ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.119.2001.1
sp. zn. 7 Tz 119/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3 . 2000, sp. zn. 2 To 26/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3 . 2000, sp. zn. 2 To 26/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu a v řízení, které jeho vydání předcházelo, v ustanovení §36 tr. zák. v neprospěch obviněného M. M.
Toto usnesení Vrchního soudu v Praze v rozsahu vysloveného porušení zákona a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 1999, sp. zn. 46 T 23/99, ve výroku o trestu se zrušují . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené části obou citovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Obviněný M. M., se za trestné činy obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 tr. zák., jimiž byl jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 1999, sp. zn. 46 T 23/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. 2 To 26/2000,
o d s u z u j e
podle §179 odst. 2, §35 odst. 1, §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset a půl roku, pro jehož výkon se podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 1987, sp. zn. 2 T 14/87, byl obviněný M. M. odsouzen za trestné činy vraždy podle §219 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a za další trestné činy podle §219 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do třetí nápravně výchovné skupiny. Současně krajský soud rozhodl o náhradě škody. Rozsudek nabyl ve výroku o vině a trestu právní moci dnem vyhlášení, tedy dne 10. 9. 1987. Obviněný M. M. započal s výkonem uloženého trestu odnětí svobody dne 11. 9. 1987 se započtením vazby od 26. 11. 1986 do 10. 9. 1987.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 1990, sp. zn. Nt 58/90, které nabylo právní moci dnem 24. 1. 1990, bylo rozhodnuto, že obviněný M. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 a podle článku VI. odst. 2 rozhodnutí o této amnestii byla obviněnému ze shora uvedeného trestu odnětí odnětí svobody prominuta část ve výši jednoho roku. Termín ukončení vykonávaného trestu odnětí svobody byl nově stanoven na 26. 11. 2000.
Dalším usnesením ze dne 29. 8. 1990, sp. zn. 2 T 14/87, které nabylo právní moci dnem 18. 9. 1990, rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že původně uložený úhrnný trest odnětí svobody ve výměře patnácti let podle článku II odst. 4 novely trestního zákona poměrně zkrátil na trest odnětí svobody ve výměře čtrnáct a půl roku. Konec trestu odnětí svobody, vykonávaného obviněným M. M., byl stanoven na den 26. 5. 2000.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 2. 1996, sp. zn. Pp 150/95, které nabylo právní moci téhož dne, byl podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněný M. M. z vykonávaného trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn. Podle ustanovení §63 odst. 1 tr. zák. soud stanovil zkušební dobu v trvání sedmi let. Podle sdělení Vězeňské služby ČR, vazební věznice Praha-Pankrác, činil k uvedenému datu zbytek obviněným nevykonaného trestu odnětí svobody 1570 dnů.
Pro úplnost třeba uvést, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. Pp 150/95, bylo podle §64 odst. 1 tr. řádu (správně: tr. zák.) rozhodnuto, že obviněný M. M. zbytek trestu odnětí svobody v trvání 1570 dnů vykoná. Stížnost obviněného, podanou proti tomuto usnesení obvodního soudu, Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 61 To 733/2000, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Pro výkon nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody byl obviněný M. M. zařazen do věznice s dozorem.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 1999, sp. zn. 46 T 23/99, byl obviněný M. M. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. odsouzen za trestné činy obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na patnáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň městský soud rozhodl o náhradě škody. Odvolání obviněného M. M., podané proti rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. 2 To 26/2000, podle §256 tr. řádu zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ve prospěch obviněného M. M. u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona s tím, že trestem odnětí svobody v trvání patnácti let, uloženým shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze, spolu s dosud nevykonaným zbytkem trestu odnětí svobody v trvání 1570 dnů z rovněž shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě došlo k překročení nejvyšší výměry trestu, dovolené trestním zákonem.
Městský soud takto podle názoru ministra spravedlnosti porušil zákon v neprospěch obviněného M. M. v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu a v ustanovení §36 tr. zák., jestliže jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. řádu neposoudil, zda obviněný bude muset vykonat zbytek trestu v trvání 1570 dnů, a zda tedy bude přicházet v úvahu postup podle §36 tr. zák.
Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení toto pochybení soudu prvního stupně nezjistil a také neodstranil a porušil tak zákon rovněž v neprospěch obviněného M. M. v ustanovení §256 tr. řádu.
Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle §268 odst. 2 tr. řádu toto porušení zákona vyslovil, napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení §270 odst. 1 tr. řádu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, přitomný veřejnému zasedání o podané stížnosti, modifikoval tento návrh v tom smyslu, aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu a sám znovu ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo.
Shledal, že k porušení zákona v trestní věci obviněného M. M. v neprospěch tohoto obviněného skutečně došlo, a že se tak stalo v ohledech oprávněně namítaných ministrem spravedlnosti v písemném odůvodnění podané stížnosti.
Podle ustanovení §36 tr. zák. bezvýjimečně platí, že pokud soud odsuzuje obviněného za trestný čin, který spáchal ještě před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem zásadně přesahovat nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem právě pro uložený druh trestu.
Citované ustanovení je nutno respektovat i v případech, kdy je ukládán trest za trestný čin, který byl spáchán ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení, podmíněného odsouzení s dohledem, podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (jako v tomto případě), přiměřeně též v případech podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a trestu zákazu pobytu a podobně je tomu u podmíněného prominutí trestu amnestií nebo milostí prezidenta republiky, dokud neuplynula příslušná lhůta.
Ve všech uvedených případech platí, že pokud má být uložen trest stejného druhu jako při dřívějším odsouzení a dosud nebylo rozhodnuto o tom, že se obviněný neosvědčil a že vykoná předchozí trest, resp. jeho zbytek, musí soud posoudit jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu, zda v důsledku tohoto nového odsouzení nebo jiných relevantních skutečností bude nařízen výkon trestu nebo jeho zbytku, uloženého dřívějším rozsudkem. A dojde-li soud k závěru, že výkon tohoto trestu nebo jeho zbytku nařízen bude, musí uložit trest stejného druhu pouze v takové maximální výměře, aby součet nově uloženého trestu a dosud nevykonaného předchozího trestu, resp. jeho zbytku nepřekročil nejvyšší zákonem přípustnou výměru.
(K uvedené problematice srov. též č. 16/1963, č. 48/1965, č. 14/1968 - II, č. 14/1968 - III, č. 45/1972 - II a č. 36/1976 - II Sb. rozh. trest.).
Nejvyšší soud České republiky ovšem jinak shledal skutkové i právní závěry Městského soudu v Praze oprávněnými, odůvodněnými a důkazně plně podloženými, nezjistil žádné pochybení ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody a v postupu nalézacího soudu nezjistil ani jiné závady, stejně jako neshledal závažnějších závad v řízení přípravném.
Samo o sobě bylo plně zákonné a zcela opodstatněné i rozhodnutí o druhu a způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody, přičemž soud prvního stupně nepochybil ani úvahou, že na obviněného M. M. je nutno již působit dostatečně důrazným trestem. Při stanovení konkrétní výměry tohoto trestu však Městský soud v Praze skutečně dostatečně nezohlednil skutečnost, že obviněný M. M. se posuzované závažné úmyslné trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, vykonávaného v předcházející trestní věci a že mu byl prominut zbytek trestu v trvání 1570 dnů. Skutečně tedy bylo třeba řešit a vyřešit jako předběžnou otázku, zda přichází reálně v úvahu výkon tohoto zbytku trestu odnětí svobody a i z toho pohledu pak zvolit konkrétní výměru trestu ukládaného v tomto trestním řízení.
Městský soud v Praze takto nepostupoval a vskutku tak napadeným rozsudkem porušil v neprospěch obviněného M. M. zákon v ustanovení §36 tr. zák., Vrchní soud v Praze pak porušil v neprospěch obviněného M. M. zákon jednak v ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu, neboť v procesním postavení odvolacího soudu nedostál své zákonné přezkumné povinnosti, jednak v ustanovení §256 tr. řádu, neboť za tohoto stavu věci neprávem zamítl odvolání, podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně obviněným M. M.
Nejvyšší soud České republiky proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch obviněného M. M. ministrem spravedlnosti, toto porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil a v rozsahu vysloveného porušení zákona vadné oddělitelné části rozhodnutí soudů obou stupňů, včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která takto pozbyla svého zákonného podkladu, zrušil.
Plné nápravy citovanými rozhodnutími vzniklého protiprávního stavu pak Nejvyšší soud dosáhl procesním postupem upraveným v ustanovení §271 odst. 1 tr. řádu, neboť mohl plně vycházet ze správných a úplných a plně zákonných skutkových zjištění i právních závěrů soudů obou stupňů o vině obviněného M. M. a mohl vzít obě tato rozhodnutí i důkazy obsažené ve spise, řádně provedené nalézacím soudem, i za základ nového rozhodnutí o trestu.
Nejvyšší soud České republiky při svém novém rozhodnutí o trestu, ukládaném obviněnému M. M., plně akceptoval výměru nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody, uloženého v dřívějším řízení Krajským soudem v Ostravě, přičemž měl v tomto směru svoji úlohu na rozdíl od Městského a Vrchního soudu v Praze ještě dále usnadněnu tím, že v mezidobí skutečně bylo pravomocně vydáno Obvodním soudem pro Prahu 4 (ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze) rozhodnutí o tom, že obviněný tento zbytek trestu skutečně vykoná.
Nejvyšší soud České republiky tak obviněnému M. M. uložil zcela podle zásad a hledisek, správně konstatovaných a odůvodněných v předchozím řízení Městským soudem v Praze i soudem odvolacím, trest při samé horní hranici zákonné trestní sazby, přípustné ovšem při respektování zásady zakotvené ustanovením §36 tr. zák., a také rozhodnutí o způsobu výkonu tohoto trestu učinil Nejvyšší soud ze stejných důvodů ve shodě s rozsudkem Městského soudu v Praze.
Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti vzal v úvahu i to, že u Krajského soudu v Ostravě bylo na základě návrhu ředitele věznice Mírov ze dne 16. 2. 2001 zahájeno řízení o určení společného způsobu výkonu postupně uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody a věc je u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 31 Nt 301/2001. Nejvyšší soud však neměl v řízení o stížnosti pro porušení zákona dostatek aktuálních podkladů pro vydání rozhodnutí o způsobu výkonu nyní ukládaného trestu odnětí svobody, kterým by popřípadě sám tohoto ujednocení režimu výkonu trestu mimořádným postupem podle ustanovení §39a odst. 3 tr. zák.
Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky bude tudíž Městský soud v Praze povinen vyhotovit nové nařízení výkonu trestu odnětí svobody a zaslat je příslušné věznici a teprve poté bude na místě procesní postup podle §320 odst. 3 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není
stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. řádu).
V Brně dne 13. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k