákonný podklad, spočívající v zákonu o jejich zřízení a ze shora nastíněného vývoje je také patrno, že z pohledu stranických orgánů nebyla po roce 1969 (1970) snaha o přijetí zákona o Lidových milicích, na kterém se začalo pracovat, když jeho právní podklad ponechali opět pouze v rovině výše uvedených dokumentů. Tyto skutečnosti jednoznačně vyznívají v neprospěch obviněných.
Vedle výše zmíněných dokumentů nelze však při hodnocení důkazů ve vztahu ke sděleným obviněním přehlédnout již zmíněné zákony č. 40/1974 Sb., o sboru národní bezpečnosti, a zákon č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu, které s Lidovými milicemi reálně počítaly, a jim také svěřovaly plnění úkolů Sboru národní bezpečnosti a odvozeně od těchto úkolů také stejná práva pro příslušníky Lidových milicí jako pro příslušníky Sboru národní bezpečnosti, tj. i podmínky použití prostředků - zbraní. Ta skutečnost, že Lidové milice byly bezpochyby začleněny mezi orgány plnící bezpečnostní úkoly, vyplývá nejen z §51 zák. č. 40/1974 Sb., o sboru národní bezpečnosti, ale také např. z §6, 16, 34 či 41 vyhl. federálního ministra vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích. Z výše uvedených ustanovení vyplývají práva Lidových milicí v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích nepřímo a jsou či mohou být odvozována od pojmů ozbrojených sil či ozbrojených sborů při širším výkladu shora uvedených zákonů. Nelze však přehlédnout vyhlášku federálního ministra vnitra č. 100/1975 Sb., o pravidlech silničního provozu, která byla účinná v době od 1. 1. 1976 do 1. 1. 1990, kde se §33 odst. 7 této vyhlášky výslovně zmiňuje o Lidových milicích. Již zmíněná vyhl. č. 67/1977 Sb., o povolávání příslušníků Lidových milicí k plnění úkolů Sboru národní bezpečnosti, reagovala na §51 odst. 2, 4 zák. č. 40/1974 Sb., o sboru národní bezpečnosti, a ve svém §1 odst. 1 charakterizovala úkoly Sboru národní bezpečnosti, které mohli plnit příslušníci Lidových milicí (při udržování veřejného klidu, pořádku a bezpečnosti uvnitř státu), rovněž tak upravovala způsob velení Lidových milicí a v §2 použití prostředků obrany a zbraní příslušníky Lidových milicí.
V neposlední řadě je nutno se také zmínit o dalším zákoně, který se výslovně zmiňuje o Lidových milicích, tudíž existence Lidových milicí nebyla pouze dílem exekutivních orgánů a jejich prostřednictvím projevené politické vůle nejvyšších stranických orgánů, ale byla nepřímo umožněna zákonodárnou mocí, kdy zákonodárným sborem, a to Federálním shromážděním byl dne 18. 12. 1969 přijat zákon č. 162/1969 Sb., o vyznamenání Za zásluhy o Lidové milice, který byl účinný od 23. 12. 1969 do 15. 10. 1990.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry, ke kterým ve svém usnesení o zastavení trestního stíhání obviněných Ing. M. N., JUDr. L. Š., J. L. a J. K. dospěl vyšetřovatel Policie České republiky Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, když podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání zastavil, a proto podle §268 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněných zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266
odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann