ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.118.2001.1
sp. zn. 7 Tz 118/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 13. 6. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněné B. Ž., v trestní věci vedené u Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování ve Znojmě pod ČVS OVZN-1176/2000 a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování ve Znojmě ze dne 21. 12. 2000, ČVS OVZN-1176/200, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněné B. Ž.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Okresního úřadu vyšetřování ve Znojmě ze dne 21. 12. 2000, ČVS OVZN-1176/2000, byla podle §171 odst. 1 tr. ř. Městskému úřadu v Miroslavi, okr. Znojmo, postoupena věc obviněné B. Ž. pro skutek spočívající v tom, že obviněná dne 28. 9. 2000 vyměnila zámkové vložky FAB u vchodových dveří a u vrat domu čp. 202 v H., okr. Z., čímž znemožnila vstup do domu svému bývalému manželu J. Ž., se kterým byla rozvedena rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 4 C 952/98, jenž nabyl právní moci dne 18. 10. 2000, a dále v tom, že dne 31. 10. 2000 nechala v podlaze odříznout trubky ústředního topení vedoucí do staré části uvedeného domu, kterou obýval J. Ž., a znemožnila mu tím vytápění celé staré části domu. V takto popsaném skutku byl ve sděleném obvinění spatřován trestný čin neoprávněného zásahu do práva k tomu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Vyšetřovatel ve svém usnesení došel k tomu, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Ministr spravedlnosti podal dne 18. 5. 2001 v neprospěch obviněné B. Ž. stížnost pro porušení zákona proti usnesení vyšetřovatele s tím, že jednání obviněné po formální stránce naplnilo znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a že pro posouzení otázky, zda čin obviněné naplňoval či nenaplňoval též materiální znak trestného činu, neměl vyšetřovatel zatím dostatek podkladů, neboť si neopatřil přestupkový spis o předchozím postihu obviněné pro obdobné jednání ani soudní spis o rozvodu obviněné a poškozeného. V této souvislosti ministr spravedlnosti upozornil, že úvaha o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost jako materiálního znaku trestného činu se může uplatnit jen tehdy, když konkrétní stupeň nebezpečnosti činu neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněné, aby zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Podstatou porušení zákona je to, že vyšetřovatel o postoupení věci rozhodl za situace, kdy provedené důkazy opodstatňovaly závěr, že obviněná svým jednáním naplnila formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., avšak zůstaly neúplné ve vztahu k otázce, zda čin obviněné vykazoval takový stupeň společenské nebezpečnosti, který by se dal označit za vyšší než nepatrný, a zda tedy byla splněna i materiální podmínka trestnosti činu. Přitom podle §89 odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo povinností vyšetřovatele provést v nezbytném rozsahu dokazování i o podstatných okolnostech majících vliv na posouzení nebezpečnosti činu.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že vyšetřovatel postoupil věc především z toho důvodu, že jednání obviněné nenaplňovalo formální znaky trestného činu, a to pro nedostatek zavinění obviněné. Vyšetřovatel sice správně vycházel z toho, že v posuzovaném případě jde o úmyslný trestný čin, avšak náležitě si neujasnil, které okolnosti mají být úmyslným zaviněním obviněné zahrnuty, a nesprávně svůj úsudek o nedostatku zavinění obviněné opřel o úvahu, že nebyl prokázán úmysl obviněné způsobit škodu či jinou újmu na zdraví či majetku. Přítomnost takového úmyslu však není nijak rozhodná pro posouzení, zda byly po subjektivní stránce naplněny znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Zákonným znakem uvedeného trestného činu není škoda či jiná újma na zdraví či majetku. Podstatou trestného činu je to, že pachatel oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru, proto je subjektivní stránka trestného činu naplněna, jestliže úmysl pachatele směřoval k tomu, aby oprávněné osobě bylo v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně bráněno, aniž by bylo nutné, aby pachatel zároveň sledoval způsobení škody či jiné újmy na zdraví či majetku oprávněné osoby nebo někoho jiného.
Poškozený J. Ž. byl společně s obviněnou spoluvlastníkem domu. Dům byl součástí společného jmění manželů, tj. poškozeného a obviněné. Z tohoto titulu byl obviněný osobou oprávněnou užívat dům. Toto oprávnění poškozený vykonával tak, že v domě skutečně bydlel. Na tomto postavení obviněného se nic nezměnilo ani tím, že dne 27. 9. 2000 byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo manželství poškozeného s obviněnou rozvedeno, a že tento rozsudek dne 18. 10. 2000 nabyl právní moci. Vypořádání společného jmění manželů (§149 odst. 2 obč. zák.) totiž nebylo v době té části skutku, která následovala po právní moci rozvodového rozsudku, provedeno. Jednání obviněné dne 28. 9. 2000, které spočívalo ve výměně zámkových vložek u vrat a vchodových dveří, evidentně směřovalo k tomu, aby se poškozený - alespoň těmito vraty a dveřmi - nemohl do domu dostat. Jednání obviněné dne 31. 10. 2000, které spočívalo v odříznutí trubek ústředního topení, pak evidentně směrovalo k tomu, aby poškozený nemohl topit v té části domu, kterou obýval. V obou případech je ze způsobu jednání obviněné zjevné, že chtěla dosáhnout toho, aby se poškozený nemohl dostat do domu vraty a dveřmi, u nichž vyměnila vložky zámků, a aby nemohl k vytápění té části domu, kterou obýval, využívat stávajícího ústředního topení. Ve vztahu k okolnosti, že poškozenému jako oprávněné osobě tak bylo bráněno v užívání domu, tedy byl dán úmysl obviněné ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Závěr vyšetřovatele, že na straně obviněné chybí úmyslné zavinění, je proto nesprávný.
Dále z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že vyšetřovatel postoupil věc také proto, že stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu „nedosahuje stupně malý a může být tedy nepatrný\". Tím měl vyšetřovatel na mysli materiální podmínku trestnosti činu. Tuto úvahu vyšetřovatele je nutné uvést na správnou míru. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. To znamená, že z materiálního hlediska může být trestným činem jen takový čin, jehož stupeň společenské nebezpečnosti je vyšší než nepatrný. Úvaha o tom, zda posuzovaný čin dosahuje či nedosahuje malého stupně společenské nebezpečnosti, je pro posouzení projednávané věci bezvýznamná, protože obviněná není mladistvá. Podle §75 tr. zák. čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není trestným činem, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý. U mladistvého tedy jde z materiálního hlediska o trestný čin jen tehdy, jestliže stupeň společenské nebezpečnosti činu je vyšší než malý. Účelem této diferenciace je zúžit materiální podmínku trestnosti činu mladistvého oproti trestnosti činu tzv. dospělého pachatele (osoby starší než 18 let). Důsledkem této úpravy je to, že stupeň společenské nebezpečnosti označený jako „malý\" je ve skutečnosti vyšší než stupeň společenské nebezpečnosti označený jako „nepatrný\". Z toho pak vyplývá, že i takový čin, jehož stupeň společenské nebezpečnosti ještě není malý, může být činem, jehož stupeň nebezpečnosti již je vyšší než nepatrný. Kromě toho je třeba zdůraznit, že uvažovat o tom, zda byla či nebyla naplněna materiální podmínka trestnosti činu, je možné teprve za situace, kdy byly znaky trestného činu naplněny po formální stránce (včetně zavinění). Pokud orgán činný v trestním řízení dojde k závěru, že pro nedostatek zavinění nejsou znaky trestného činu naplněny po formální stránce nemá již místa jakákoli úvaha o stupni nebezpečnosti činu jako materiální podmínce trestnosti. Odůvodnění napadeného usnesení je logicky rozporné proto, že na jedné straně obsahuje závěr, že pro nedostatek zavinění nejde o trestný čin po formální stránce, avšak vedle toho zároveň obsahuje také závěr, že čin nemá potřebný stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu materiální podmínky trestnosti, ačkoli předpokladem takového závěru je právě to, že čin vykazuje formální znaky trestného činu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že čin obviněné naplňoval formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák včetně zavinění obviněné, a proto se ve svých dalších úvahách zabýval i tím, zda tento čin vykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který by bylo možné považovat za vyšší než nepatrný, a zda tedy byla naplněna i materiální podmínka trestnosti činu vyjádřená v §3 odst. 2 tr. zák. Dosavadní výsledky dokazování provedeného vyšetřovatelem v přípravném řízení ukazují na to, že jde o případ, který z hlediska otázky, zda byla naplněna materiální podmínka trestnosti, lze označit za hraniční.
Stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost nelze spolehlivě určit bez důsledného objasnění vzájemných vztahů obviněné a poškozeného, protože posuzovaný čin byl projevem jejich neurovnaného manželského soužití. Vztahy mezi obviněnou a poškozeným jako manžely procházely po delší dobu krizí, která vyvrcholila rozvodem. Ve vyšetřovacím spise je založen opis rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 4 C 952/98, jímž bylo manželství obviněné a poškozeného rozvedeno. V odůvodnění tohoto rozsudku je mimo jiné odkaz na výpověď svědka D. Ž. (syn obviněné a poškozeného), podle níž poškozený dělal obviněné naschvály. V rámci trestního stíhání obviněné však tento svědek nebyl v uvedeném ohledu vyslechnut. Vyšetřovatel ani neopatřil celý soudní spis ve věci rozvodu obviněné a poškozeného. Přitom tyto důkazy byly významné pro zjištění, v jaké míře a jak závažným jednáním se poškozený sám přičinil o vznik situace, na kterou obviněná reagovala spácháním posuzovaného činu. Vzájemné vztahy obviněné a poškozeného byly předmětem jednání Komise pro projednávání přestupků městské rady v Miroslavi, která svým rozhodnutím ze dne 6. 10. 2000, uložila obviněné napomenutí za přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších zákonů. Přestupku se obviněná dopustila podle tohoto rozhodnutí tím, že dne 6. 5. 2000 v místě bydliště nechala odpojit v rozvodné skříni domu elektřinu do té části, kde bydlel její manžel J. Ž. Ve vyšetřovacím spise je založen opis tohoto rozhodnutí. Z jeho odůvodnění lze zjistit, že jednání obviněné, v němž byl shledán přestupek, bylo motivováno neshodami mezi ní a jejím manželem v tom, jak se kdo z nich bude podílet na úhradě za odběr elektřiny. Vyšetřovatel neopatřil celý přestupkový spis Městského úřadu v Miroslavi, čímž zúžil okruh důkazů, na jejichž podkladě měly být co nejúplněji objasněny vzájemné vztahy obviněné a poškozeného. Náležitou pozornost měl vyšetřovatel věnovat také tomu, aby na podkladě důkazů získal bližší poznatky o osobě poškozeného J. Ž. Vyšetřovatel proto měl ohledně poškozeného zejména opatřit opis z evidence Rejstříku trestů, zprávu místního úřadu o tom, zda poškozený byl postižen pro nějaký přestupek a jak se v místě bydliště projevoval z hlediska svého chování, povahových vlastností a rodinného soužití, případně i další důkazy, pokud by se ukázala jejich reálná dostupnost. Pokud jde o vložky zámků, které obviněná vyměnila dne 28. 9. 2000, není bez významu, že tím zcela neznemožnila vstup poškozeného do domu a že ještě téhož dne do zámků vrátila původní vložky, čímž poškozenému umožnila vstup do domu v původním rozsahu, byť tak učinila poté, co poškozený na místo přivolal policii. Pokud jde o odříznutí trubek ústředního topení, které obviněná nechala provést dne 31. 10. 2000, nelze toto její jednání posuzovat izolovaně bez zvážení toho, že šlo o reakci na přetrvávající stav, kdy mezi obviněnou a poškozeným nebyl dohodnut rozsah a způsob, jímž se každý z nich bude podílet na úhradě nákladů spojených s provozem domu. V tomto směru je významné, že ve vyšetřovacím spise je založen opis doporučeného dopisu obviněné poškozenému ze dne 27. 9. 2000. V tomto dopise obviněná odkázala na to, že od poškozeného nedostala žádnou odpověď na svůj návrh ohledně rozdělení domu a ohledně plateb za odběr elektřiny a plynu. Zároveň obviněná v dopise poškozenému sdělila, že od začátku topné sezóny odpojí ústřední topení ve staré části domu, kde poškozený bydlel. Z tohoto důkazu je zřejmé, že obviněná prakticky měsíc předem upozornila poškozeného na svůj záměr odpojit mu ústřední topení. Dopis tedy působí dojmem, že obviněná se snažila přimět obviněného k dohodě o sporných záležitostech, a následné jednání obviněné spočívající v tom, že nechala odříznout trubky ústředního topení do té části domu, kde bydlel poškozený, se jeví nikoli jako akt vyložené svévole, bezohlednosti a přezíravosti k poškozenému, nýbrž jen jako určitá forma řešení situace, v níž mezi ní a poškozeným nebylo dosaženo dohody, navíc taková forma, na kterou obviněná poškozeného s dosti dlouhým předstihem upozornila. V této spojitosti vyvstává otázka, jak na uvedený dopis reagoval poškozený, zda s obviněnou vůbec jednal o vyřešení sporných záležitostí, jak se stavěl k její pohrůžce, že odpojí ústřední topení do jím obývané části domu, zda se případně snažil uskutečnění této pohrůžky nějak odvrátit atd. V tomto směru vyšetřovatel poškozeného jako svědka vůbec nevyslechl.
Z uvedeného je zřejmé, že ve vztahu ke stupni společenské nebezpečnosti posuzovaného činu jako materiální podmínce trestnosti vyšetřovatel neprovedl některé významné důkazy, které mohly reálně přispět k všestrannému objasnění věci. Vyšetřovatel ve věci rozhodl, aniž náležitě zjistil všechny významné skutečnosti potřebné pro spolehlivé posouzení otázky, zda je namístě pokračovat v trestním stíhání obviněné a podat na ni obžalobu, anebo zda lze věc postoupit k projednání přestupku. Tím vyšetřovatel porušil zákon ve prospěch obviněné v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. v ustanoveních, která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil toto porušení zákona, avšak ponechal napadené usnesení v právní moci, nezrušil jej podle §269 odst. 2 tr. ř. ani nepřikázal vyšetřovateli nové projednání a rozhodnutí věci podle §270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zájem na zachování stability pravomocného rozhodnutí vyšetřovatele jako orgánu činného v trestním řízení převažuje v posuzovaném případě nad zájmem na tom, aby zrušením napadeného rozhodnutí a pokračováním trestního stíhání obviněné bylo napravováno zjištěné porušení zákona. Přihlížel přitom k povaze posuzovaného činu, dále k tomu, co až dosud bylo zjištěno o stupni jeho nebezpečnosti, a nakonec i k tomu, co by bylo možné očekávat od dalšího vedení trestního stíhání obviněné. Čin obviněné byl jen určitou formou vyhrocení celkového rozvratu manželství obviněné a poškozeného a zároveň byl projevem jejich oboustranné neschopnosti dohodnout se na sporných záležitostech, zejména pokud se týkaly rozsahu a způsobu úhrady nákladů na provoz společného domu. Dosud zjištěné skutečnosti ukazují na to, že i když byly naplněny formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., vykazuje posuzovaný čin takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který se nachází na rozhraní trestnosti a beztrestnosti, resp. postižitelnosti pro přestupek. Důkazy, jimiž by mohlo být vyšetřování ještě doplněno, jsou takové povahy, že od nich nelze jednoznačně očekávat tak výrazný zvrat v hodnocení stupně nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost, aby tu nastal nějaký extrémní rozpor s nynějším rozhodnutím vyšetřovatele. Reálnou variantou výsledku toho doplnění důkazů, které ještě přichází v úvahu, je i závěr, že posuzovaný čin ve skutečnosti měl jen nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti a nebyl proto trestným činem. Postoupení věci tedy není v tak příkrém rozporu se stavem věci, aby bylo nutné zrušit napadené usnesení, zvláště když ve správním řízení, pokud v něm bude obviněná shledána vinnou přestupkem, ji lze postihnout sankcí, která je v poměru ke spáchanému skutku dostatečně citelná.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec